Pohár Jaroslava Haška není čtenářům Technetu neznámý. V minulosti jsme dokonce přinesli reportáž přímo z balonového koše. Soutěž založil pilot horkovzdušných i plynových balonů a ultralehkých letadel Miloš Kovář a jeho nápad i velmi srdečná atmosféra závodu už pronikly i mezi zahraniční piloty.
Odkaz na literáta Jaroslava Haška není náhodný a má více rovin. Může to být legrace a recese, ale i připomínka jednoho z našich nejslavnějších spisovatelů. Stejně tak jeho román o válečných osudech Josefa Švejka je nejen vtipnou karikaturou válečné mašinérie, ale i jedno z nejdůležitějších světových protiválečných literárních děl vůbec. A na balonářský Pohár Jaroslava Haška se rovněž lze koukat z více pohledů. Nejen o tom, proč ho lze bez nadsázky považovat za náročný vytrvalostní závod, jsme si povídali s letošním vítězem putovní nádoby na metr pint piva Milošem Kovářem. (Vzhledem k tomu, že autor rozhovoru s Milošem mj. již dvakrát Haškův pohár absolvoval jak kopilot, nevykají si.)
Jak vznikla myšlenka, založit něco takového, jako je Pohár Jaroslava Haška? Tedy závod, který nemá v naší republice obdoby...
Impulzem byla absence soutěže, která by dokázala spojit komunitu balonářů a zároveň jim nabídnout skutečně soutěžní formát. Samozřejmě jsou různá mistrovství, ale to už je na takové profesionální bázi. Do Poháru Jaroslava Haška naopak můžou v podstatě všichni. Inspirací mi byla prestižní soutěž Gordon Bennett Cup, jejíž princip jsem přenesl do českého prostředí. Sídlíme v Kejžlici, jen dva kilometry vzdušnou čarou od Lipnice nad Sázavou, kde žil a tvořil Jaroslav Hašek. Odkaz na jeho humor i ducha románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války je tedy přirozený. Princip je jednoduchý: kdo doletí nejdál v rámci hranic České republiky, vyhrává. V praxi je to ale mimořádně náročné.
 |
Máme hledat jisté „švejkovství“ i v tom, že se závod letí nikoli v rámci celého kontinentu jako zmiňovaný Gordon Bennett, ale jen rámci naší republiky, která zase není tak velká?
Částečně ano. Česká republika není rozlehlá, ale přeletět ji balonem není jednoduché. Ono do toho vstupuje mnohem víc faktorů, než si tady u stolu dokážeme představit. Startuje se z Kejžlice, která leží téměř přesně uprostřed spojnice mezi nejvýchodnějším a nejzápadnějším bodem republiky – oba jsou vzdálené zhruba 248 km. Uletět tuto vzdálenost za devět hodin (dle pravidel soutěže od 8 do 17 h, pozn. red.) vyžaduje stabilní a dostatečně silný vítr. Do hry navíc vstupují řízené a zakázané prostory – například kolem Prahy, tam nebudou akceptovat přítomnost patnácti balónů nad letištěm. Nebo vojenské výcvikové zóny. Balon nemůže vstoupit do prostoru, kde právě probíhá vojenská činnost.
První problém nastává už nad Kejžlicí, kde je vojenský koridor, kde létají gripeny pouhých sto metrů nad zemí, že?
To je pravda. O víkendu ty prostory jsou volné, ale když to vyjde na týden, tak je pravděpodobné, že Čáslav, která ty prostory ovládá, by je mohla spustit. Většinou už dopředu plánujeme koordinaci právě i se základnou v Čáslavi. Pokud by vítr směřoval balony přímo nad základnu, platí přísná pravidla – po vzletu musí balony vystoupat minimálně do 6 000 stop (zhruba dva kilometry) a tuto výšku držet při přeletu oblasti. Stíhací letouny drží nepřetržitou pohotovost a jejich provoz má absolutní prioritu. Proto je koordinace s řízením letového provozu zásadní.
Ty jsi na začátku řekl, že Haškův pohár vlastně je tak trochu pro amatéry, ale já, když sleduji jednotlivé ročníky, tak mi přijde, že už od začátku měl parametry závodu, kdy je potřeba nejen vybavení, ale i značná zkušenost. Jaké jsou tedy požadavky na vybavení balonu a na pilota?
Je to o výbavě i o znalostech. Balon by měl mít odpovídač – od 5 000 stop ho stejně potřebujete – a rádio pro komunikaci. Když se dostanete do řízeného prostoru bez odpovídače, pravděpodobně vás tam nepustí. My jsme letos letěli ve výšce dva až tři kilometry prakticky celou dobu, takže nonstop komunikace s řízením letového provozu.
Dále dostatek plynu. Ve větší výšce je vyšší spotřeba, a když tam máte letět devět hodin, je to obrovské množství. Musíte mít záložní rádio, zdroje energie, nabíjení. A pak i obyčejné věci – jídlo, pití. Ten balon je vlastně vybavený na celodenní bydlení.
Startovali jsme se 460 kg tekutého propanu, což je zhruba 900 litrů.
Co se týče pilota, před startem musí projít briefingem, znát prostory, ale hlavně si sám udělat názor na vývoj větru v jednotlivých hladinách. Nestačí to hodit do aplikace a věřit výstupu. Musí kombinovat zdroje, mít zkušenost, rozumět meteorologii a komunikaci s dispečery. A pak přijde přistání – třeba po osmi hodinách na Šumavě, kde u země fouká 50 km/h a vy přistáváte na malé louce. To už je o skutečné zkušenosti.
Těsně před přistáním 43 km/h. Haškův pohár balonů není žádná legrace |
Vyvinul se závod nějak během uplynulých šesti ročníků?
Vyvíjí se hlavně počtem balonů a zájmem. To beru jako osobní vítězství. A vyvíjejí se i piloti. Už to není „někam doletíme a bude legrace“. Dneska taktizují. Udělají manévr, který vypadá nesmyslně, ale projeví se až za čtyři hodiny. Letos jsme třeba po dvou hodinách změnili strategii a vypadalo to, že nechceme vyhrát. A právě to nám vítězství zajistilo.
