Nejlepší českoslovenští letečtí akrobaté dosahovali významných úspěchů i na mezinárodních soutěžích. Mezinárodní úspěchy se týkaly především doby po druhé světové válce, kdy se tento sport ve větší míře prosadil, a logicky i ti akrobaté se rozmnožili. Dokonce historicky první mistrovství světa v letecké akrobacii se konalo až v roce 1960 v Bratislavě, i když předtím už proběhla tzv. neoficiální mistrovství.
Ale i v období meziválečném mělo Československo prvotřídní akrobatické letce. Své kvality prokázali například na akrobatickém klání v Berlíně v roce 1936 konaném před tamní letní olympiádou a především roku následujícího na leteckém mítinku v Curychu. A ve druhé polovině dvacátých let v akrobacii exceloval stíhací pilot, štábní kapitán František Malkovský, který získal přezdívku král vzduchu a nakonec svému koníčku odevzdal daň nejvyšší. Náš tehdejší tisk si potom tituly král vzduchu a král nebe oblíbil a častoval jimi i nástupce Malkovského.
Velký podíl na úspěchu našich letců samozřejmě měla i povedená letadla, pro akrobacii nejdřív jako stvořená a nakonec přímo stvořená. S dobou Malkovského „úřadování“ jsou spjaty stíhací Avie B.21 a z nich vycházející odlehčené cvičné akrobatické Avie B.22 se slabším motorem. Ve třicátých letech to byly především Avie Ba.122, jejich evolucí v roce 1938 vznikly dva kusy ještě o kus lepšího typu B.422.
Zlín Z-50 |
Nebe padesátých až první poloviny sedmdesátých let patřilo legendárním zlínům řady Trener. K akrobacii se daly do větší či menší míry využít postupně přicházející základní typy tohoto primárně dvoumístného cvičného stroje, ale vrcholnými díly v množině trenerů byly odvozené jednomístné akrobatické speciály.
S přibližujícími se sedmdesátými léty bylo jasné, že v mezinárodní špičce pro trenery místo nebude, přeci jenom od vzniku zakladatele řady (Z-26 v roce 1947) už uběhlo mnoho vody a sebelepší modernizace se nemůže od základní koncepce konstrukčního řešení oprostit. Tak přišel čas pro Zlín Z-50, pro zcela nový typ tvořený už od první čáry konstruktéra jako výkonný akrobatický speciál.
Cesta k padesátce
Vytyčeným stěžejním časovým limitem při vývoji nového akrobatického letounu československé konstrukce bylo 8. mistrovství světa v letecké akrobacii konané v Kyjevě v roce 1976. Stroj tedy musel vzniknout v dostatečném předstihu, aby se první exempláře sériové výroby mohly tohoto klání zúčastnit, taktéž jejich piloti je už museli mít v ruce.
Už v roce 1972 vznikl v Moravanu Otrokovice předběžný projekční návrh Z-50, který však musel být opuštěn. Počítalo se s tehdy vyráběnou verzí tuzemského motoru Avia M377, ale jeho výkon byl pro danou úlohu nedostatečný. Uvažované úpravy pro zvýšení výkonu pohonné jednotky – přidat turbokompresor, upravit motor, navíc překonstruovat vrtuli – byly naštěstí včas vyhodnoceny jako běh na dlouhou trať s nejistými výsledky.
Padlo tedy rozhodnutí použít motor zahraniční, a to ze Západu, protože v žádném koutu RVHP nic vhodného k nalezení nebylo. V Otrokovicích zvolili americký vzduchem chlazený plochý šestiválec Lycoming AEIO-540-D4B5 o výkonu 194 kW a západoněmeckou hydraulicky stavitelnou třílistou vrtuli od firmy Hoffmann.
O vývoji nového letounu Z-50L, kde to „L“ v typovém označení je nám už jasné, bylo rozhodnuto na podzim 1973. Pod vedením šéfkonstruktéra Jana Mikuly (v roce 1978 mimo jiné napsal do časopisu L+K článek o Z-50L do série monografií) se začalo pracovat v podstatě na zcela novém projektu, za rozehřívacím kolem z roku 1972 se mohla udělat tlustá čára. Po roce a čtyřech měsících takřka heroického nasazení tvůrců se 18. července 1975 novotou zářící prototyp s imatrikulací OK-070 poprvé vznesl do vzduchu.
Zlín Z-50L
Nemá smysl se zde zabývat konstrukčním řešením padesátky, že je celokovová apod., protože se nijak nevymykala standardu moderního letounu. Zmíníme pouze nějaké drobnosti, které člověka třeba jen tak nenapadnou. Hlavní kola pevného podvozku nese průběžný pružný element z titanové slitiny. Vzhledem ke své specializaci akrobatického speciálu dostal letoun pouze jednu palivovou nádrž o objemu 60 litrů, pro přelety se počítalo s malými 50litrovými přídavnými nádržemi montovanými na konce křídla. S přídavnými nádržemi se potom udával dolet až 640 kilometrů.
Na konci roku 1976 už létalo asi devět Zlínů Z-50L, z toho dva hned putovaly k nedočkavým Polákům. Už v létě toho roku se padesátka zúčastnila prvních soutěží, k tomu se ještě vrátíme.
Maturitou pro Z-50L nazval časopis Letectví a kosmonautika jeho velký mezinárodní test, jehož byl spolupořadatelem. „Maturita“ se konala v Holešově ve dnech 10. až 14. května 1976 s třídenním letovým programem (11. až 13. května). Za knipl Z-50L usedala akrobatická esa z šesti zemí: Ronald E. Uloth z Kanady, Pawel Pawlak z Polska, Kasum Gusejnovič Nažmudinov ze Sovětského svazu, Neil Williams z Velké Británie, Manfred Jurk z Východního Německa a náš Jiří Kobrle (1935-2019). Všichni do jednoho oplývali z nového stroje nadšením a jejich „povinné referáty“ (odpovědi na dané otázky) vypracované na závěr testu pomohly výrobci k dalšímu ladění typu.
Výroba a všechny verze padesátky
Celková výroba všech Zlínů řady Z-50 se vyšplhala na 80 kusů, což na úzce specializovaný akrobatický stroj není málo. Také počet verzí je relativně bohatý: Z-50L, Z-50LA, Z-50LS, Z-50LE, Z-50LX a tak trochu jiná a se sourozenci neměřitelná Z-50M.
Pokud bychom sečetli počty strojů od všech verzí, výsledné číslo by výrazně překročilo uvedených osmdesát vyrobených strojů. Mnoho padesátek totiž potkala přestavba na jinou verzi, na některé přišla přestavba dokonce dvakrát. Například nejslavnější z padesátek s imatrikulací OK-IRG, na které se stal Petr Jirmus dvojnásobným mistrem světa a dvojnásobným mistrem Evropy, byla vyrobena v roce 1978 jako Z-50L, po nehodě a následné opravě v roce 1981 se z ní stala Z-50LA a to slavné mistrovské tažení absolvovala po přestavbě z roku 1982 jako Z-50LS.
Letounů první verze Z-50L vzniklo do roku 1980 pětadvacet kusů, z toho minimálně tucet se jich vyrobil přímo pro zahraniční zájemce: dva stroje šly do Polska, tři do Rumunska, jeden do Itálie, jeden do Západního Německa a pět posledních do Španělska. Doma je dostala především vrcholná akrobatická reprezentace.
Zlín Z-50L na mladoboleslavském letišti
Zlín Z-50LA s maďarskou imatrikulací
V roce 1980 došlo k mírné modifikaci typu a výsledkem byla verze Z-50LA. Ta dostala novou regulaci vrtule zabraňující přetáčení motoru. Výroba dala pouze pět nových Z-50LA určených pro export do Maďarska, ale na tuto verzi se následně upravovala i většina z původních Z-50L. Zde můžeme ještě nakousnout zahraniční anabáze, například většina ze zmíněných maďarských se později dostala do Jihoafrické republiky, podobně po více zemích cestovaly i jiné padesátky ostatních verzí, přičemž možný byl i návrat do země původu (byť už to byla úplně jiná země).
Následující verze Z-50LS z roku 1982 s výkonnějším motorem Lycoming AEIO-540-L1B5D, ze kterého bylo možné dostat až 224 kW, se stala nejpočetnější. Do roku 1992 se vyrobilo 34 Z-50LS, dalších 18 přinesla přestavba z verzí L/LA. Většina z nově vyrobených se opět exportovala, například do Maďarska, Rumunska, Bulharska, Východního Německa, Polska ale i do Západního Německa. Pro osmdesátá léta se stala tato verze padesátky hlavní zbraní naší reprezentace, která s ní dosáhla velkých úspěchů.
Zlín Z-50LS na mladoboleslavském letišti
Zlín Z-50LE
Zlín Z-50LS vydržel na výši několik let, ale všem bylo jasné, že doba, kdy ho konkurence na nejvyšších soutěžích převálcuje, se blíží. Úspěchy našich reprezentantů skončily a výkonnější stroj byl stále v nedohlednu. Až v roce 1990 vznikly dva experimentální Z-50LE přestavbou ze Z-50LS zahálejících na dvorku Střediska vrcholového sportu Svazarmu. Z-50LE byl honbou za vyššími výkony, dostal křídlo o menším rozpětí, výstroj byla redukována – při soutěžích se mělo dokonce létat bez radiostanice a palubního akumulátoru. Oproti Z-50LS se tak podařilo u Z-50LE snížit hmotnost prázdného stroje o téměř půl metráku. Nevíme, zda nárůst výkonů byl dostatečný, ale v každém případě už byla nová doba, kdy host vyhazoval vrchního, což se asi také podepsalo na odchod programu Z-50LE do ztracena. První ze strojů nakonec skončil v USA, druhý byl přestavěn zpět na Z-50LS.
Jako poslední se v roce 1991 zrodila varianta Z-50LX, a to na popud amerického uživatele vlastnícího Z-50LA. Aby se při přeletech nemusely montovat přídavné nádrže (nebo se nemuselo častěji přistávat), má Z-50LX navíc dvě palivové nádrže po 42 litrech v křídle, celková maximální zásoba paliva v interních nádržích tak činí 144 litrů. Dalším přidaným prvkem je zařízení pro vytváření kouřových efektů. Osm letounů Z-50LX bylo nových, dva přestavěné ze Z-50LS.
Flying Bulls Aerobatic Team v plné sestavě na letounech typu Zlín Z-50LX. Dobový letecký den v Mladé Boleslavi, rok 2012
Zlín Z-50M, poháněný motorem M137, je v příďové partii na první pohled odlišný od padesátek s lycomingem.
A mezitím jsme na něco záměrně zapomněli. Tím je chudší a méně výkonný typ Z-50M zrozený v roce 1989. Záměrem bylo nabídnout levnější variantu padesátky s tuzemským motorem (to byla věc, na které se dalo výrazně ušetřit) pro zdokonalování mladých adeptů v letecké akrobacii. Stroj měl v podstatě převzít práci po „kraťasech“, tedy starších akrobatických trenerech Z-526AFS. K pohonu Z-50M slouží vzduchem chlazený jednořadový invertní šestiválec M137AZ o výkonu 132 kW s dvoulistou vrtulí Avia V503A. Jedná se prakticky o stejný motor (byť modernizovaný, ale stejně výkonný) jako v Z-526AFS. Ovšem Z-50M má o 60 kg nižší hmotnost, takže je v porovnání s „kraťasem“ živější. Výroba dala osm nových „malých padesátek“, jak jim piloti začali říkat, devátá vznikla degradací jednoho nešťastníka s lycomingem.
Úspěchy našich pilotů na padesátkách
Poslední kapitola připomene stručně úspěchy padesátek. Těch úspěchů byla celá řada, musíme však být rozumní a spokojit se pouze s těmi největšími, protože na všechny zde místo není. Stejně tak na padesátkách létala celá řada pilotů a pilotek, a předem avizovaná absence většiny z nich je ještě politováníhodnější než absence úspěchů.
Prvním ostrým vystoupením typu Z-50L byla srovnávací soutěži leteckých akrobatů socialistických států konaná v červnu 1976 v Mladé Boleslavi. Nejlepší z našich, Ivan Tuček, i padesátka tam potvrdili své kvality celkovým vítězstvím.
A konečně přichází Kyjev. To vám je nádherný město, všechno nový, krásný, škoda, že musíme zůstat na letišti. Ještě větší škoda však je, že výsledek z 8. MS v letecké akrobacii nebyl takový, jaký jsme si slibovali. Nejlepší z našich, Ivan Tuček pilotující Z-50L, skončil „až“ třetí.
Ale co by jiní dali za třetí místo. A padesátka svou kariéru teprve rozjížděla.
Na 9. MS v letecké akrobacii v Hosíně o dva roky později (mistrovství se konala po dvou letech, s vynecháním v roce 1974) už Tuček kraloval a první místo bylo jeho, na třetím mu sekundoval Jiří Pospíšil. A v soutěži mužských družstev naši také zvítězili.
Jiří Saller, Petr Jirmus, Pavol Čičo
Radka Máchová
V osmdesátých letech exceloval na Zlínu Z-50LS Petr Jirmus. Jeho výkon, kdy se stal dvojnásobným mistrem světa (1984 Békéscaba, Maďarsko a 1986 South Cerney, Velká Británie) a dvojnásobným mistrem Evropy (1983 Ravenna, Itálie a 1985 Hosín, Československo), byl do té doby neviděný.
Na padesátkách létaly i některé akrobatické skupiny. Například u nás to byla v roce 1991 po delší době obnovená Chrudimská čtyřka, kterou předtím v roce 1982 režim „zařízl“. Obnovená „čtyřka“ potom několikrát změnila jméno o dnes je z ní Flying Bulls Aerobatic Team. Dlouhou dobu skupina létala na Zlínech Z-50LX, než je v roce 2013 nahradila stroji XtremeAir XA42.
Zdroje:
- časopisy Letectví a Kosmonautika ročníků 1976 až 1996
- Václav Němeček: Československá letadla 2. Naše vojsko, Praha, 1984
