Letadla a lodě za druhé světové války pracovaly ruku v ruce. Také proto je dnešní díl dokumentu o leteckých stíhačích věnovaný námořníkům a jejich pohledu na jednu dramatickou epizodu druhé světové války.
Americké síly se připravovaly k závěrečné fázi války. V polovině roku 1944 nechal generál Douglas McArthur na filipínském ostrově Leyte vylodit invazní armádu o 200 tisících mužích. Japonci věděli, že úspěšný postup by zastavil jejich zásobovací cesty ze západu, a proto se rozhodli k rychlé akci.
V této fázi války už Japonsko nedisponovalo silným letectvem, a tak své naděje upnulo k tomu nejlepšímu, co v arzenálu mělo - obrovské bitevní lodě. Japonci vypracovali strategii s názvem Šó-gó (v překladu: vítězná operace), spočívající v útoku na McArthurovy muže pomocí těžkých děl japonských lodí.
Spolupracujeme s Českou televizíDokumentární seriál Letečtí stíhači v boji Česká televize uvádí dokumentární cyklus Letečtí stíhači v boji, který nás coby diváky přenese doprostřed slavných leteckých bitev. Za pomoci počítačových simulací a efektní grafiky před námi ožijí létající stroje. Z úst pilotů uslyšíme vzpomínky na každý detail dramatických střetů a díky přehledné vizualizaci konečně pochopíme některé méně známé nuance leteckých soubojů... Díl "Smrt japonské flotily" uvidíte dnes (v úterý 17. 2. 2009) od 20:00 na ČT1. |
První část této operace nedopadla pro Japonce příznivě. Americká letadla zaútočila na svaz plavidel doprovázejících obrovskou bitevní loď Yamato (Jamato) a po relativně úspěšném bombardování se poškozená plavidla dala na ústup.
Byl to však klamný manévr. Ve skutečnosti byla Yamato s výtlakem 72 tisíc tun poškozena jen nepatrně, především díky tomu, že její trup sestával z 1 150 vodotěsných, přepážkami ohraničených oddílů. Loď se tak dokázala velmi rychle vzpamatovat i ze zdánlivě smrtících zásahů a pouhé dvě hodiny po ústupu už zase zamířila původním směrem.
Japonské loďstvo se pro operaci Šó-gó rozdělilo na tři svazy. Jižní a střední svaz (kterému vévodila loď Yamato) se vydaly sevřít svou palbou do kleští ostrov Leyte. Severní svaz měl za úkol odlákat mocnou třetí flotilu amerického námořnictva, která zde hlídkovala. A to se skutečně podařilo - když dal velitel středního svazu, admirál Takeo Kurita, rozkaz k ústupu, americký admirál Halsey se dal se svou třetí flotilou do pronásledování severního svazu. Japonský plán zatím vycházel...
25. října 1944
Brzy ráno se Kuritův svaz dostal u ostrova Samar do blízkosti amerických plavidel. Japonci předpokládali, že šlo o část Halseyovy třetí flotily. To byl ovšem chybný úsudek - ve skutečnosti to byl relativně malý námořní útvar 7. flotily, tzv. Taffy 3. "Taffy 3 jsou jen dělníci moře, kteří by se nikdy neměli postavit kolosu, jakým je Yamato," vysvětluje historik James D. Hornfischer. "To poslední, co by čekali, by bylo střetnutí s hlavním japonským bojovým svazem. Ale právě k tomu v takzvané bitvě u Samaru došlo."
Šest malých eskortních letadlových lodí, tři torpédoborce a čtyři eskortní torpédoborce, s výzbrojí maximální ráže 127 milimetrů, se měly střetnout s masivní silou středního svazu. Jen samotný výtlak lodi Yamoto byl větší než výtlak všech amerických lodí dohromady. Palebná převaha Japonců byla také nabíledni, nemluvě o vyšším dostřelu. Zvláště Yamato byla zkonstruována tak, aby ničila nepřátelská plavidla ještě dřív, než se ona přiblíží na její dostřel. Dokument Letečtí stíhači v boji označil bitvu za souboj Davida s Goliášem. Goliáše, tedy střední svaz, tvořilo 23 válečných lodí. 4 bitevní lodi, 6 těžkých křižníků, 2 lehké křižníky a 11 torpédoborců.
Námořníci z Taffy 3 byli v uvolněné náladě, protože slyšeli o ústupu japonského středního svazu. Skvrna o velikosti (mexického?) dolaru na radaru je probudila do drsné reality. Na vzdálenost asi 35 kilometrů na ně Yamato pálí salvu za salvou.
Už v počátku souboje se Kurita dopustil několika chyb: domníval se, že útočí na mnohem silnější uskupení, a tak zaútočil kvapně a neseřadil lodi do řady pro maximalizaci jejich palebné síly. Jeho americký protějšek svou obtížnou situaci pochopil o něco lépe a vydal rozkaz k ochraně svých letadlových lodí. Z těch také během minut vylétla všechna letadla, aby svými nálety podpořila zoufale nerovný zápas hrstky "plechovek". Ve vzduchu se rychle ocitlo 150 wildcatů a avengerů.
Torpédoborce a eskortní torpédoborce zatím vytvořily ochrannou kouřovou clonu. Použily speciální dýmotvorné zařízení vyrábějící chemický kouř a také přímo do komínů přidávaly palivo. Tento manévr částečně ochránil stahující se letadlové lodi, samotné torpédoborce však vystavil značnému nebezpečí.
"Jak jsme tak při pokládání kouřové clony křižovali, jejich palba se soustředila především na nás a to nám dělalo starosti. Všude kolem jsme viděli gejzíry po dopadech granátů," vzpomíná dělostřelecký důstojník z lodi Johnston, kapitán Robert Hagen. Právě jeho loď byla japonskému svazu nejblíž a nehodlala se nechat potopit bez boje.
"Řekl jsem kapitánovi: 'Prosím, nepřipusťte, abychom se potopili s torpédy na palubě.' Dva roky předtím jsem se zúčastnil bitvy o Guadalcanal, také na torpédoborci, a nevypálili jsme jediné torpédo. Tentokrát jsem chtěl, aby to vyšlo," líčí události na můstku Hagen. "A on řekl: 'Provedeme útok torpédy.'"
Kapitán Evans dal rozkaz k plavbě přímo k nepříteli. Torpéda totiž mají dostřel pouhých devět kilometrů, zatímco japonský svaz pálí na vzdálenost i čtyřikrát větší. Evans vydal rozkaz "honit gejzíry". Jde o jednoduchou taktiku, při které loď vždy pluje směrem k místu, kam dopadla minulá nepřátelská salva. Spoléhá, že nepřítel mezitím provedl korekci a nevypálí na stejné místo dvakrát.
Ze vzdálenosti 15 km už Johnston mohl pálit ze svých 127mm děl. Jejich střely nemohly nejbližší cíl, těžký křižník Kumano, výrazně poškodit, ale mohly mu vyřadit z provozu palubní zbraně. Jejich jedinou nadějí byla torpéda. Konečně jsou na dostřel. Obsluha torpéd zaměřila šestkrát delší, dobře pancéřovaný křižník Kumano, předsadila na cíl a vypálila.
Ihned po odpálení udělal Johnston ostrý obrat. Torpéda ale pokračovala rychlostí 50km/h ke Kumanu a naplno ho zasáhla. "Jednoho z torpéd křižníku prakticky utrhlo příď. Zmrzačený Kumano opustil linii a musel se k němu připojit i další z křižníků Suzuja. Díky odvaze kapitána Evanse, který se vrhl do osamoceného útoku, jsou tak hned na počátku bitvy dva ze šesti japonských těžkých křižníků vyřazeny z boje," popisuje začátek boje James Hornfischer.
Ale také Johnston utrpěl těžké škody - svým riskantním manévrem se dostal do pohodlného dostřelu lodi Kongo. Její projektily ráže 356 mm zasáhly strojovnu a rychlost Evansova plavidla klesla na polovinu.
Loď Yamato odpadá
O chvíli později japonské granáty (pravděpodobně z lodi Yamato) paralyzovaly elektricky ovládané zadní dělové věže s děly ráže 127 mm. Ale svůj účel manévr splnil - skoro ještě před začátkem střetu dokázaly plechovky pořádně kousnout. Letadla už mezitím byla ve vzduchu a zaútočila na svaz vším, co měla. Bitva u Samaru začala.
V 7:15 zaplnily nebe stovky amerických letadel. Přestože zbraně letadel se nemohly ráží s lodními děly poměřovat, dobře mířená dávka mohla například odpálit skladiště torpéd a tím vyřadit loď z provozu. Richard Roby, pilot wildcatu, vzpomíná na svůj útok na loď Yamato: "Ostřeloval jsem protiletadlová děla na přední palubě, protože jejich obsluha nebyla nijak chráněná. Ale nakonec jsem se ocitl moc nízko, abych je mohl zaměřit, a tehdy jsem vypálil na můstek. Střílel jsem, dokud mi nedošla munice."
Letadla svými útoky donutila japonské lodě k horečnému manévrování a dala tak dalším lodím čas zaútočit. Torpédoborec Heerman svými torpédy minul svůj cíl, ale torpéda pokračovala k lodi Yamato. Na tu také směřovala nemalá část leteckých útoků. Přesto je záhadou, proč toto stačilo k tomu, aby se nejsilnější bitevní loď dala na ústup.
I tak Kuritův svaz disponoval obrovskou palebnou silou. Po dvou hodinách boje byly výrazné ztráty na obou stranách. Japonci například přišli o křižník Čokaj, o jehož konec se postarala posádka doprovodného torpédoborce Samuel B. Roberts. Ten se později stal sám obětí granátů z japonského Konga.
Jack Yusen, námořník ze Samuela B. Robertse, vzpomíná, jak je při jejich útoku povzbudil příklad Evansova Johnstona: "Vzadu na palubě stál kapitán Evans a udílel rozkazy. A my všichni říkali: 'Podívejte, to je kapitán Evans. Bože!' A jak proplouvali kolem nás, tak zasalutoval. Krátce zasalutoval směrem k našemu kapitánovi."
Torpéda připravit
Nyní se japonská plavidla seřadila a vydala se k boční salvě na americké loďě. Jediný torpédoborec Johnston jim může zkřížit plány. A to doslova. Kapitán Evans vydal posádce své těžce poškozené lodi rozkaz: "Plnou parou vpřed!" Snaží se postavit se do pozice příčky písmene T: postavit svou loď bokem k japonské řadě plavidel. Japonci by tak měli omezenou možnost palby, zatímco on by mohl pálit z pravoboku.
Ale ještě než se do kýžené pozice dostal, japonské lodě zrušily formaci a natočily se k Johnstonu bokem. "Najednou začali všichni otáčet. Tušili jsme, že se něco děje, že jde pravděpodobně o útok torpédy, ale jejich pozice byla tak nevýhodná, že jsme tomu zprvu nechtěli věřit," vybavuje si Hagen. Johnston tak znovu výrazně zasáhl do boje, když donutil japonské lodě vypálit torpéda bez užitku.
Tentokrát už mu to ale neprošlo. Dalších 60 minut vzdoroval přesile, ale salva za salvou postupně vyřadila z činnosti všechny jeho zbraně a škody byly tak velké, že je posádka již nestíhala opravovat. Nehybnou loď obklopili nepřátelé. V 9:45 vydal kapitán Evans rozkaz opustit loď. Za necelou půlhodinu se torpédoborec potopil. Zahynulo 186 členů posádky.
Taffy 3 zaznamenala obrovské ztráty. Přes tisíc námořníků a námořních pilotů zahynulo, dalších tisíc čekalo na záchranu ve vodě až 70 hodin. Mnozí z nich, jako třeba zraněný kapitán Evans, se záchrany nedožili a prezidentské vyznamenání jim bylo uděleno až posmrtně.
Výsledek však překvapivě hovořil ve prospěch Američanů: Kurita signalizoval zbytku svých lodí ústup, přestože byl nadále v přesile. McArthurovy jednotky tak zůstaly ochráněny. Proč se tak rozhodl, to dodnes není úplně jasné. "Admirál Sprague řekl, že Kurita utrpěl příliš velké škody, než aby mohl pokračovat v boji. Já se však domnívám, že spíš ztratil víru v proveditelnost plánu Šó-gó. Jeho rozhodnutí dodnes zůstalo částečně záhadou, ale myslím, že v kontextu všech těchto faktorů bylo pochopitelné," spekuluje Hornfischer.
Bitva u Samaru byla jen jednou z velkých bitev o Leyte. Podle historika Samuela E. Morisona ovšem "v žádném jiném střetu v historii neukázalo americké námořnictvo víc udatnosti, odvahy a kuráže jako v těch dvou hodinách mezi 7:30 a 9:30 toho rána u Samaru..."
Odkazy
-
Loď Yamato (anglicky)
-
Bitva o Leyte (anglicky)
-
Bitva u Samaru (anglicky)