Ochrana hospodářské soutěže je ve vyspělých zemích jednou z nejdůležitějších vládních agend. Její počátky sahají do USA závěru 19. století, kdy Kongres přijal proslulý Shermanův zákon (1890). Také podle něj se rozhodovalo v amerických soudních procesech s největším světovým producentem software, společností Microsoft. Výsledky řízení vedly některé ekonomy k názoru, že právě tento případ ukázal nemožnost aplikace zastaralých antimonopolních předpisů na moderní a dynamické hospodářství začátku 21. století.
Zákony jsou totiž postaveny na srovnání aktuálního stavu na trhu s ideálem dokonalé konkurence, kde velký počet producentů dodává zcela totožný výrobek. Nic však není vzdáleno realitě tržních procesů více než tento stav. Komu by se zamlouvalo, kdyby si musel kupovat pouze průměrné výrobky od průměrných producentů? Žádný z výrobců by neusiloval o zlepšení, ale spokojil by se pouze se svým zanedbatelným tržním podílem, protože je předem vyloučena možnost, aby z takových zlepšení profitoval. Důsledkem by byla všeobecná stagnace. Antimonopolní politika tak od svých počátků postihuje právě firmy, které inovují více, než jejich konkurence. Na přelomu 19. a 20. století to byla Standard Oil Company, o sto let později Microsoft.
Dokonalá konkurence neexistuje
Velikost jednotlivých firem má být měřena pomocí podílu na relevatním trhu, tj. trhu všech potenciálních uživatelů výrobku. Jen zběžný pohled do vládních žalob však prozradí, že se za tímto pojmem neskrývá vůbec nic. Je totiž velmi obtížné vymezit relevantní trh i pro obyčejné rohlíky (patří tam jen bílé pečivo? nebo i celozrnné? a co chléb?), natož pak pro operační systém. Proto se vládní právníci omezují na všeobecná konstatování, že daná firma (v našem případě Microsoft) „by mohla zvýšit ceny“, „mohla by zabránit vstupu konkurence do odvětví“ a podobně.
Všimněte si podmiňovacího způsobu – nikoho nenapadlo ptát se, proč to Microsoft již dávno neudělal, když jeho dominantní pozice trvá již hezkou řádku let. I když je odpověď jednoduchá, do pracoven úředníků, bránících trh pro blaho spotřebitelů, zatím nedolehla: může za to hrozba potenciální konkurence. Pouhá hrozba, že firma o svůj trh přijde (na trhu operačních systémů se pohybují kromě Microsoftu ještě nejméně čtyři velké firmy), stačí k tomu, aby se chovala, jako by byla konkurenci skutečně vystavena. Proto Microsoft zvyšuje výdaje na inovace (za poslední čtyři roky v průměru o 20 % ročně), proto provozuje zákaznický servis, stará se o aktualizaci bezpečnosti svých produktů a tak dále.
Co brání konkurenci ve vstupu na trh?
Protože je koncept dokonalé konkurence stále méně obhájitelný, vymysleli ekonomové na jeho podporu celou řadu doplňujících teorií. Konkrétně v případě Microsoftu byl nejsilnějším argumentem pro vládní zásah „specifický charakter trhu s počítačovým software“, na kterém existují ekonomické bariéry, bránící potenciální konkurenci ve vstupu. Příkladem jsou podle nich síťové efekty (produkt se stává tím hodnotnějším, čím více lidí ho užívá – můžete například sdílet textové soubory s větším počtem lidí a nestarat se o jejich konverzi do jiných formátů). Dále může jít o úspory z rozsahu (velká firma vyrábí produkt levněji, protože se její fixní náklady na výrobní zařízení, výzkum apod. rozpočítávají do většího počtu vyrobených kusů). Důležitým aspektem může být i efekt uzamčení (uživatel má vysoké náklady při změně produktu – například mobilního operátora, protože musí o změně čísla informovat všechny své obchodní partnery; nebo software, protože musí znovu vyškolit své zaměstnance, změnit konfiguraci počítačových sítí, nakoupit nové aplikace, převést soubory do nových formátů a podobně). Tyto jevy ovšem nemusí být považovány za zlo, trh má totiž dostatek nástrojů, jak tyto problémy řešit i bez účasti státu.
Uživatelé se rozhodují, zda se budou účastnit dané sítě, porovnáním nákladů na účast v dané síti (tj. například používání editoru MS Word) a užitků z ní (sdílení souborů). Rozhodují se pro ten software, který z takového porovnání vyjde nejlépe. Informace o užitcích a nákladech však mají k dispozici jen konkrétní uživatelé, nikoliv ekonomové a už vůbec ne soudci a státní úředníci, kteří ostatním vnucují svoji představu o tom, jak by to mělo být.
Úspory z rozsahu jsou projevem efektivnosti dané firmy. Má ji stát trestat za to, že dokáže produkovat levněji, než všichni její konkurenti? Nižší cena představuje pro většinu kupujících přínos (ostatní si mohou například za kvalitu připlatit), antimonopolní zákonodárství její realizaci brání. Je to snad onen zájem spotřebitele, pod jehož záštitou boj proti monopolům probíhá? Stejně tak proti efektu uzamčení existuje celá řada tržních nástrojů. Jde o různé přestupové sady, kdy na sebe výrobce alternativního produktu bere část nákladů na přechod k němu, nabídka nižší ceny (například laptop s konkurenčním linuxovým operačním systémem Linspire prodává americký maloobchodní řetězec Wal-Mart o 50 dolarů levněji, než nejlevnější srovnatelný laptop s Windows XP). Dále může jít o jiné formy snižování přestupových nákladů (napodobování uživatelského rozhraní Windows systémem Linspire sníží náklady na školení zaměstnanců, zpětná kompatibilita dokumentů náklady na jejich převod a podobně).
Konkurence se dostává ke slovu
Nesmyslnost tvrzení, že uvedené jevy brání konkurenci, dokládá i stále rostoucí počet uživatelů alternativních programů – podle průzkumů jich je přibližně čtvrtina a jen počet linuxových serverů vzrostl mezi lety 2001 a 2003 na dvojnásobek (ze 6 na 12 %). To, že je většina běžných uživatelů konzervativní a raději sází na známé a zavedené značky, není chybou ani trhu, ani Microsoftu. V okamžiku, kdy by Microsoft dopustil ztrátu své tržní pozice, obrátí se všechny uvedené jevy proti němu a jen těžko bude hledat cestu zpět. Nelze se totiž domnívat, že v okamžiku, kdy získá dominantní pozici Linux, Unix, nebo jiný operační systém, jeho výrobci dají ruce za záda a řeknou: „Jsme příliš dobří, necháme Microsoft, aby nás dohnal.“
Antimonopolní zákonodárství, místo aby řešilo domnělá tržní selhání, se stalo nástrojem konkurenčního boje. Firma, která chce překonat svého konkurenta, nemá už jen jednu možnost: být lepší na trhu, tj. lépe uspokojit přání zákazníků. Může navíc zákulisními praktikami (přímo korupcí, či nepřímo pouze poskytováním „objektivních“ informací regulátorům) svého konkurenta z trhu vyšachovat prostřednictví státní moci. Nezanedbatelný je také preventivní efekt takové legislativy – výrobce bude namísto požadavků spotřebitelů přihlížet spíše k požadavkům státního aparátu. Klasikou je příklad amerického výrobce aut General Motors, který v obavě z antimonopolních soudních procesů držel svůj tržní podíl v USA po celá 40. až 60. léta pod úrovní 45 %. Dnes sklízí ovoce: nechal vyrůst asijskou a evropskou konkurenci, která ho válcuje i na domácím trhu.
Napětí mezi nevyhovujícím právním rámcem a realitou zřejmě nadále poroste. Současně bude stále jasnější, že se Adam Smith nemýlil, když před více než dvěma sty lety napsal, že bránit jednání výrobců antimonopolními zákony se vždy „protiví svobodě a spravedlnosti“. Jedním z těch, kteří si to uvědomili, byl i nositel Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman. I když celý život bojoval za antimonopolní zákony, v době amerických procesů Microsoftu svůj názor změnil a prohlásil: „Viděl jsem, že namísto podpory konkurence dělalo antimonopolní zákonodárství pravý opak. Stejně jako celá řada jiných vládních aktivit bylo převzato lidmi, kteří chtěli jen regulovat a ovládat. Bylo by lepší, kdyby nic takového neexistovalo.“
Autor působí na Katedře hospodářské politiky VŠE v Praze
