Let ultralehkým letadlem na severní pól skýtá nejrůznější pasti, které si laik a zpočátku ani zkušený pilot možná neuvědomí. Druhý díl našeho rozhovoru s letcem Jiřím Prušou je věnován samotnému letu, při kterém může třeba jedno špatné rozhodnutí znamenat neúspěch. Velkou zkouškou prochází nejen technika, ale především člověk. Díl první, ve kterém byla řeč o přípravách na let, o letadle samotném atd., najdete zde.
„Mysleli si, že to vzdám.“ Jak se připravuje let ultralightem na severní pól |
Mraky jenom do tří tisíc stop
Meteoroložka Ine-Therese Pedersenová na Svalbardu vám poněkud sáhla do původních plánů, je to tak?
V pátek, kdy jsem chtěl letět původně já, bylo na Špicberkách krásné počasí – přesně ta past „řídíš se podle toho, kde právě jsi“. Paní Ine mi ale ukázala, že se od severu žene tlaková níže, která počasí v pátek na mé plánované trati zásadně ovlivní. O den později, v sobotu na Špicberkách naopak pršelo. Vyletěl jsem tedy do trochu nepříjemného počasí – ale po nějakých 300 kilometrech se počasí začalo lámat přesně tak, jak to Ine předpovídala.
 |
Během letu jsem jí ještě dvakrát nebo třikrát volal přes Starlink. Ona mi řekla: „Na 86. rovnoběžce budou mraky, ale jen do 3 tisíc stop, klidně je přeleť. Potáhnou se k 88. a pak můžeš klesnout – nad pólem bude krásně.“ A ono to tak opravdu bylo. Krátkodobé předpovědi ze satelitů už jsou docela přesné, ty dlouhodobější jsou v Arktidě ale hodně nespolehlivé. Kdybych letěl jen podle svých normálních postupů, na pól bych se nedostal.
Proč pro vás bylo tak zásadní vědět, kde přesně mraky končí?
Protože jsem se snažil letět co nejníž, abych mohl filmovat. Když víte, že strop mraků je 3 tisíce stop, vystoupáte, přeletíte a zase klesnete. Když to nevíte, tak se jich bojíte a kvůli namrzání se snažíte letět pod nimi. Když ale končí až u hladiny moře, tak se právě můžete dostat do oblasti námrazy, což byla celou dobu moje hlavní obava. Když vím, že mraky končí ve 3 tisících stopách, tak je bez problému přeletím. I když mrzne, tak když jsem mimo mraky, letadlo nenamrzá.
Tři navigace a zbytečný kompas
Jak se navigovalo cestou na pól?
Měl jsem tři systémy, protože jsem tušil, že tohle bude problém. Magnetický kompas se v blízkosti geografického pólu nedá použít protože míří k pólu magnetickému, který je jinde, takže odchylka se s blížícím se zeměpisným pólem ohromně rozevírá. A navíc, čím jste víc na severu, tím víc to střelku tlačí dolů směrem k tomu magnetickému pólu, až se někde zadrhne a neukazuje vůbec nic. Takže magnetický kompas jsem vůbec nepoužíval.
Po přeletu severního pólu se mapa převrátila a jih byl na severu a sever na jihu.
Hlavní palubní navigace pracuje bohužel jen s americkým GPS – a americkému GPS se nyní nedá v některých oblastech úplně věřit, protože Rusové ho často ruší. Když jsem například letěl do Finska kolem Kaliningradu, asi hodinu mi GPS ukazovalo nesmysly. Naštěstí některé navigační aplikace, pracují se třemi až čtyřmi systémy najednou: GPS, evropské Galileo, čínský BeiDou, ruský GLONASS. Takže v telefonu jsem měl SkyDemon a na přísavce iPad s aplikací Air Navigation Pro. Tu normálně nepoužívám, je trochu nepraktická – ale jako jediná má dokreslenou mapu až na severní pól. SkyDemon končí někde na 85. rovnoběžce.
A k tomu jsem měl Garmin inReach, tracker, který každé dvě minuty vysílá aktuální polohu. Ten pracuje přes komunikační síť Iridium, jejíž družice létají přes pól, takže je tam spolehlivý. Polohy se u nás na webu Flying Revue kreslily do interaktivní mapy, takže všichni viděli, jestli letím správně. Což se mi pak na zpáteční cestě vyplatilo.
