Přestože mechanické systémy odpružení a viskózní gely situaci mírně zlepšily, discmany se staly skutečně použitelnými až ve chvíli, kdy konstruktéři vsadili na polovodičovou paměť RAM.
Malá tranzistorová rádia v padesátých letech odstartovala éru přenosné hudby. Zatímco dnes si pustíme skladbu podle aktuální nálady, dříve byli posluchači odkázáni na vysílání rozhlasových stanic. Zásadní zlom nastal v roce 1979, kdy se objevil první přenosný kazetový přehrávač od společnosti Sony s názvem walkman. Ten umožnil lidem vzít si vlastní hudební sbírku poprvé skutečně kamkoliv do terénu.
Svět objevuje první přenosné kompaktní disky
O pět let později, tedy v roce 1984 veřejnost poprvé spatřila přenosný přehrávač CD. Byla to opět společnost Sony, která představila model s označením D-50. Ten vznikl jako výsledek vývoje s cílem zmenšit tehdejší rozměrné CD přehrávače s optickou mechanikou na velikost zhruba čtyř na sobě položených obalů od disků. I když byl ve srovnání s dnešní elektronikou stále masivní, ve své době představoval technologický zázrak.
Discman Sony D-50
Zajímavostí je, že při svém debutu se tento přístroj ještě nejmenoval discman. Sony ho původně prodávala pod prostým popisem CD Compact Player. Legendární označení discman mělo přímo navázat na úspěch walkmanu a firma ho začala používat až o něco později. Stalo se tak ve chvíli, kdy se potvrdilo, že lidé mají o přenosné digitální disky zájem a trh na tuto novinku slyší.
Nedostatky, které bylo nutné řešit
Ačkoliv byl přehrávač propagován jako mobilní, jeho energetická náročnost představovala pro tehdejší baterie obrovskou výzvu. Samotné tělo přístroje neobsahovalo prostor pro akumulátory, takže pro poslech v terénu bylo nutné připojit velký modul s bateriemi. Ten z původně elegantní placky vytvořil poměrně těžký a rozměrný kvádr. I přes tyto počáteční komplikace se Sony D-50 stala ikonou, která ukázala směr celému odvětví na další dvě desetiletí.
Modely z konce osmdesátých let už začaly nabývat mnohem elegantnějších tvarů. Konstruktéři dokázali integrovat sloty pro tužkové baterie přímo do těla přehrávače, čímž odpadla nutnost nosit s sebou těžké přídavné příslušenství. Přístroje se postupně ztenčovaly až na úroveň, kdy jejich tloušťka jen o několik milimetrů přesahovala samotný kompaktní disk. Tím se konečně naplnila vize skutečně kapesního přehrávače.
Discmany však stále trpěly jedním obrovským neduhem, kterým byla citlivost na otřesy. Zatímco klasický kazetový walkman hrál spolehlivě i při běhu, s discmanem stačilo trochu prudčeji pohnout a laserová hlava okamžitě ztratila stopu. Tento jev měnil poslech i při běžné chůzi či v městské hromadné dopravě v otřesný zážitek.
Inženýři tlumili nárazy pomocí silentbloků
Inženýři nejprve bojovali s fyzikou čistě mechanickými prostředky a vsadili na složité systémy plovoucích šasi. Celá čtecí mechanika včetně motoru a laseru nebyla pevně spojena s vnějším obalem přístroje, ale byla zavěšena na soustavě pružin a gumových silentbloků.
Discman Sony D-515
Klasické pružiny však nebyly schopné nabídnout stabilitu, kterou zákazníci vyžadovali. Výrobci proto začali do útrob přehrávačů montovat speciální vaky naplněné viskózním silikonovým gelem. Tato technologie olejového tlumení fungovala jako miniaturní tlumiče u auta a sice zlepšila stabilitu, ale zároveň zvýšila tloušťku i hmotnost celého zařízení.
Na řadu přišly inteligentní servo mechanismy
Další cestou se stala snaha o extrémně rychlé mechanické vyrovnávání pohybu laserové čočky. Inženýři vyvinuli takzvaná rychlá serva, která neustále monitorovala odraz paprsku od disku. Pokud senzory zaznamenaly náhlý výkyv způsobený nárazem, elektromagnety se pokusily čočku bleskově vrátit do správné polohy.
I když tento systém pracoval v milisekundách, jeho úspěšnost zůstávala omezená. Při příliš silném nárazu mechanika prostě nestihla fyzicky zareagovat a zvuk se přerušil.
Digitální paměť vítězí nad mechanickými limity
Skutečný průlom přišel s nápadem využít polovodičovou vyrovnávací paměť. Tento systém poskytl laseru dostatek času na opětovné nalezení správné stopy po každém nárazu. Řešením se stala technologie Electronic Shock Protection známá pod zkratkou ESP. Celý princip se objevil v roce 1992 v modelu D-515 a fungoval na bázi dočasného úložiště dat v paměti RAM.
Aby vše fungovalo, bylo nutné zajistit dostatečné přednačtení dat. Proto mechanika disk roztočila vyšší rychlostí, než bylo nutné pro samotné přehrávání, a načtené jedničky a nuly posílala do vyrovnávacího zásobníku. Pokud otřes vychýlil čočku z dráhy, přehrávač plynule čerpal hudbu z paměti, zatímco se optika v milisekundách snažila znovu zaměřit stopu. První discmany však disponovaly pamětí pouze na několik málo sekund (úplně první na 3 sekundy).
Proč byla paměť tak malá
Důvodem, proč se paměť do přístrojů nedostala dříve, byla vysoká cena a velké rozměry tehdejších čipů RAM. Zkrátka inženýři museli čekat, až se paměťové moduly stanou dostatečně malými a energeticky úspornými, aby nevyčerpaly baterie během několika minut.
Následně se rozběhl technologický závod o to, kdo nabídne delší odolnost proti nárazům. V roce 1994 se standardem stala ochrana na 10 sekund, což už stačilo na doběhnutí autobusu. V roce 1997 přišly modely s kapacitou více než 20 sekund.
Technologie G-Protection uzavírá zlatou éru disků
Obrovský posun v roce 1999 přinesla opět společnost Sony – u příležitosti 15. výročí řady discman – a to v modelu D-E01 se svým systémem G-Protection. Ten kombinoval větší digitální paměť s vylepšenou mechanikou a dokázal načítat data mnohem agresivněji než starší systémy. Tento přehrávač vynikal i unikátní konstrukcí se štěrbinovým vkládáním disku.
Kapacita paměti se postupně vyšplhala na 40 sekund a u modelů s podporou formátu MP3 dosahovala i několika minut. Tím byla vydlážděna cesta pro novou éru čistě digitálních přehrávačů s flash pamětí o různých kapacitách, ale i vyměnitelných, a dokonce se používaly pevné disky.
