Jak říká starý vtip, kterým se častovali posádky, rozdíl mezi pilotem a palubním inženýrem Concordu byl v tom, že piloti měli dost peněz na rozvod. Ve vzpomínkách palubního inženýra Warrena Hazelbyho, onoho „třetího“ muže z kokpitu, který nedávno poskytl rozhovor CNN, ale samozřejmě najdeme mnohem více, než anekdoty poměrně úzké party posádek nejrychlejších dopravních strojů historie.
Warren Hazelby strávil po přeškolení z letounů Boeing 707, 747 a Lockheed Tristar L1011 na palubě Concordu relativně krátké období. Jeho prvním byl let z Londýna do New Yorku v roce 2002, aby už v listopadu 2003 doprovodil tento stroj na jeho posledním letu, jež vedl z londýnského Heathrow na letiště Filton poblíž Bristolu v jihozápadní Anglii.
Funkci palubního inženýra byla i u jiných civilních letounů postupně vytlačena příchodem výpočetní techniky. Toto se však Concordu nestihlo dotknout a z dnešního pohledu by se dalo konstatovat, že Hazelby zastával funkci palubního počítače. V jeho zorném poli bylo ovládání a indikátory funkce motorů, hydrauliky, palivového systému atd. Byla to jeho práce, aby při přechodu do nadzvukové rychlosti vše fungovalo správně.
Nutno podotknout, že za tento panel Hazelby usedl po dvaceti letech praxe a po půlročním výcviku na simulátoru. I tak zpočátku pocítil značnou nervozitu.
„Concorde byl pro palubního inženýra tím nejlepším letadlem, na kterém mohl pracovat,“ říká Hazelby. „Když jste udělali všechno správně a Concorde fungoval dobře, získali jste obrovský pocit zadostiučinění. Na konci letu jste byli vyčerpaní, ale prošli jste všemi těmi různými fázemi letu a dopravili cestující bezpečně do cíle za tři a čtvrt hodiny. Bylo to výjimečný pocit, když jste přistáli v New Yorku.“
Hazelby poznamenává, že i v 70. a 80. letech minulého století byla pozice palubních inženýrů vnímána jako podružná a byla zastíněna gloriolou pilotů. Nicméně zejména v těchto dekádách proudových dopravních letounů to byla zcela zásadní funkce, protože bylo nutné, aby někdo neustále monitoroval správnou funkci systémů letadla. To se počátkem devadesátých let začalo měnit.
„Boeing začal vyrábět 747-400, což bylo první letadlo navržené pro dlouhé vzdálenosti, které s palubními inženýry už nepočítalo,“ říká Hazelby. „Byla to velká věc.“ Jakmile bylo představeno a British Airways tyto stroje začaly kupovat, naše řady začaly řídnout.“