Dvoumotorový celokovový transportní a dopravní letoun Bristol Freighter (Bristol Type 170 Freighter) nás na první pohled zarazí svým až tak trochu zpátečnickým vzezřením. Hornoplošník se vyznačoval celkově neohrabanými tvary, krabicoidním trupem a navíc pevným podvozkem. Takové řešení ovšem vzešlo pro naplnění požadavků na letoun kladených.
Firma Bristol začala na projektu pracovat na vlastní triko. Chtěla přijít s levným (na pořízení i provoz) a jednoduchým transportním a dopravním letounem. K nápadu ji přivedl v těchto disciplínách úspěšně se pohybující typ Bristol Bombay. V roce 1935 zkonstruovaný a v letech 1939 až 1944 sloužící Bristol Bombay byl také dvoumotorový hornoplošník s pevným podvozkem (v roce 1935, kdy vznikal, to nepůsobilo tak archaicky) a byl představitelem letounů určených pro koloniální oblasti, kdy alternativně mohl působit i jako bombardér, v kteréžto roli by na klasickém bojišti neměl šanci na přežití.
Když byl rozpracovaný projekt Bristol Freighter představen pánům z Ministerstva letectví, poznali v něm letoun, jaký si přál generál Wingate (zemřel 23. března 1944 při letecké nehodě), velitel tzv. činditů proslavených v bojích proti Japoncům v Barmě v letech 1943 a 1944. Nevíme, zda nový transportní letoun byl posledním přáním zdatného generála, ale v každém případě byly hned objednány dva prototypy za podmínky úpravy konstrukce (rozšíření trupu) tak, aby se do letounu vešla standardní nákladní třítunka Bedford OY (pohotovostní hmotnost 6,5 tuny, užitečné zatížení 3 tuny).
Bristol Freighter dostal otevíratelnou příď, přes kterou se nakládal a vykládal, a to nejen technikou automobilní, ale jakýmkoliv nákladem splňujícím rozměrové a hmotnostní limity. Pilotní kabina byla logicky situována nad kabinou nákladovou, aby nebyl nákladový prostor nijak redukován.
Freighter měl sloužit jako vojenský transportní letoun na dálněvýchodním bojišti, byly požadovány starty a přistání na malých letištích situovaných kolikrát i na vysekaných pralesních mýtinách, údržba musela být jednoduchá, stejně tak případné opravy řešené v polních (nebo spíše pralesních) podmínkách.
Bristol Freighter, první prototyp
Bristol Freighter dělá společnost letounu Bristol Brabazon. Velký dopravní Brabazon měl být luxusním strojem pro transatlantickou dopravu. Vyvíjet se začal přibližně ve stejné době jako rurální Freighter, ale jeho vývoj trval očekávatelně mnohem déle a žádný velký úspěch se nakonec nekonal. Vzlétl pouze jeden prototyp.
Ale než byl letoun dokončen, Japonsko kapitulovalo. První prototyp (imatrikulace G-AGPV) vzlétl až 2. prosince 1945. A 30. dubna 1946 vzlétl druhý prototyp (G-AGVB), který byl ovšem konfigurován trochu jinak. Výrobce zareagoval na nové podmínky, kdy v době míru předpokládal spíše uplatnění v dopravě cestujících, a proto druhý prototyp měl pevnou příď a v trupu kabinu pro cestující se 34 sedadly. Letouny Bristol 170 s pevnou přídí (tj. bez příďových dveří) a určené čistě k dopravě cestujících dostaly jméno Wayfarer. Ale strojů Wayfarer byl nakonec postaven pouze zlomek v porovnání se stroji Freighter.
Bristol rozjel se svým novým letounem masivní reklamní kampaň, spočívající v jeho předvádění na mnoha letištích při dálkových etapových letech. A možná ještě více než na vojenské uživatele se zaměřoval na komerční civilní letecké společnosti.
Reklama firmy Bristol československém magazínu Letectví v roce 1947
Sériová výroba letounů typové řady Bristol Freighter běžela až do roku 1958, byť bylo vyrobeno „pouhých“ 214 exemplářů (včetně tří prototypů). Nelze to však považovat za neúspěch, když si uvědomíme, o jak specifický letoun šlo. Navíc různých transportních letounů bylo po válce na rozdávání, ale například oproti všudypřítomnému stroji C-47 Dakota nabízel Freighter právě ideálně řešený a přístupný nákladový prostor (což však není výtka vůči C-47, protože to byla „pouze“ transportní adaptace klasického dopravního letounu DC-3, a tak to ani mít nemohl).
Letouny Bristol Freighter používala i vojenská letectva, vlevo letoun pákistánského letectva, vpravo novozélandského.
Uvedených 214 exemplářů představovalo několik postupně přicházejících verzí (Mk.I, Mk.II, Mk.XI, Mk.21, Mk.31 a Mk.32). Verze Mk.II je již uvedený Wayfarer a verze Mk.32 se někdy označuje jako Superfreighter.
A právě stroje Freighter verzí Mk.21, Mk.31 a Mk.32 (známé také jako Freighter 21, Freighter 31 a Freighter 32 nebo Superfreighter 32) používaly některé letecké společnosti k přepravě automobilů a jejich osádek (resp. korektněji osádek automobilů i s jejich automobily), v největších přepravních objemech mezi Velkou Británií a Francií nebo Nizozemskem. Plnily tak funkci jakéhosi vzdušného trajektu.
Bristol Freighter
Bristol Superfreighter 32
Do trupu se vešly dva osobní automobily rozumné velikosti, u prodloužené verze Superfreighter 32 to byly automobily tři. Kabina cestujících, zpravidla osádek přepravovaných automobilů, se nacházela na zádi za prostorem pro automobily. Mimo to se samozřejmě objevovali i motocyklisté a nakonec i cyklisté se svými dopravními prostředky, umístění nákladu se řešilo podle toho, s čím zrovna kdo přijel.
První takovou společností nabízející své služby automobilistům už od července 1948 byla Silver City. Postupně ji následovaly další, například v roce 1950 s tím začala Instone Air Line, v roce 1951 Air Charter Limited, v roce 1953 British European Airways (BEA) nebo v roce 1959 Channel Air Bridge. Když už jsme u těch společností, tak v roce 1963 vznikla sloučením Silver City a Channel Air Bridge nová společnost British United Air Ferries (BUAF).
Služba vzdušného trajektu byla mezi zákazníky oblíbená. Jen společnost Silver City ve svém propagačním materiálu z roku 1958 uvádí, že do té doby (tj. za jedno desetiletí) dosáhla v oboru letecké dopravy motoristů následujících přepravních výkonů: 188 606 automobilů, 64 417 motocyklů a k tomu 682 151 pasažérů (tj. členů osádek daných prostředků), což představovalo 110 175 vzletů (u dané společnosti se uvádí za první desetiletí činnosti i vyšší čísla, ale ta mohla být počítána až do konce roku 1958).
Anebo jiná statistická data, od roku 1948 do konce roku 1961 přepravily letouny typové řady Bristol Freighter v roli vzdušných trajektů přes Lamanšský průliv celkem asi 600 tisíc automobilů a více než 1,5 milionu cestujících.
Vzdušný trajekt provozovala také irská letecká společnost Aer Lingus. Ta samozřejmě nelétala přes kanál La Manche, ale například mezi městy Dublin a Liverpool. Zkrátka létala přes Irské moře, což je u této společnosti očekávatelné.
Bristol Freighter novozélandského letectva. Freighter bylo možné nakládat přímo z nákladního automobilu. Stejně tak na nákladní automobil vykládat.
Bristol Freighter novozélandského letectva. Na rozdíl od automobilů, které šly do letounu přes otevřenou příď, tak pro nakládání kočárků a medvědů se používaly boční dveře (i když u těch medvědů to nemuselo platit vždy, pokud by byl medvěd v kleci nebo velké bedně, šel by také přídí).
Letouny Bristol Freighter se používaly i k dopravě zvířat.
Bristol Freighter, který dostal pro angažování ve filmu The Rescue (šel do kin v roce 1988) severokorejské znaky a fiktivní zbarvení.
Další informace o letounech typové řady Bristol Freighter a jejich službě podává bohatá fotogalerie.
