Ve druhé polovině letošního roku jako by letecké společnosti začaly soutěžit o nejdelší linku světa. Před nedávnem oznámily rekordní trasy dvě aerolinky: nejprve v srpnu informovaly Emirates o lince Dubaj-Panama (13 800 km, 17,5 h), v říjnu pak Singapore Airlines oznámily, že začnou znovu provozovat linku Singapur-New York (přes 16 000 km).
Zatímco Emirates však linku spustí už v únoru 2016, Singapore Airlines si musí počkat na dodání nových letounů A350-900ULR (Ultra Long Range) do roku 2018.
Soutěžení o privilegium provozovat nejdelší linku světa však není nic nového. Aerolinie se svými dlouhými lety pyšnily odedávna – i když podle dnešních kritérií šlo mnohdy o spíše úsměvné vzdálenosti.
30. a 40. léta: přes oceán s hydroplánem
Hydroplán Boeing 314.
Za první „ultradlouhé“ lety se dají považovat přelety přes Atlantik ve 30. letech. První opravdu pravidelnou linku pro cestující spustila v roce 1939 společnost PanAm mezi New Yorkem a Marseille. Zajišťovaly ji hydroplány Boeing 314 s doletem téměř 6 000 km. Linka sice měla mezipřistání na Azorských ostrovech, ale i těch 4 000 kilometrů mezi New Yorkem a Azorami byl velmi slušný výkon.
Během 2. světové války, v letech 1943 až 1945, provozoval australský Qantas ve spolupráci s australskou a britskou armádou linku ze západního pobřeží Austrálie na Šrí Lanku (tehdejší Cejlon). Linka představovala spojení Austrálie s Británií, protože Šrí Lanka byla v té době britskou kolonií.
Hydroplán Consolidated PBY Catalina.
Linka zvaná „The Double Sunrise“ (Dvojí východ slunce) překonávala téměř 6 500 km, ale americké hydroplány Catalina s cestovní rychlostí kolem 200 km/h ji zdolávaly úctyhodných 27 až 33 hodin v závislosti na síle a směru větru.
Piloti se kromě počasí museli potýkat také s navigačními obtížemi – během nočních přeletů nad oblastmi, v nichž se válčilo, museli dodržovat rádiový klid a museli se tedy řídit výhradně astronavigací.
Cataliny byly tak zatížené palivem, že kromě posádky pojmuly pouze tři cestující a náklad pošty a diplomatických dokumentů. Hmotnost při startu byla tak velká, že kdyby letoun musel brzy po vzletu nouzově přistát na vodu, potopil by se. To se však nikdy nestalo.
Certifikát pro cestující „Linky dvojího východu slunce“ mezi Austrálií a Srí Lankou za 2. světové války.
Vzhledem k náročnosti cesty je pochopitelné, že cestující, kteří let absolvovali, dostali certifikát příslušnosti k „Tajnému řádu dvojího východu slunce“, potvrzující, že strávili více než 24 hodin ve vzduchu. Za 3 roky provozu linky bylo podle Qantasu takto přepraveno 652 cestujících.
50. léta: polární linka USA-Británie
Padesátá léta přinesla oživení civilní letecké dopravy, nové uspořádání světa a potřebu nových, rychlejších dopravních spojení. Znamenalo to zavádění nových, delších leteckých linek. Asi nejaktuálnější byla stále otázka spojení USA s Evropou. Známá a „prolétaná“ již byla severoatlantická trasa mezi východním pobřežím USA a Británií či Francií, která však již v té době statutu nejdelší linky dosáhnout nemohla (vzdálenost např. New Yorku a Londýna je kolem 5 500 km).
Nejdelší linku v této době zprovoznily americké Transworld Airlines mezi Los Angeles, respektive San Franciskem a Londýnem takzvanou polární cestou. Letouny Lockheed L-1649 Starliner (jeden z mnoha typů legendárního Lockheed Constellation) během letu přes oblast severního pólu zdolávaly vzdálenost přes 8 500 km. S cestovní rychlostí necelých 500 km/h jim však cesta stále trvala velice dlouho. První let údajně trval přes 23 hodin.
60. léta: nástup proudových letadel
Situace se výrazně změnila na přelomu 50. a 60. let, kdy do leteckého provozu začala výrazně pronikat letadla s proudovými motory. Na dlouhé linky se prosadil zejména Boeing 707. V červnu 1961 spustila izraelská společnost El Al linku mezi New Yorkem a Tel Avivem. Nový proudový letoun překonal vzdálenost téměř 9 300 km během obstojných 9 hodin a 30 minut.
El Alu vydrželo prvenství do roku 1967, kdy mu nejdelší linku s tímtéž letounem „vyfoukly“ Aerolineas Argentinas na lince Buenos Aires-Madrid (vzdálenost cca 10 100 km podle informací z dobového reklamního materiálu zdolávaly za 12 hodin).
V 60. letech také začal vývoj letounu, který brázdí dálkové linky po celém světě dodnes. Boeing 747 poprvé vzlétl začátkem roku 1969 a k aeroliniím se začal dostávat od začátku 70. let. Letoun přezdívaný Jumbo Jet znamenal revoluci v mnoha ohledech – přelomová byla nejen jeho kapacita (tehdy mezi 350-500 cestujícími), ale také cestovní rychlost (téměř 900 km/h) a dolet (10-12 000 km v závislosti na typu).
70. a 80. léta ve znamení Jumbo Jetu
Jeden z prvních B747 pro Pan Am.
Boeing 747 se stal symbolem dlouhých zaoceánských letů na dlouhá desetiletí dopředu a v 70. a 80. letech zajišťoval prakticky všechny rekordně dlouhé lety.
B747SP, speciální verze pro dlouhé lety, létal také mezi New Yorkem a Tokiem (10 900 km) a mezi Sydney a San Franciskem (12 000 km) u společnosti Pan Am, která si dokonce u Boeingu objednala úpravu 747SP (Special Performance) speciálně kvůli provozování dlouhých linek.
V 80. letech do rekordů na dálkových letech znovu zasáhl izraelský El Al, když zprovoznil linku mezi Tel Avivem a Los Angeles (přes 12 000 km).
Schéma letu podle standardu ETOPS. Čárkovaně čára, kterou by letadlo mělo letět tak, aby mělo vždy v dosahu 60 minut nouzové letiště. Zeleně čára, kterou může letět letadlo s ETOPS certifikátem.
Osmdesátá léta také přinesla nové letecké předpisy. Dosud mohly na dlouhých letech přes pusté oblasti létat téměř výhradně troj a vícemotorová letadla. Dvoumotorové letouny totiž byly předpisy poněkud znevýhodněny – musely létat takové tratě, aby se z jakéhokoli bodu mohly pouze s jedním pracujícím motorem do 60 minut dostat na záložní letiště – pojistka pro případ vysazení pohonné jednotky. Tří a zejména čtyřmotorové stroje zde měly značnou výhodu.
V 80. letech byl přijat standard ETOPS (Extended-range Twin-engine Operational Performance Standards), který usnadnil provoz dvoumotorových letadel nad neosídlenými oblastmi. Letoun, který odpovídá standardům ETOPS, tak smí po určitou část trati letět i tam, odkud s jedním motorem do 60 minut na letiště nedoletí.
90. léta: A340 a B777
Boeing 777 Emirates.
Devadesátá léta přinesla nové typy letounů pro dlouhé linky (rodiny Boeing B777, Airbus A340), jejichž dolet umožnil provozovat linky o vzdálenostech kolem 12 až 13 000 km. Některé z těchto linek jsou dodnes v provozu – například australský Qantas provozuje linku mezi Melbourne a Los Angeles, při níž cestující překonají vzdálenost necelých 13 000 km během cca 16 hodin. Cathay Pacific a United Airlines zajišťují nonstop spojení mezi Chicagem a Hongkongem (12500 km, 15,5 h).
Současnost: na znovupřekonání délky 15 000 km se čeká
Překonání hranice 15 000 km během jednoho letu přišlo až po roce 2000. Nejdelší linku světa, téměř devatenáctihodinový let mezi New Yorkem a Singapurem, provozovaly v letech 2004-2013 Singapore Airlines. Na lince létaly airbusy A340, které během něj urazily vzdálenost přes 15 300 km. V roce 2013 aerolinie ovšem linku zrušily kvůli ztrátovosti.
V současnosti na dlouhých linkách vládne Airbus A380. Od roku 2014 zajišťuje Qantas rekordní linku dlouhou téměř 14 000 km mezi Sydney a Dallasem. Na jaře roku 2015 však Australanům toto prvenství přeberou Emirates s boeingem B777 na již zmiňované lince mezi Dubají a Panamou. Airbus by mohl pomyslnou korunku získat zpět v roce 2018, kdy hodlá nový A350 v úpravě pro extra dlouhé lety použít Singapore Airlines pro znovuobnovenou linku New York-Singapur.
4. června 2007 |
