1 / 45
Lidé a lodě k sobě od pradávna patří. Námořní dějiny tvoří košatou, poučnou a občas i zábavnou kapitolu historie světa. Zanořme se nyní do hlubiny pozoruhodného vývoje mořeplavby prostřednictvím obrazové galerie... Předpokládá se, že už v době kamenné v migraci za zvěří k překonání vodních toků používali kmeny stromů – padlých a možná i záměrně pokácených. Prvními archeologicky doloženými plavidly jsou monoxyly (čluny vytesané z jednoho kmene). Nejstarší byl nalezen v Nizozemsku a je starý asi 10 000 let. Na snímku monoxyl z 5. či 6. století n. l. nalezený před šedesáti lety v Labi u Kolína.
Autor: Vladimír Širlo, Oblastní muzeum v Děčíně
Lidé se po čase pravděpodobně naučili svazovat jednotlivé kmeny do vorů a – nepochybně s plachtou – se plavili i na otevřeném moři. Vždyť jak jinak by mohlo dojít k migraci z Indonésie do Austrálie, která proběhla před 30 tisíci lety? Schopnosti vorů v praxi prověřila expedice Thora Heyerdahla a jeho druhů, kteří v roce 1947 s vorem Kon-Tiki dopluli z Peru do Polynésie.
Autor: Wikimedia Commons
V krajích s nedostatkem dřeva na to museli jít lidé jinak. Ve starém Egyptě ke stavbě nilských člunů už 3 500 let př. n. l. sloužily svazky papyrového rákosí. Třebaže životnost rákosových lodí činí maximálně jeden rok, díky snadno dostupnému materiálu a nenáročné výrobě se podobné čluny v Súdánu, Čadu nebo na jihoamerickém jezeře Titicaca používají ještě dnes.
Autor: Public Domain
Od rákosových lodí Egypťané už kolem roku 3 000 př. n. l. pokročili dál. Vzhledem k tomu, že stromů měli opravdu málo a poražení každého kmene musel schválit panovník, z kmínků křovin akácií a sykomor tesali krátké, asi metrové latě a spojovali je dřevěnými čepy. Konstrukci držel pohromadě tlak vody a lana. S takovými loděmi se Egypťané čile plavili po Nilu i podél mořského pobřeží.
Autor: Public Domain
V roce 1954 při stavbě silnice k pyramidám v Gíze dělníci objevili loď faraona Cheopse (vládl v letech 2592 – 2567 př. n. l.). Protože panovník měl větší možnosti než běžní poddaní, loď je postavena z dovezeného libanonského cedru. Konstrukci o rozměrech 43,4 x 5,9 m tvoří velmi přesně vytesané „3D puzzle“ spojené čepy.
Autor: Wikipedia
Vyspělý loďařský průmysl existoval také ve starověkém Řecku. Už plavidla minojské kultury (asi 2000 – 1450 př. n. l.) měla stejně jako dnes kýl, žebra a obšívku. To učinilo konstrukci tak pevnou, že délku lodí (50 m a možná i víc) limitovala jen účinnost kormidelního vesla.
Autor: Public Domain
Kolem roku 1500 př. n. l. se ve východním Středomoří etabloval nový námořní národ – Féničané. Pro stavbu lodí využili kvalitní cedrové dřevo, ovládli středomořské námořní trasy a založili řadu kolonií (například Kartágo). Dále prokazatelně obchodovali s obyvateli Britských ostrovů, odkud vozili cín pro výrobu bronzu. Válečné lodě měly od 8. století př. n. l. na přídi kloun – bodec schopný nepřátelskou loď potopit.
Autor: Public Domain
Je-li řeč o klounu jako prvním známém prostředku schopným nepřátelskou loď zničit, je nutné zmínit, že zbraň měla své mouchy. Pokud se bodec zabořil příliš rychle a hluboko, trup napadené lodi se mohl zhroutit, kloun s přídí byl sevřen a - do hlubin klesla obě plavidla. Kromě toho bronzový potah klounu vyšel vlastníka lodi na nemalé peníze. Například tento exemplář nalezený v místě bitvy u Egadských ostrovů (241 př. n. l.) váží 160 kg.
Autor: Wikimedia Commons
Jinou technickou vymožeností byly kotvy. V podobě vhodně tvarovaného kamene uvázaného na provaze je znali už Egypťané. Občas však kámen z provazu vyklouzl, a tak do nich Řekové vyvrtávali otvor a kotvy tesali do vyvážených tvarů (na snímku). V podstatě dnešní tvar kotvy se dvěma háky vznikl v 1. století v Římě.
Autor: Public Domain
O pohon lodí se dlouhá tisíciletí staraly paže veslařů, za příznivého větru je podporovaly plachty na jednom, někdy na dvou stěžních. Kromě toho středomořští lodní stavitelé dál zpevňovali trup. Například Řekové kolem roku 500 př. n. l. začali místo hřebíků používat vruty. Celková konstrukce tím zesílila natolik, že unesla tři řady vesel nad sebou. Takovým lodím se říká triéry (též trirémy).
Autor: Public Domain
Jakkoli byla středomořská oblast pro rozvoj námořní dopravy důležitá, námořníci nezaháleli ani jinde. Perští (možná arabští) plavci vynalezli lodici dhau (na fotografii). Pokrok spočíval v trojúhelníkové plachtě na šikmém stěžni. S takovou takeláží se dá křižovat proti větru a vesla nejsou potřeba. O nadčasovosti svědčí fakt, že dhau se na Blízkém a Středním východě hojně používají ještě dnes. Typ oplachtění později převzali Římané, a proto se trojúhelníkové plachtě říká „latinská“.
Autor: Wikipedia
Lodní stavitelství se rozvíjelo také ve východní Asii. Někdy kolem roku 200 př. n. l. se na řekách a mořích objevily první džunky. Jejich přínos lodnímu stavitelství spočíval ve vynálezu závěsného pákového kormidla, díky němuž se lodě velmi snadno ovládají. Na takřka uměleckém snímku z roku 1880 jsou čínské džunky v Kantonu.
Autor: Wikipedia
V námořní historii si své místo zaslouží vikingské lodě. Ne pro technické inovace, nýbrž pro to, kam se s relativně primitivními plavidly houževnatí severští námořníci dokázali dostat. Ačkoli všechny typy vikingských lodí byly „jen“ veslicemi s pomocnou plachtou, drsní válečníci suverénně ovládli Baltské a Severní moře a kolem roku 1000 dopluli do severní Ameriky. Vikingské plavby však občas bývaly vykoupeny těžkými ztrátami. Pokud se flotila dostala do opravdu silné bouře, stávalo se, že jejího konce se dočkala jen polovina plavidel. Na snímku replika vikingské lodě v muzeu v Njarðvíku na Islandu.
Autor: Wikipedia
V 10. století se mořeplavbě začali věnovat Němci. Oproti Vikingům stavěli lodě větší, bezpečnější bachratější a pomalejší. Nosnost však činila 40 – 200 tun a někdy i víc. Lodnímu typu se říká koga a je pro ně typické ploché dno, stěžeň se čtvercovou plachtou (od 15. století tři stěžně), závěsné pákové kormidlo (poprvé v Evropě) a kastely – nástavby na přídi a zádi. Uvnitř kastelů byla ubytována posádka, vršky sloužily jako bojové stanoviště lučištníkům a do podpalubí se ukládal náklad. Anglické verzi kogy se říkalo roundship, středomořské hulk. Kogy se ukázaly nadčasovým typem a z moří zmizely až v 17. století.
Autor: Wikimedia Commons
Když středomořští lodní stavitelé ve 13. století převzali z kogy závěsné kormidlo, mohli své válečné veslice zvětšit až na délku 80 metrů. Kloun zůstal, avšak posunul se nad čáru ponoru a po nárazu do nepřátelské lodi posloužil jako můstek pro přeběhnutí pěchoty. Po dozbrojení příďovými kanóny na konci 15. století „galéry“ dospěly do finálního konstrukčního stadia. V příštích dvou stoletích tvořily základy všech křesťanských i muslimských středomořských válečných flotil a jejich poslední užití se datuje do rusko-švédských válek na konci 18. století. Na obrázku galéra maltézských rytířů v přístavu La Valletta.
Autor: Wikipedia
V 15. století Španělé a Portugalci zahájili éru zámořských objevů a k tomu jim pomáhal nový trojstěžník původně vzniklý v Itálii. Ve Španělsku se mu říkalo karaka, v Portugalsku nau a ve Francii karavela. Na obrázcích se podobají kogám, ale ve skutečnosti se jednalo o plavidla větší, s nosností až 2 000 tun. Umožnila to modernizace stěžňů, které se nevyráběly z jednoho kmene, ale nastavovaly se z několika kusů. Vyšší stěžně pobraly víc plachet, pohonná síla zesílila a lodě se mohly stavět větší. Na fotografii replika Kolumbovy vlajkové lodi Santa Maria z roku 1892.
Autor: Wikipedia
Vývoj karak/karavel pokračoval modelem válečné lodi zvaným galeona. Od předchozí řady se lišily návratem ke klounu, plochou zádí (tzv. zrcadlem) a většími rozměry. Za jednoho z největších obrů se považuje anglická Sovereign of The Seas postavená v roce 1637. Nesla 104 děl a byla tak vysoká, těžce ovladatelná a nestabilní, že o patnáct let později byla pro jistotu snížena.
Autor: Wikipedia
Holanďané se museli přizpůsobit svým mělkým přístavům a výsledkem byl úspěšný typ obchodní i válečné lodi zvaný „fluyt“ (česky flauta). Měl ploché dno, baňatý tvar trupu s úzkou palubou a velmi dobře se ovládal. Díky tomu tradičně spořiví Holanďané nemuseli platit velkou posádku. Na obrázku holandská flauta v rytině Václava Hollara.
Autor: Wikipedia
V souvislosti s dlouhými plavbami se námořníci museli vypořádat s otázkou konzervace potravin. Řešení nabízely suchary (pečené placky z mouky, vody a špetky soli) a solené maso. Jednotvárnou stravu doplňoval alkohol - obvykle rum. Tehdejší rum ovšem s dnešním neměl mnoho společného a původně se vyráběl jako levné pití pro otroky. Obsah alkoholu se pohyboval mezi 70 – 80 procenty. Námořníci měli nárok na pintu (= necelý půllitr) rumu denně, plavčíci – včetně sedmiletých – dostávali polovic.
Autor: Public Domain
Od 14. století používali holandští rybáři malé rychlé lodice s nízkým ponorem, kterým říkali „jagen“ (česky „lov“). V roce 1660 město Amsterodam věnovalo luxusně vybavený „jagen“ anglickému králi Karlu II. Vznešený monarcha nechal postavit řadu kopií a o rok později se svým bratrem Jakubem závodil na trase Greenwich – Gravesend a zpět. Sportovní disciplína se ujala a dnes se jí říká jachting. Na snímku model Mary, jedné z jachet Karla II.
Autor: Public Domain
Na konci 17. století lodě nabobtnaly do takových rozměrů, že se klasickým pákovým kormidlem ovládaly jen s velkým fyzickým vypětím. Na scéně se tak objevilo ovládací kolo s mechanismem, který kormidelníkům práci ulehčil. Jméno vynálezce je bohužel neznámé, ale nejspíš to byl Francouz, protože právě Francouzi v roce 1709 nový kormidelní systém schválili jako standard válečného loďstva.
Autor: Wikipedia
Dálkové plavby žádaly velmi přesné a vůči vlhku a kolébání odolné hodiny nutné k určení zeměpisné polohy. Anglický parlament vyhlásil veřejnou soutěž, odměnou měla být suma 20 000 liber. Štěstí zkoušeli mnozí, ale uspěl až John Harrison, který na vynálezu pracoval přes třicet let. Jeho chronometr použitý při plavbě řadové lodi Deptford se za 81 dní zpozdil jen o pět sekund. To bylo uznáno za dostatečné, avšak odměny si Harrison moc neužil, protože mu byla vyplacena ve věku osmdesáti let. Na snímku Harrisonův pátý prototyp.
Autor: Wikimedia Commons
První pokusy o pohon lodi pomocí páry se datují do konce 17. století. Nápadu však dlouho chyběl spolehlivý stroj. Teprve když v roce 1776 James Watt představil agregát, který se osvědčil při pohonu důlních čerpadel, otevřela se páře cesta i k pohonu lodí. Vynálezců se našlo několik, ale až Američan Robert Fulton spojil pokrok s chytrým byznysplánem. Parník Clermont (na obrázku) od roku 1807 provozoval dopravu zboží a osob na řece Hudson mezi New Yorkem a Albany (asi 240 km). Ledy byly prolomeny a v roce 1820 se po amerických řekách prohánělo na dvě stě parníků.
Autor: Wikipedia
Po řekách pára dobyla i mořské dálavy. Americký paroplachetník Savannah (na obrázku) v roce 1819 za 29 dní přeplul Atlantský oceán, přistál v Liverpoolu a za několik týdnů se vrátil zpět. Trvalo však přes dvacet let, než se parní pohon na transatlantických linkách zabydlel. Převládalo totiž přesvědčení, že uhlí zabírá příliš mnoho vnitřního prostoru a provoz se nemůže vyplácet.
Autor: Wikimedia Commons
U nás se paroloď objevila 14. června 1838, když v Děčíně přistála saská Königin Maria. První parník postavený v Čechách se jmenoval Bohemia (na obrázku na střeleckém terči) a patřil anglickým podnikatelům Johnu Andrewsovi a Johnu Rustonovi. Loď byla vyrobena v Karlíně, stroj dodala londýnská firma John Penn, kovové části pražská strojírna Edwarda Tomase a dřevo českobudějovická společnost Lanna. Bohemia v letech 1841 - 1851 provozovala dopravu osob mezi Obřístvím u Mělníka a Drážďany
Autor: Vladimír Širlo, Oblastní muzeum v Děčíně
Třebaže se o autorství vynálezu lodního šroubu dodnes vedou spory, o jeho užitečnosti se pochybovalo jen krátce. Potenciálním debatám předešli Britové, kteří v roce 1845 uspořádali srovnávací testy mezi šroubovou šalupou Rattler a kolesovou Alecto. Obě lodi měly stroj od stejného výrobce a byly přibližně stejně velké. Ve všech disciplínách zvítězil Rattler, avšak divácky byl nejatraktivnější duel, v němž se obě lodě přetahovaly! Opět zvítězil Rattler, který zuřivě čvachtající Alecto vlekl rychlostí 2,7 uzlu
Autor: Public Domain
Za Krymské války (1853 – 55) sehrály při ostřelování ruských pevností jistou úlohu francouzské opancéřované samohybné plovoucí baterie. Osvědčily se, a tak Francouzi v roce 1860 postavili pancéřovou fregatu (též ironclad) La Gloire schopnou plout na otevřeném moři. Britové kontrovali dvojicí pancéřníků Black Prince a Warrior (na snímku) a to byl jen začátek. Éra dřevěných válečných lodí odkráčela na smetiště dějin tak rychle, že třeba Španělé po vyřazení zastaralých jednotek zjistili, že ve stavu evidují 27 plavidel a 35 admirálů.
Autor: Wikipedia
V souvislosti s pancéřováním se zdokonalily zbraně schopné obrněné lodě ničit. Dělové koule na to nestačily, ale Francouz Henri-Joseph Paixhans už v roce 1823 sestrojil kanóny používající explozívní munici. Ačkoli ani „paixhansky“ pancíř neprostřelily, cesta byla zřejmá. Američan John Dahlgren vybavil hlavně drážkováním, Angličan William Vickers sestrojil námořní kanóny nabíjené zezadu a jeho krajan William Palliser je v roce 1867 vybavil protipancéřovými granáty. Na snímku repliky Vickersových zadovek v útrobách ironcladu Warrior.
Autor: Wikimedia Commons
K premiérové srážce obrněných lodí došlo v roce 1862, kdy se za americké občanské války utkala jižanská Virginia se seveřanským Monitorem. K bitvě obrněných flotil došlo o čtyři roky později u chorvatského ostrova Vis, v níž loďstvo rakouského admirála Wilhelma Tegetthoffa zvítězilo nad seskupením italského admirála Carla di Persana. Bitvy se zúčastnili i Češi. Například na Tegetthoffově vlajkové lodi Ferdinand Max bojoval námořník Filip Procházka z Písku nebo poručík Erwin Dubský z Lysic u Blanska. Na obrázku rakouská řadová loď Kaiser v obležení tří nepřátelských ironcladů taranuje pancéřník Re di Portogallo.
Autor: Public Domain
Vrátíme-li se do americké občanské války, nelze nevzpomenout první úspěšné použití ponorky. Jižanský člun H. L. Hunley se sice při testech několikrát potopil – obvykle s celou posádkou – avšak v únoru 1864 tyčovou náloží zasáhl a zničil seveřanskou korvetu Housatonic. Krátce poté šla ke dnu i sama ponorka, takže není zřejmé, zda ponorka potopila korvetu nebo tomu bylo naopak.
Autor: Wikimedia Commons
Ačkoli plachetnice brázdí oceány ještě dnes, válečné lodě se plachet v druhé polovině 19. století zbavily. Na jedné straně sice lodě přišly o pohon zdarma, na druhou stranu nebyli potřeba námořníci pro obsluhu takeláže. Ušetřilo se tak na ubytovacím prostoru, zásobách vody, potravin a v neposlední řadě na mzdách. Jako první se plachet zbavili Britové u dvojice ironcladů Devastation a Thunderer z roku 1871.
Autor: Wikimedia Commons
V roce 1864 rakouský kapitán Giovanni Luppis představil „salvacoste“ – bezposádkovou výbušnou loďku pro obranu pobřeží. Neuspěl, a tak nápad předal Robertu Whiteheadovi - Angličanovi podnikajícímu ve Fiume (dnes Rijece). Whitehead ideu dokončil a vynález zvaný „torpédo“ od roku 1870 úspěšně prodával. Na snímku z roku 1888 jsou argentinští důstojníci, kteří do Fiume přijeli torpéda koupit. Čtvrtý zleva stojí Petr/Pedro Váchal (1849 – 1919), původně kovář z Milavčí u Domažlic, který kdysi pro Whiteheada pracoval. Osud jej zavál do Argentiny, kde si vysloužil kontradmirálskou uniformu a titul „jefe de mechánicos torpedistas“.
Autor: Wikimedia Commons
Vynález torpéda dal vzniknout torpédovým člunům. Idea se ujala především ve francouzské Marine Nationale, která na ní postavila pobřežní obranu. Z taktického hlediska měly levné torpédové čluny ve vysokém počtu napadat svazy velkých lodí s předpokladem, že nepřítel malý, rychlý a obratný cíl netrefí, zatímco nějaké to torpédo se přece musí „ujmout“. Na snímku torpédový člun No. 63 z roku 1883.
Autor: Naval History and Heritage Command
V roce 1884 Angličan Charles Parsons vynalezl parní turbínu – sytém, který stále využíval páru, ta však nepoháněla parní stroj, nýbrž rotor s výstupní hřídelí. Později postavil jachtu s příznačným názvem Turbinia (na snímku) a v roce 1897 s ní šokoval diváky námořní přehlídky ve Spitheadu. Turbinia se vysokou rychlostí prohnala mezi kolonami defilujících válečných plavidel a následně unikla hlídkové lodi, která se ji pokusila pronásledovat. Dnes by Parsons asi čelil stíhání orgánů činných v trestním řízení, ale tenkrát sklidil obdiv.
Autor: Wikipedia
Zatímco válečná loďstva se k použití parních turbín stavěla trochu váhavě, civilní sektor naopak vysoký výkon lákal. V roce 1904 společnost Cunard Line zahájila stavbu honosných, pohodlných a rychlých linerů (pasažérských lodí) Lusitania a Mauretania. Obě vyrazily na panenskou plavbu v roce 1907 a cestu z Liverpoolu do New Yorku zvládly za šest dní. Lusitania nepřežila první světovou válku, Mauretania v Atlantiku pracovala až do vyřazení v roce 1934. Na snímku kavárna na Mauretanii.
Autor: Wikimedia Commons
Přebytek výkonu nabízený parní turbínou k válečným účelům využili jako první Britové a na konci roku 1906 zařadili do služby bitevní loď Dreadnought (na snímku). Obrněnec převyšoval běžné normy výzbrojí (deset 305 mm děl oproti čtyřem), rychlostí (21 uzlů oproti 17 - 18) i silou pancíře. Když se podrobnosti o parametrech Dreadnoughtu donesly k uším architekta německého námořního zbrojení Alfreda Tirpitze, admirál propadl depresi, uchýlil se na venkovský statek a několik měsíců s nikým nekomunikoval.
Autor: Wikimedia Commons
Jak se dostřel děl zvyšoval a blížil se až ke dvaceti kilometrům, ukázala se nutnost zefektivnit řízení palby. Na scéně se objevily různé typy dálkoměrů, dělostřelecké tabulky a také první mechanické počítače. Některé uměly do výpočtů zahrnout i sílu větru jako tento „Dreyerův stůl Mk. 3“ z roku 1912.
Autor: Public Domain
První světová válka ukázala dosud netušené možnosti ponorek. Celý svět se zděsil, když německá U-9 kapitánporučíka Otty Weddigena v září 1914 za několik desítek minut potopila tři britské křižníky. V Německu se z Weddigena stal národní hrdina a jeho tvář zdobila pamětní mince, ozdobné nástěnné talíře (na snímku), ubrusy, ložní prádlo, hrnečky – a dokonce i kukačkové hodiny.
Autor: Museum Wolmirstedt
Boje první světové války předložily výzvu v otázce kamufláže. Už v roce 1898 se jí zabýval Američan Abbott Thayer, ale dle názoru mnohých se přítomnost lodi utajit nedala, protože ji prozrazovaly sloupy dýmu. Anglický malíř Norman Wilkinson však přišel s nápadem rozbít siluetu pomocí bizarních geometrických tvarů tak, aby nebylo zřejmé, z jakého úhlu pozorovatel cíl vidí a jak daleko se nachází. Konkrétní návrhy „razzle-dazzle“ vypracovali studenti výtvarného umění a jejich díla do konce války obdrželo na 4 500 plavidel. Na snímku americká nákladní loď West Mahonet.
Autor: Wikimedia Commons
První světová válka dala světu také letadlové lodě. Pokusy o start z provizorních plošin na křižnících však proběhly ještě dřív. Premiéru si v roce 1910 odbyl Američan Eugene Ely se strojem Curtiss Pusher a - překvapivě se svým strojem přežil start z křižníku Birmingham. Odvážný pilot zahynul až při letecké exhibici o rok později.
Autor: Wikimedia Commons
Dvacáté století přineslo nové vědecké poznatky o hydrodynamice. Americký lodní konstruktér David Taylor zjistil, že když příď vytvaruje do předsunuté baňaté „hrušky“, odpor vody se sníží. To znamenalo vyšší rychlost a menší spotřebu paliva. Navzdory zřejmým výhodám si vynález hledal místo na slunci poměrně dlouho a ještě v druhé světové válce se bez něj musela obejít většina válečných a nákladních lodí. Na snímku „Taylorova hruška“ nizozemské výletní lodi Zaandam.
Autor: Wikimedia Commons
Druhá světová válka si vyžádala potřebu náhrady ztracených nákladních lodí. Fenoménem doby se staly lodě Liberty – mix britských požadavků (svařovaná konstrukce, levný parní stroj, rychlost 10 uzlů) a americké posedlosti výhod pásové výroby. Stavba jedné lodi zpočátku trvala 6 – 8 měsíců, do roku 1943 se zrychlila na 6 – 8 týdnů. Od září 1941 do září 1945 bylo vyrobeno 2 710 plavidel, ztráty činily 258 lodí. Jedním ze dvou dochovaných plavbyschopných exemplářů je Jeremiah O´Brien
Autor: Wikimedia Commons
V 50. a 60. letech lodní stavitele okouzlily možnosti jaderného pohonu. Atomové reaktory poháněly ponorky, ledoborce a průkopnicky i čtyři nákladní lodě. Na snímku část velínu jaderného reaktoru německé lodi pro přepravu sypkých materiálů Otto Hahn. V letech 1969 – 74 stál na jejím kapitánském můstku Heinrich Lehmann-Willenbrock – bývalé ponorkové eso a reálný předobraz postavy „pana kaleuna“ z románu a filmu Das Boot.
Autor: Alois Bělota
18. července 1960 provedla americká ponorka George Washington úspěšný odpal mezikontinentální balistické střely Polaris (na snímku). Od té doby se datuje nepřetržité hlídkování amerických, britských a příležitostně i francouzských ponorek s jaderným arzenálem mířícím na cíle v Sovětském svazu. Většina misí se konala pod zmrzlým příkrovem Severního ledového oceánu, odkud se sovětské ponorky snažily konkurenci vyhnat. Dá se předpokládat, že hry na kočku a myš se odehrávají ještě dnes.
Autor: Naval History and Heritage Command
V roce 2022 se na scéně objevila nečekaná námořní mocnost. Polští recesisté usoudili, že když Kaliningrad založil český král Přemysl Otakar II., měla by Ruská federace město s přístavem logicky předat České republice. Současně internet zaplavila řada memů odkazujících na mocné české válečné loďstvu. Na snímku útočná ponorka Jožin z bažin na misi v Baltském moři.
Autor: Public Domain
