Mezi 5. a 7. červnem jsme přinášeli zprávy o letu a úspěšném přistání balonu Atlantic Explorer. Než vodíkový balon Atlantic Explorer po 70 hodinách letu z amerického Maine přistál do ranních mlh v Lucembursku, stačil ještě přeletět Normandii přesně v den 82. výročí spojeneckého vylodění.
Pro většinu lidí může být zpráva o přeletu Atlantského oceánu v balonu jen informací o dalším excentrickém kousku znuděného miliardáře, který se právě vrátil z pólu nebo z Mezinárodní vesmírné stanice. Tento příběh je úplně jiný. Můžeme se na něj dívat vícero pohledy. Začněme tím oficiálním: jde o první přelet Atlantiku v ryze vodíkem plněném balonu. Samozřejmě zde v minulosti byly vodíkem plněné vzducholodě, ale to jsme v úplně jiné kategorii motorově poháněných letadel. Stejně tak zde byla řada úspěšných balonových přeletů, nicméně tam šlo buď o balony plněné heliem, anebo ve většině případů o kombinaci plynového a horkovzdušného balonu, tedy takzvaný typ Rozière.
Dále jde o vůbec nejdelší transoceánský (nikoli jen transatlantický) let vodíkového balonu. Posádka uletěla 2 852 námořních mil (5 282 km) za 70 hodin a 11 minut. Všechny tyto údaje a případné rekordy v daných kategoriích jsou ještě předmětem zkoumání a potvrzování příslušnými institucemi.
 |
A pak je tu pohled druhý, osobnější. Posádku balonu tvořili: Bert Padelt, americký konstruktér balonů, který za několik posledních dekád dopomohl k rekordním letům řadě dobrodruhů, Steva Fossetta nevyjímaje. Peter Cuneo – toto jméno dnes můžeme považovat za legendu balonového létání. Společně s pilotkou Barbarou Fricke mnohonásobný účastník slavného Poháru Gordona Bennetta a několikanásobný vítěz americké obdoby závodu plynových balonů America’s Challange. S Bertem a Peterem letěla mladá britská pilotka Alicia Hempleman-Adams, která úspěšně pokračuje ve šlépějích svého otce Sira Davida Hempleman-Adamse, známého britského polárníka, horolezce a pokořitele 47 leteckých rekordů.
Úspěšný přelet byl završením celkem čtvrtého pokusu. Předchozí zhatily buď počasí, a to před startem (2023), nebo těsně po startu (2024), nebo technická závada (2025). Dobrý pilot se pozná hlavně podle toho, že dokáže říct ne. Když se mu něco nezdá, prostě nevzletí nebo včas přistane. U balonů to platí dvojnásob a u přeletů Atlantiku na druhou. Virtuozita Berta Padelta podle názoru autora článku ukázala právě v rozhodnutích o zrušení atlantického přeletu v minulých letech, a to i přes tak enormní psychologický tlak, jaký může takový podnik mít. V roce 2024 se rozhodl přistát ještě na území Kanady, protože se meteorologická situace nad Atlantikem změnila natolik, že by posádce nevystačila balastní zátěž pro přistávací manévr v Evropě. Dovedete si představit ten výpočet? To je jako jet pětidenní vytrvalostní závod automobilů a na startu si umět spočítat, že se v cíli vybourám kvůli příliš tenkému brzdovému obložení. Loni zase zhatil přelet únik plynu z vadného ventilu ve vrchlíku balonu.
Únik plynu překazil pokus o přelet Atlantiku v balonu. Jak smělý je to sen? |
Jak známo, s jedněmi potížemi přicházejí i další. Průtahy prvních dvou neúspěchů nakonec změnily složení posádky. Z projektu odešli zmíněný Sir David Hempleman-Adams a Frederic Paulsen, švýcarský vědec, byznysmen a majitel palírny whisky, který měl celou akci sponzorovat a podle níž původně nesla celá expedice i jméno. Právě tehdy se na scéně objevil Bertův přítel Peter a Alicia, jež zaujala místo svého otce.
Bert Padelt nepolevil. Nic mu nezabránilo, aby svůj padesát let opečovávaný sen o přeletu Atlantiku dotáhl do konce. Těžko říct, která vytrvalost je spolu s přeletem samotným ta hlavní. Mnohé člověku dojde až ve chvíli, kdy má možnost sám s Bertem hovořit. Velmi klidný, jasný a pokorný hlas dává tušit, kde se skrývá jeho síla. O Bertově přeletu Atlantiku by se dala napsat kniha. Už jen krátký rozhovor s Bertem jej totiž dokázal – alespoň na pár okamžiků – přenést nad oceán. Dále už slibovaný rozhovor s Bertem Padeltem:
