Na počátku byly diskety, pak přišly optické disky a teď frčí flash disky a pendrivy. Postupným vývojem se přenosné datové nosiče stávají čím dál tím jednodušší, zejména pokud jde o jejich ovládání a manipulaci s nimi, přičemž shromažďují stále větší a větší objemy dat.
Uložená data nevydrží dlouho
Avšak elektrotechnický průmysl dosud nevyřešil jeden podstatný problém: životnost - nebo přesněji schopnost uchovávat data v nezměněné podobě - se i u těch nejlepších nosičů dat obvykle pohybuje "jen“ mezi 10 až 30 lety, v nejlepším případě, u magnetických pásek, 100 let. A to je málo.
Moderní digitální archivační systémy v tomto ohledu výrazně zaostávají za médii, která jsou známa již od starověku, písemné záznamy na kameni nebo pergamenu vydrží i po několik tisíciletí. Že jde o skutečně závažný problém, o tom by nám mohli vyprávět pracovníci knihoven či archivů. Zejména ti z nich, kteří pracují na digitalizaci vědeckých a uměleckých děl, neboť hrozí nebezpečí, že výsledky jejich práce budou za pár let k ničemu, pořízená data totiž nemusí být za čas čitelná.
Uhlíkové nanotrubky
Zdá se však, že se blýská na lepší časy. Řešení se rýsuje ve výzkumném týmu profesora Alexe Zettla z věhlasné univerzity v kalifornském Berkeley. Ten před nedávnem vyvinul zcela nový druh digitální paměti schopné pojmout obrovské množství dat a uchovat je až miliardu let dlouho!
Uhlíkové nanotrubice
Přitom princip této paměti je až překvapivě jednoduchý, ale tak už to u velkých vynálezů chodí. Opět je za vším nanotechnologie – základní paměťová jednotka je tvořena karbonovou nanotrubicí, do které je vložena miniaturní částice železa. Její umístění v nanotrubici lze aktivně ovlivňovat elektrickým proudem a podle toho, jaký má proud směr, se nanočástice přemístí buď na jednu, nebo druhou stranu trubice.
Její poloha tak vlastně představuje nuly a jedničky, které známe z jiných digitálních zařízení. V souvislosti s konstrukcí nové paměti stojí za zmínku zejména dvě věci: 1) jde o skutečně praktickou aplikaci dosud málo využívaných uhlíkových nanotrubic; 2) paměť nepotřebuje křemík, tedy prvek, na kterém je založena dosavadní výpočetní technika a elektronika.
Věčná paměť
Při laboratorních a teoretických simulacích kalifornští vědci prokázali, že nový druh paměti s uhlíkovými nanotrubicemi má velmi vysokou kapacitu, hustota záznamu dat činí až 1 terabit (1012) na jeden čtvereční palec.
Nebudeme zabíhat do filozofických či teologických otázek zabývajících se tím, co je anebo není věčnost, ale vzhledem k poměrně krátké historii lidské civilizace (několik tisíc let) můžeme novou paměť, která je schopna uchovat data miliardu let, směle považovat za věčnou! Ve studii, která má vyjít v červnovém vydání Nano Letters, autoři objevu připomínají anglického krále Viléma Dobyvatele, jehož na kůži psaná Kniha posledního soudu (Domesday Book) z roku 1086 se dochovala až do našich dob.
Přežila tedy více než 900 let. Avšak její digitalizovaná verze z roku 1986 byla nečitelná již v roce 2006, tedy necelých 20 let po svém vzniku. Samozřejmě že výzkumníci z Berkeley nespí na vavřínech a dále pokračují v práci. Nyní před nimi stojí další výzva – nalézt vhodný technologický postup sériové výroby "věčné“ paměti.
Zdroj: www.berkeley.edu
