Zprvu neznámému formátu MP3 stačilo pouze pár let k tomu, aby způsobil nefalšovanou revoluci v zažitém způsobu distribuce hudebních nahrávek, přidělal nejednu hlubokou vrásku na čelech představitelů hudebního průmyslu, zabydlel se na bezpočtu hard disků po celém světě a stal se nejpopulárnějším formátem na internetu. Stěží bychom dnes hledali někoho, kdo o tomto fenoménu internetového věku ještě neslyšel. Nicméně se znalostí jeho historie by to s velkou pravděpodobností bylo poněkud slabší, proto určitě nezaškodí letmé ohlédnutí do doby nedávno minulé, kdy jediným způsobem získání nahrávek byla koupě hudebních nosičů ve specializovaných obchodech.
Univerzitní mozky
Vše začalo v polovině osmdesátých ve Fraunhoferově Institutu v německém Erlangenu, kde skupina výzkumníků za pomoci profesora Dietera Seitzera z místní univerzity zahájila práce na vysoce kvalitním kompresním algoritmu s nízkou rychlostí datového toku. Práce trvaly až do roku 1989, kdy Fraunhoferův Institut získal patent na nově vyvinutý kompresní formát MP3 na území Německa a o pár let později byl tento integrován do specifikace MPEG-1.
Definice
MP3 je zkratkou pro Moving Picture Experts Group, Audio Layer III a v praxi se jedná o kompresní audio formát, s jehož pomocí je možné citelně zmenšit velikost hudební nahrávky při minimálním úbytku kvality (MP3 enkodér z komprimované nahrávky odstraní některé z frekvencí ležících mimo frekvenční rozsah rozlišitelný lidským sluchem). MP3 soubory mohou být komprimovány v několika různých rychlostech datového toku a obecně platí, že čím menší je rychlost datového toku a následně i velikost souboru, tím nižší je kvalita výsledné nahrávky. Za standardní je považována rychlost datového toku 128 kbps, při níž u stereo nahrávky se vzorkovací frekvencí 44.1 kHz odpovídá 1 minuta záznamu přibližně 1 MB.
Přestože tato rychlost je často udáván jako ekvivalent CD kvality, je kvalitativní úbytek v závislosti na druhu nahrávky při pozorném poslechu snadno slyšitelný. Proto je doporučeno při vytváření MP3 souborů s důrazem na jejich kvalitu, používat vyšší rychlosti datového toku (160, 192, 256 či 320kbps). Možným řešením je i využití enkodérů pracujících s proměnnou rychlostí datového toku, které generují soubory optimalizované jak z hlediska jejich velikosti, tak i kvality výsledné nahrávky. Toliko ve zkratce k vytváření MP3 souborů, detailní popis tohoto procesu a všech jeho úskalí by bezpochyby vydal na několikadílný seriál.
Zrození Winampu
První softwarový MP3 přehrávač vyvinul Fraunhoferův Institut počátkem devadesátých let. Ten se však nesetkal s potřebným zájmem uživatelů. O pár let později, v roce 1997, vytvořil vývojář firmy Advanced Multimedia Products Tomislav Uzelac přehrávací engine MP3 souborů nazvaný příznačně AMP, který je dnes považován za vůbec první masově rozšířený softwarový MP3 přehrávač. Krátce poté, co se jeho verze objevila na internetu, dvojice studentů Justin Frankel a Dmitry Boldyrev vzala stávající AMP engine, doplnila jej o rozhraní pro operační systém Windows a výsledný produkt dostal jméno Winamp. Od svého uvedení do bezplatné distribuce v roce 1998 se hudební přehrávač Winamp stále těší neutuchajícímu zájmu uživatelů. Zanedlouho by měla spatřit světlo světa ostrá verze přehrávače s číslovkou 5.
Nespoutaná komprese
Hlavním důvodem, proč se formát MP3 stal standardem pro šíření audio nahrávek na internetu, byla především skutečnost, že držitelé patentu zdarma uvolnili jeho specifikaci a umožnili komukoli zcela legálně a bez placení licenčních poplatků vyvíjet softwarové dekodéry a přehrávače. Konkurenční a mnohdy efektivnější kompresní audio formáty vyvinuté firmami jako například Lucent, Microsoft či Yamaha byly zatíženy restriktivními licenčními podmínkami pro jejich použití v produktech nezávislých vývojářů, které prakticky zabránily jejich rozšíření. Nemalou měrou se na až neuvěřitelné popularitě MP3 souborů podílí i fakt, že formát neobsahuje žádné zabezpečení proti neoprávněnému kopírování. Jednou vytvořený soubor je možné přehrávat doslova kdykoliv a kdekoliv.
