Canadair CL-215 byl prvním letounem v historii od počátku vyvíjeným pro hašení lesních požárů.
V roce 1919 začala hasičům ve Spojených státech pomáhat v boji s lesními požáry letadla. Ale tehdy ještě nebyla letecká technika na takové úrovni vývoje, aby umožňovala alespoň trochu účinné hašení, letci v hasičských službách tak plnili funkci pozorovatelů vyhledávajících požáry, na které potom byly navedeny hasičské jednotky.
Pro Američany představovaly ničivé lesní požáry problém nejen kvůli ztrátám na životech, ale i kvůli ztrátám hospodářským. Vzpomeňme snad nejničivější požár v této zemi, kdy roku 1871 shořelo ve Wisconsinu 490 tisíc hektarů a nejčernější odhady hovoří až o 2,5 tisících obětech. V roce 1918 zase spálil požár sto tisíc hektarů v Minnesotě, uvádí se 453 obětí.
Vedle Spojených států se stala průkopníkem v protipožárním leteckém hlídkování také Austrálie, kde velké požáry postihovaly vyprahlé buše. První taková hlídka se tam dokonce vznesla už v roce 1915. Ale zatím nešlo o žádnou pravidelnost, s tou Australané začali také „až“ v roce 1919.
Od prvních leteckých hlídek k vodním pumám
Protipožární letecké hlídky, které se ve Spojených státech vrhly do práce v roce 1919, byly velkým přínosem. Už předtím samozřejmě působily hlídky pozemní, ale ani ty na koních nemohly mít zdaleka takový rozhled.
Začalo se létat na lehkých dvojplošnících Curtiss JN-4 Jenny, které byly později nahrazeny výkonnějšími Airco DH.4. Dvoumístný cvičný stroj Curtiss Jenny poprvé vzlétl v roce 1915. A dvoumístný britský bombardér Airco DH.4 z roku 1916 se licenčně vyráběl i v USA.
Curtiss Jenny. Letadla stejného typu byla ve Spojených státech od roku 1919 nasazena k leteckému protipožárnímu hlídkování.
Zpozorované požáry se hlásily nejprve shazovanými psanými zprávami, dokonce se zkoušeli vypouštět poštovní holubi, ale nejúčinnějším řešením se stalo radiospojení. Pomocí vysílačky potom bylo možné řídit i samotný průběh hašení pozemními jednotkami, protože pozorovatel měl shora přehled o tom, jak se požár vyvíjí a kam a jak rychle postupuje. Ale nesmíme si vše idealizovat, už z principu to nešlo dělat donekonečna beze ztrát. Některé nepříjemnosti se však zdají být zbytečnými, například když nebylo na letišti palivo a letadla nemohla do vzduchu.
Úsměvně dnes může působit „experimentální“ vykopnutí pivního sudu, naplněného ovšem pouze vodou, ze dveří dopravního letadla nad jedním požárem počátkem třicátých let. Tehdy to však mysleli vážně, ostatně hlavním aktérem této akce byl velitel hasičského sboru Howard Flint. Větším přínosem však byly testy konané v Missoule v Kalifornii, kdy se podobně zkoušely hasit malé umělé požáry na samotném letišti. Výsledky nikoho nenadchly, podle zhodnocení by bylo potřeba větších nádob a přesnějších shozů, a k tomu zase chyběla výkonnější letadla.
Ve větším stylu proběhly pokusy s vodním bombardováním požárů krátce po druhé světové válce. Začalo to v roce 1946, tehdy to ještě nebylo nic světoborného, navíc cílová plocha se nacházela v otevřeném rovném terénu. Bylo nezbytné vyzkoušet, jak to bude vypadat v zarostlém členitém terénu, kde se proti požárům bojuje mnohem hůře.
A k tomu došlo v roce 1947. Testy proběhly ve státě Montana, opět ve spolupráci lesní správy (United States Forest Service) a armádního letectva (na podzim toho roku došlo k osamostatnění letectva, z USAAF se stalo USAF). Jako cíle posloužily nejen požáry umělé, ale i požáry od blesků v národním lese Lolo.
Na požáry se shazovaly velké, 165galonové (cca 625 litrů) přídavné nádrže naplněné vodou. Zkoušely se jak nádrže neupravené, které se samy roztrhly při dopadu na zem, tak nádrže opatřené destrukčním zařízením, které vysvobozovalo vodu z jejich útrob ještě před dopadem.
P-47 Thunderbolt v roce 1947 během testů s hašením lesních požárů. Na krytu motoru vidíme znak U.S. Forest Service.
Jako nosiče letectvo nasadilo těžké stíhací bombardéry P-47 Thunderbolt s dvojicí takových nádrží nesených pod křídlem a těžké bombardéry B-29 Superfortress, které nosily po osmi nádržích v pumovnicích.
Výsledky testů hodnotily obě zúčastněné strany zatím jako povzbuzující. Bohužel k zamýšlenému pokračování testů následujícího roku již nedošlo, protože letectvo náhle ztratilo zájem. To se dává do souvislosti s nastupující studenou válkou, kdy letectvo změnilo své priority a náhle vedlejší mírová věc se ocitla mimo jeho zájem. (Zkoušky leteckého hašení z roku 1947 by si v budoucnu zasloužily vlastní rozsáhlejší článek.)
První „opravdové“ hasicí letouny, vzniklé úpravou letounů starších a primárně jiného určení, se potom začaly objevovat počátkem druhé poloviny padesátých let. Ty měly už „rozumný“ hasicí systém s pevnou vodní nádrží a na požár zkrátka vypouštěly „pouze“ hasicí látku bez obalu, tak jak to má být.
Dále si ještě stručně představíme některá zajímavá hasicí letadla.
