V roce 1958 (dva roky po srážce nad Grand Canyonem) již probíhaly zásadní kroky k výstavbě řízeného leteckého prostoru nad celým územím Spojených států. Ale téměř stovka nových radarů a stovky všesměrových majáků VOR (VHF Omnidirectional Range) se nedají postavit přes noc, nemluvě o výcviku obsluhy. To však byla jen jedna strana mince.
Ve vzduchu se pohybovaly stovky letadel pěti složek ozbrojených sil: letectva, námořnictva, armády, námořní pěchoty a pobřežní stráže, jejichž provoz v součinnosti s civilními stroji prakticky nikdo neřídil. K první srážce civilní linky s vojenským letounem – vrtulovým A-26 Invader – došlo již v roce 1945. V roce 1957 se s vojenským strojem poprvé srazil proudový letoun, konkrétně F-89J Scorpion. Situace se ještě zhoršila, když začala vojenská letadla dosahovat nadzvukových rychlostí. Otázkou nebylo, zda dojde k další srážce, ale kdy. Osudný den přišel 21. dubna 1958.
Datum: 21. dubna 1958 Letoun 1: Douglas DC-7 Letoun 2: North America F-100F Super Sabre |
Generační problémy
Douglas DC-7 byl vrcholným modelem firmy Douglas z pomalu odcházející éry pístových motorů. Ve své třídě byl z trojice konkurentů, do níž patřily také Lockheed L-1049 Constaellation a Boeing 377 Stratocruiser , nejrychlejší. Komfortem porovnatelný. Koncem padesátých let se počet cestujících postupně zvyšoval, pravidla se pomalu zpřísňovala, ale letecká doprava byla stále luxusní záležitostí, kterou si nemohl dovolit každý. Ale na dveře již klepaly proudové letouny, které měly civilní leteckou dopravu výrazně změnit.
