Vzpomínáte si na svůj úplně první let s dronem? Jak dopadl?
V roce 2015 jsme poprvé rozbalili z krabice profesionální dron a ještě tentýž den jsme s ním na stejném místě vyrazili natáčet komerční zakázku. Žádný trénink, žádné oťukávání. Prostě jsme ho vzali a šli na to jako ostřílení profíci. Realita byla samozřejmě trochu jiná. Létal jsem tehdy jako dřevo. Udržet dron ve vzduchu nebyl až takový problém, ale udělat opravdu ladný a plynulý pohyb, to už byla jiná disciplína. Naštěstí nás tehdy zachránily automatické letové režimy, které dokázaly z mých ne úplně elegantních pohybů vytvořit použitelné záběry. Zpětně je vlastně docela vtipné, že naše první zkušenost s profesionálním dronem byla rovnou naostro. A možná právě tak začala celá naše cesta.
Dosud jste se zaměřovali především na dospělé piloty a profesionály. Proč nyní otevíráte kroužky také pro děti?
Protože se nás na ně rodiče ptali. Deset let školíme dospělé, od úplných začátečníků až po piloty, kteří pak provádějí inspekce elektráren nebo létají pro záchranáře. Stále častěji za námi přišel táta se synem nebo dcerou a říkal: „Ten můj má doma dron z Vánoc a lítá s ním po sídlišti. Nemáte něco pro něj?“ Neměli jsme. A připadalo mi hloupé, že dítě, které se chce něco doopravdy naučit, odbydeme hračkou a YouTubem. Máme hangáry, simulátory, flotilu strojů a instruktory, kteří s drony pracují každý den. Nedávalo smysl toho nevyužít.
Co se může dítě při práci s dronem naučit kromě samotného létání?
Více, než by člověk čekal. Rozvíjí jemnou motoriku a koordinaci oka a ruky jiným způsobem než při hraní na konzoli. Zlepšuje také prostorovou orientaci. Létání je doslova trenažérem mozku, protože dítě musí vnímat trojrozměrný prostor a předvídat pohyb. Získá i základy techniky: zjistí, kde je akumulátor, jak se stroj kalibruje nebo proč se nesmí přepólovat baterie. Starší děti se věnují také práci s kamerou, kompozici a střihu vlastního videa. Především si ale osvojují návyk, který se hodí kdekoli: nejdříve si vše promyslet, teprve potom jednat. Učí se také respektovat pravidla. Létáme tam, kde můžeme, a nelétáme tam, kde nesmíme. Zní to jako fráze, ale pro dítě je to první setkání s tím, že používání techniky s sebou nese odpovědnost.
Děti dnes tráví s technologiemi hodně času. V čem je ovládání dronu jiné než hraní počítačových her?
Ve hře máte restart. U dronu ne. Když to dítě přežene, stroj skutečně narazí nebo spadne a ono skutečně pocítí následky svého rozhodnutí. To je přesně ta zpětná vazba, kterou obrazovka nedává. Druhý rozdíl spočívá v tom, že dron vás vytáhne ven. Ne od techniky, ale s technikou. Dítě stojí na louce, kouká na oblohu, cítí vítr a řeší reálný problém. Říkáme „místo obrazovky obloha“, ale ve skutečnosti je to trochu jinak. Dovednosti, které děti získaly při hraní, jako jsou rychlé reakce nebo vnímání prostoru, přesměrujeme na činnost, která má reálné důsledky a smysl. Z hráče se může stát pilot, robotik nebo softwarový inženýr.
Program rozdělujete na Mladé draky od 7 do 11 let a Dračí akademii od 12 do 15 let. V čem se liší náplň kroužků i přístup k jednotlivým věkovým skupinám?
Mladí draci jsou o jistotě a radosti. Malý DJI Neo s chrániči vrtulí, překážková dráha v hangáru, simulátor, spousta her a týmových výzev. Cílem je, aby dítě po pololetí samo, klidně a bezpečně vzlétlo, prolétlo jednoduchou trasu a přistálo. Ideálně i mělo pocit, že dron ovládá a ne dron jeho. Bez tlaku na výkon. Dračí akademie je o samostatnosti. Tam už se létá na více strojích, řeší se kamera, střih vlastního klipu, mise venku, pravidla vzdušného prostoru a po tréninku na simulátoru první let s brýlemi. Z pilota se stává tvůrce. Přístup se liší i po lidské stránce. Sedmiletému dítěti zadáváte krátké úkoly a často jej chválíte, čtrnáctiletému dáte prostor, aby chybu udělalo a samo ji pochopilo.
Podle čeho rodič pozná, že je tento kroužek pro jeho dítě vhodný? Musí mít technické nadání nebo předchozí zkušenosti?
Nemusí mít vůbec nic, ani vlastní dron. Veškeré vybavení je v hangáru a začínáme od nuly. Jediné, co potřebujeme, je zvědavost. Pokud dítě na YouTube vidělo záběry z dronu a řeklo: „Tohle chci zkusit“, je to náš člověk. Nadání se ukáže až po pár lekcích, ale upřímně ani není potřeba. Je to o tréninku, ne o talentu. A pro rodiče, kteří si nejsou jisti - první lekce je zdarma. Přijďte, posaďte dítě k simulátoru, seznamte se s instruktorem a pak se rozhodněte. Nechceme, aby někdo platil za něco, co si nemohl nejprve vyzkoušet.
Ve skupině může být až dvacet dětí a dohlížejí na ně dva instruktoři. Jak zajistíte, aby mělo každé dítě dostatek prostoru pro létání a zároveň byl provoz bezpečný?
Dvacet je maximální počet, ne náš cíl. Lekce není postavená tak, že by všech dvacet dětí najednou drželo ovladač. Výuka probíhá na jednotlivých stanovištích. Část dětí létá pod dohledem jednoho instruktora, část je na simulátorech a další se věnují technice, fotografování nebo hře s druhým instruktorem. Skupiny se postupně střídají. Nikdo se nenudí, nikdo dlouho nečeká a ve vzduchu je vždy jen tolik strojů, kolik jich dokážeme bezpečně kontrolovat.
Létáme na malých lehkých DJI Neo 2 s chrániči vrtulí, v hangáru, který je na to postavený, a podle jasných pravidel. Žádný dron nevzlétne bez pokynu. Instruktoři jsou aktivní piloti proškolení pro práci s dětmi i v poskytování první pomoci, provoz je pojištěný. Registraci strojů a veškerou administrativu řeší DronPro, rodič se o nic nestará.
Učíte děti také respektovat soukromí ostatních lidí a poznat, kde s dronem létat nesmějí?
Ano, a beru to jako jednu z nejdůležitějších věcí, kterou si z kroužku odnesou. Pravidla létání jsou součástí programu od první lekce, ne jako to nepříjemné na konec. Děti se učí, že dron není nad zákonem. Zjišťují, kde se smí a kde ne, co jsou zóny s omezením a proč se nelétá nad lidmi, cizí zahradou nebo v blízkosti letiště. Učí se také, že pokud má dron kameru, dívá se s ní někam, kde jsou i jiní lidé, kteří mají právo na klid a soukromí.
Vysvětlujeme jim to jednoduše: co bys nechtěl, aby někdo natáčel u vás na zahradě, nenatáčej ani ty. Osobně si myslím, že děti z našich kroužků budou za pár let ohleduplnější piloti než spousta dospělých, kteří si dron koupili, ale nikdy si nepřečetli, co s ním smějí dělat.
Drony si dnes část veřejnosti spojuje především s válkou. Jak dětem vysvětlujete, že stejná technologie může sloužit k záchraně životů, práci v průmyslu nebo tvorbě?
Nevysvětlujeme, ukazujeme. Naši instruktoři jsou lidé, kteří s drony denně pracují. Provádějí inspekce elektráren, mapují stavby, nebo létají pro záchranáře. Když dítěti řeknete: „Tento pán s tímto strojem včera pomáhal hledat ztraceného člověka v lese,“ je to silnější než jakákoli přednáška. Drony dnes nacházejí uplatnění v zemědělství, energetice, geodézii, logistice, u hasičů, i ve filmu a každý rok přibývají další obory. Válka představuje pouze jeden ze způsobů využití této technologie, nikoli technologii samotnou. Nůž taky slouží k vaření. Chceme, aby děti vyrůstaly s vědomím, že dron je nástroj a záleží na tom, kdo ho drží a k čemu se používá. Čím více lidí bude rozumět tomu, k čemu dobrému mohou drony sloužit, tím menší z nich budou mít strach.
Je dětská akademie především vzdělávacím projektem, nebo očekáváte, že se stane významnou součástí vašeho podnikání?
U nás jsou obě roviny propojené. Vydělávat budeme jen tehdy, pokud nabídneme opravdu kvalitní vzdělávání. Rodiče poznají rozdíl mezi kroužkem, kde si děti občas zalétají, a programem, ve kterém se z hráče stává pilot. Z dlouhodobého hlediska je to pro nás investice do další generace. Z dnešních Mladých draků jsou za deset let piloti, technici, robotici, vývojáři softwaru a možná také naši kolegové. Trh s drony roste, ale lidí, kteří jim rozumí, je stále málo. Vychovat si je od dětství je zdaleka nejlepší byznysový plán, na kterém aktuálně pracujeme.
Tvrdíte, že pilotování dronů patří mezi dovednosti budoucnosti. Nenahradí ale velkou část práce pilotů automatizace a umělá inteligence?
Část práce nahradí a je to dobře. Už dnes prodáváme a instalujeme systémy, které létají samy. Dron vyletí z boxu, obletí elektrárnu, přistane, nabije se a odešle data do cloudu. Nikdo nedrží ovladač. Někdo ale musí misi naplánovat, rozumět tomu, co stroj vidí, umět z dat něco vyčíst a nést za let zodpovědnost.
Zmizí palce na ovladači, ale nezmizí pilot. Pouze se posune od „řídím“ k „rozumím a rozhoduji“. Přesně to děti učíme. Nejen kde je vlevo a vpravo, ale proč dron létá, jak se chová, co se smí a co dává smysl. Kdo této technologii rozumí, bude tyto autonomní systémy řídit, stavět a udržovat.
Kdybyste mohl posadit své dětské já do jednoho z kroužků DronPro, co by ho bavilo nejvíce?
Brýle. Bez debaty. Ten moment, kdy si v Dračí akademii poprvé nasadíte FPV brýle, stroj vzlétne a vy najednou letíte s ním, se nedá s ničím srovnat. Jako kluk jsem snil o tom, že budu létat. Dnes to může dítě zažít každý týden v hangáru na Smíchově.
A pak by mě asi bavilo to, co mě baví dodnes: že po hodině můžete ukázat doma vlastní video, které jste natočili z výšky. Ne stažené. Vaše.
Kdy jste pochopil, že pro vás drony nebudou jen koníčkem, ale také podnikatelskou příležitostí?
V roce 2015 v Česku neexistovalo místo, kde by vám ke stroji poskytli i pořádnou radu, servis nebo vás naučili legálně létat. Buď jste měl anonymní krabici z velkého e-shopu, nebo jste v tom plaval sám. Byli jsme parta nadšenců, která s drony trávila více času než v posteli, a lidé se nás začali ptát na věci, na které jim nikdo jiný neodpovídal. Když se vás na jednu věc zeptá pátý cizí člověk, není to už koníček. Je to díra na trhu.
DronPro podle vašeho webu začínalo v garáži. S jakou představou jste tehdy do podnikání vstupoval a nakolik se lišila od dnešní reality?
Představa byla jednoduchá: vybudovat základnu pro lidi, kteří to s létáním myslí vážně. Prodat dron umí kdekdo. My jsme chtěli, aby k němu člověk dostal také know-how, servis a jistotu, že stroj nezůstane na zemi, když má být ve vzduchu. Ta představa se vlastně nezměnila, změnilo se měřítko. Z garáže je dnes největší droní speciál v republice — e-shop, servis, půjčovna, výkup, škola pilotů, průmyslové služby, provoz v Česku i Polsku. Co jsme už tehdy předvídali, bylo to, že velká část práce bude dnes ve spojení s legislativou, o průmyslových nasazeních a tím pádem i o vzdělávání. Že ale jednou budeme řešit, jak naučit sedmileté dítě přistát na značku? To vnímám jako přirozený důsledek vývoje technologií a toho, že s nimi dnešní generace vyrůstá už prakticky od narození.
Co bylo při budování společnosti nejtěžší? Udělal jste někdy rozhodnutí, které vás stálo hodně peněz nebo energie?
Nejtěžší bylo naučit se říkat ne. Když firma roste a všechno kolem dronů vypadá lákavě, máte tendenci dělat všechno najednou. A to je nejdražší chyba, jakou znám. Ne jedno velké rozhodnutí, ale spousta malých „a ještě tohle“, které vás nenápadně rozmělní. Stálo mě hodně energie a taky moře peněz, než jsem pochopil, že síla firmy spočívá v tom, co dělá pořádně, ne v tom, kolik toho dělá. Dnes si vše snažíme hlídat. Každou novou věc, včetně dětských kroužků, spouštíme, až když víme, že ji zvládneme dělat na sto procent, ne na osmdesát.
Obsah vznikl ve spolupráci se společností DronPro.























