Vznik československé republiky se připravoval dlouho dopředu díky práci domácích politiků, velmi aktivní emigrace v čele s Masarykem a také díky obětem československých legií na západní, italské, a nakonec i protibolševické frontě. Základy tedy byly pokládány dlouho a trpěli, a díky tomu bylo možné využít až nečekaně rychlého rozkladu Rakousko-Uherska na podzim 1918. Samotného 28. října pak události nabraly doslova bleskový spád.
V mlhavém pondělním ránu 28. října zamířil Antonín Švehla, v té chvíli předseda samozvaného, ale obecně uznávaného Národního výboru, se svým kolegou z předsednictva Františkem Soukupem na místo na pohled poněkud překvapivé: do ústředí Obilního ústavu v paláci Lucerna na Václavském náměstí. Převzetí tohoto úřadu bylo ovšem neobyčejně důležité – odtud se řídilo rozdělování obilí i jeho vývoz do jiných zemí mocnářství.
„Bylo nutno okupovati celý problém žaludku, aby byly možné represálie,“ svěřil se Švehla později. „Abychom se stali partnery s vládou. Dosud jsme byli beze zbraní. Vojsko, dráha, pošty, soudy – vše bylo v jejich rukou. Proto bylo nutno řešit otázku žaludkovou... Chytali jsme telegramy Vídně s Berlínem a cítili jsme, že fronta praská. Minulý týden tady byl Arz vyjednávat...“ Tedy i náčelník rakouského generálního štábu cítí brzký konec.
Pane okresní hejtmane, dejte svolat všechny úředníky! poroučí Švehla řediteli Schwarzovi. Musíme jim oznámit důležitou zprávu. Pánové, na základě manifestu Jeho Veličenstva se vytváří československý stát a my dnes jeho jménem přebíráme správu Obilního úřadu, prohlašuje Švehla bez uzardění nad drobnou lží skupině vyděšených úředníků. A proto je třeba, abyste nám jako představitelům tohoto státu složili slib věrnosti.
Nastalo hrobové ticho. Nikdo neví, co má dělat. Nakonec se rozhoupal vysoký hubený Schwarz. Přistupuje k oběma zmocněncům, podává jim ruku a slibuje věrnost novému státu. Po něm následují ostatní.
Okamžité převzetí Obilního ústavu bylo geniálním činem vedoucí čtyřky. Získali tím nejen klíč k zásobování vyhladovělé české země, ale i k povolnosti vídeňské vlády, která jiné velké zásoby obilí neměla.
Za zelinářem
Ve zmatku, který 28. říjen doprovázel, si každá strana při takových setkáních myslela něco jiného. Rakouští úředníci se většinou domnívali, že probíhá akt předávání pravomocí vídeňské vlády do rukou místní vlády ustanovené císařem – tak, jak to předpokládal Karlův manifest o autonomii jednotlivých zemí. Generálové zase znali rozkaz ministerstva války, který dostali časně ráno – podle něho se mají dohodnout s národními radami „za účelem udržení klidu a pořádku i za účelem zásobování oddílů“. Zástupci Národního výboru jednali a úřadovali jménem státu, který sami vyhlásí – a nechávali druhou stranu v mylném domnění, že naplňují císařský dekret a příkaz vídeňského ministerstva.
Po desáté hodině telefonuje vídeňský dopisovatel Národních listů Josef Penížek do pražské redakce, že vláda přijala Wilsonovy požadavky. Redaktoři si vzpomněli, že mají připravenou velkou ceduli s nápisem PŘĺMĚŘĺ a tu vyvěsili na ulici. Potom tam připsali: „Podrobné zprávy vyvěsíme za chvíli“. A to také splnili. Podobné informace se ocitly na vývěskách Českého slova a Národní politiky na Václavském náměstí. Před redakcemi se shlukují lidé. Ti v prvních řadách hlasitě předčítají ostatním.
Vzrušení proběhlo davem. Tak jsme samostatní! protrhává šumot hlasů postarší muž, jehož později historici identifikovali jako sedmapadesátiletého staroměstského zelináře Františka Kopeckého.
Měli bychom ozdobit Slovanskou lípu před Zlatou husou! navrhuje Kopecký. A za několik minut už visí kokardy ve slovanských barvách na tomto nejznámějším hotelu na Václavském náměstí.
Redakce obou deníků vyvěsily červenobílé prapory. Rašín se prý vyděsil. Z redakce Národních listů volá do Národní politiky: Nedělejte hlouposti! Dejte ten prapor dolů! Vždyť to nic není. To není konec války. To je jenom základ k novému jednání. Nechte si přece říct! Nesmíme se přenáhlit!
Poslanec si zřejmě vzpomněl na 14. říjen a bál se, aby se to pondělí neopakovalo. Nejlepší by bylo, kdyby dnešek proběhl v klidu a hlavně jim úřady předaly moc.
Avšak nadšení davů se už nedá zastavit. Mladý český důstojník si strhl ze své čepice „jablíčko“ s iniciálami Karla Habsburského a místo toho si tam připíná červenobílou kokardu. Totéž dělají další vojáci a strážníci. Když je někdo neochotný anebo pomalý, změní mu označení na čepici beztrestně civilisté. Ze zdí úřadů padají rakouské orlice.
Někdo zanotoval Kde domov můj a všichni se přidávají. Vojáci a policisté salutují. Kopecký, jehož najednou začal mnohatisícový dav poslouchat, vede lidi přes Příkopy a Celetnou ulicí k soše Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí, odtud ke Staroměstské radnici a potom nazpátek na Václavské náměstí. Cestou lidé potkávají agrárního poslance a volnomyšlenkářského kněze Isidora Zahradníka – povedete náš průvod!
U sochy svatého Václava se zastavují. Musí promluvit poslanec! Katolický kněz Zahradník proklamuje nezávislý československý stát. Po něm další řečníci, někteří mluví také o socialismu, o kterém slyšeli z Ruska.
Nakonec dav míří k blízkému nádraží Františka Josefa I. (dnes Wilsonovo nádraží). Mluvčí žádají železničáře, aby rozeslali po celé zemi telegram: „Československý stát proklamován dnes dopoledne o 11. hod. u sochy sv. Václava na Václavském náměstí v Praze. Odstraňte ihned všechny znaky a značky bývalého státu rakousko-uherského. Do Vídně a do Německa všechno zboží zadržte...“ A tak se venkov dovídá, že v Praze začal převrat – převrat, o němž Národní výbor, který se na něj tak dlouho připravoval, zatím neví.
Převrat pod kontrolou
Předsednictvo Národního výboru si uvědomuje, že musí okamžitě převzít moc jménem československého státu. Jinak by mohl nastat rozvrat. Je rozhodnuto, že vydá zákon o vzniku československého státu. Převezmeme úřední agendu zemských úřadů v Praze. Musíme vyrozumět venkov. Doktor Scheiner začne organizovat vojsko. Dělnictvo by mělo zůstat v továrnách, slavit může zítra.
Žádný plán neexistuje. Improvizují a zkoušejí, co se podaří. „Nikdo nic nevěděl napřed,“ přiznal později Švehla. „Na to není matematika – na to je nos.“
Nejdřív na místodržitelství, doporučuje Rašín. Čtyři pánové ve slavnostních tmavých oblecích vycházejí ven. Do ulic se už opírá podzimní slunce. Před Obecním domem stojí Bienertovo policejní auto. Čtveřice nasedá a vyráží směr Malá Strana.
Na místodržitelství se nechají ohlásit u viceprezidenta Jana Kosiny. Je krátce po dvanácté hodině. Druhý nejvyšší rakouský úředník v Čechách je přivítal slovy, ze kterých začalo být brzy jasné, že úřadující hlava c. k. rakouské vlády v Čechách netuší, že císař se rozhodl ke kapitulaci a že v ulicích jsou davy lidí, které odstraňují všechny známky mocnářství a provolávají slávu novému státu. Národní výbor si tedy snadno udržel iniciativu a získal od úředníků slib věrnosti novému státu.
Členové předsednictva NV odcházejí do nedaleké Sněmovní ulice, kde sídlí zemská správní komise. Přijímá je předseda komise, nejvyšší zemský maršálek hrabě Vojtěch Schönborn, známý svou oddaností Habsburkům. Situace se opakuje. Zpráva, že Národní výbor převzal moc a že si přišel vymoci slib věrnosti novému státu od zaměstnanců nejvyššího samosprávného úřadu, Schönborna ohromuje. Nakonec třaslavým hlasem sděluje, že se dává plně do služeb nového státu.
Armáda s plným břichem je klidná armáda
Již předtím dopoledne vyrazil český poslanec Lev Winter, který dostal na starost vyjednávání s armádou, za velitelem pražské posádky generálem Zanantonim. Už od něj měl příslib neutrality, nyní s ním chtěl dojednat podrobnosti o zásobování vojska. Národní výbor měl nyní k dispozic potraviny, které posádce začínaly docházet. Důstojníci se bojí, že zastavení zásobování by vedlo ke vzpouře.
Jednání sice trvá poměrně dlouho, ale je na dobré cestě, dokud do pracovny generála nevpadne jeho pobočník: V ulicích se srocují davy! Napadají důstojníky a strhávají jim z čepic císařské odznaky! Zanantoni vyskakuje a jako pravý voják nařizuje: „Ozbrojená hotovost do ulic!“
Winter musí vynaložit všechen svůj diplomatický um, aby generál svůj rozkaz odvolal. „To je pravda, střelba do lidí by nepomohla,“ připouští nakonec velitel. „A jestli Národní výbor zajistí klid a pořádek, jak tvrdí pan poslanec, tak je vojsko zbytečné.“ Všichni mají zájem na tom, aby ten dnešní den nepřerostl v bolševickou rebelii. A o to se čeští pánové postarají sami.
Ti proto dělají, co mohou. Když se vedení Národního výboru vrací do Obecního domu, Stříbrný přichází s dobrým nápadem, jak neškodně usměrnit energii davu v ulicích: „Ať hrajou a hrajou, ať lidé zpívají vlastenecké písně! Jenom tak předejdeme drancování obchodů a vyřizování osobních účtů.“ Ostatní jeho nápad podpoří a okolo jedné hodiny už začíná první kutálka, kterou odvolali z jedné svatby, vyhrávat v ulicích.
Objevuje se ovšem nová komplikace. Mezi zasvěcené i na veřejnost pronikají informace o tzv. Andrássyho nótě, tedy odpovědi rakouského ministra zahraničí Andrássyho na požadavky prezidenta Wilsona o právu národu rakousko-uherské monarchie na sebeurčení. A v podstatě je uznává, byť zároveň vyjadřuje již nerealistickou naději, že by monarchie by mohla v nějaké podobě existovat dále.
Její zveřejnění mělo elektrizující účinek na českou veřejnost, ale samozřejmě nejen a ni. „Pánové, do ulic se chystají němečtí vojáci!“ přerušuje debatu politiků několik důstojníků ozdobených stužkami. „V Josefovských kasárnách...“
To by byla tragédie! Poslanci Winter a Jan Šrámek rychle přebíhají náměstí. Na nádvoří vidí útvar německých vojáků, kteří se chystají do ulic. Je to prapor pěšího pluku číslo 27 z Vršovic. „Ti muži nesmějí opustit kasárna!“ obrací se Winter s velkou rozhodností k veliteli, ale tentokrát rozhodnost k ničemu není.
Vyjednavačům se alespoň podařilo důstojníka přesvědčit, aby zavolali generálu Zanantonimu. „Jsme v kasárnách a vy prý jste vydal rozkaz obsadit město,“ začíná poslanec s potlačovaným chvěním v hlase. „To je přece v rozporu s naším dopoledním ujednáním.“
Vy jste mě oklamali!, zuří generál. „Jménem Národního výboru jste mi slíbili, že mě budete o všem důležitém, co budete chtít podniknout, informovat. A já se dovídám z ulice, že jste vyhlásili republiku.“
„To je omyl, pane generále!,“ snaží se posádkového velitele ukonejšit poslanec. „Plenární schůzi Národního výboru svoláváme na večer. Ale po tom, co byla zveřejněna Andrássyho nóta Wilsonovi, přece nemůže být v ulicích klid...“
To rozhodně nebylo upřímné a pravdivé, protože Národní výbor se zcela jasně snažil o vytvoření nového státu, ale svedení viny na Vídeň pomohlo. „Ten blbec!“ ulevil si na adresu ministra války generál, když mu došlo, že začíná konec monarchie. Nařizuje pak veliteli praporu, že vojáci nesmějí do ulic. Ti, kteří už jsou na ulicích, pak budou jen pomáhat udržovat pořádek.
Strach na náměstí
V ulicích byly i dva prapory 68. uherského pěšího pluku z kasáren v Brusce. Uzavřeli Karlův most, a málem tu pak došlo ke konfrontaci se zástupem jdoucím od Národního divadla. Dav ovšem ustoupil.
Nebezpečná se zdá v jednu chvíli i situace na Staroměstském náměstí, kde se shromáždily davy lidí. Všichni čekají, že někdo z Národního výboru promluví. Místo toho připochodovaly od kostela svatého Mikuláše šiky vojáků s nasazenými bajonety. Dva prapory Maďarů.
Utečte! Lidé ustupují, začíná panika. Klid! Klid! volají čeští důstojníci. Národní výbor vyjednává, aby odešli. Mezitím se vojsko dostalo až k Mariánskému sloupu uprostřed náměstí. Lidé stojí v okolních ulicích. Budou do nás střílet? Budou do nás dnes střílet?
Soukup zavolal z radnice telefonem Zanantoniho: Pane generále! Jménem Národního výboru žádám, abyste okamžitě odvolal maďarské oddíly ze Staroměstského náměstí! Hrozí tady krveprolití. Ponesete za to plnou odpovědnost!
Víte, pane poslanče, je tady ještě velitel sboru, vysvětluje Zanantoni. Vojáky tam vyslal pan polní podmaršálek, já ne… Po kratší výměně názorů generál souhlasí: Tak mi zavolejte k telefonu velícího důstojníka!
Když dojde služba k majorovi, ten nemůže pochopit, proč má jít s nějakým civilem k telefonu. Přece má jasné rozkazy! Po chvilce váhání nakonec jde. Co když mi chce pan generál opravdu něco důležitého sdělit.
A ano, generál mu vydává příkaz k návratu do kasáren. Se Soukupem se pak dohaduje na stažení i všech ostatních vojáků z ulic, včetně oddílu na horním okraji Václavského náměstí.
Za dané situace nebylo možné čelit tomuto vývoji věcí násilím, hlásí k večeru posádkové velitelství do Vídně. Vzhledem k tomu, že někteří němečtí a uherští důstojníci a vojáci se necítí ve městě zcela bezpečni, navrhuje také velení, aby byli okamžitě i s rodinami přemístěni domů.
Do Vídně přicházejí zprávy o převratu v Praze okolo druhé hodiny odpoledne, ale vláda není v situaci, aby na ně mohla jakkoliv reagovat. Nakonec přijímá usnesení: „V zásadě se nebude stavět proti převzetí vlády Národním výborem... vyjadřuje však pochybnosti o oprávněnosti osobností, protože vlastní vůdcové jsou ve Švýcarsku a také otázka německých Čech je stále otevřená.“
V Praze zatím nová moc postupuje mnohem razantněji. V šest hodin večer začíná v Grégrově sále Obecního domu plenární schůze Národního výboru.
Slavnostně přijímá zákon číslo jedna o převzetí moci a o platnosti všech dosavadních právních aktů – ten, který v noci narychlo sepsal Rašín. Začíná slovy: „Samostatný stát československý vstoupil v život...“ A potom provolání NV k národu. Spolu se čtyřmi českými politiky podepisuje všechny tyto dokumenty i slovenský politik Vavro Šrobár, který je náhodou v Praze – a to i přesto, že neví, co se na Slovensku děje. Po třech staletích je český národ opět samostatný.
Dvě armády
Česi také ještě v ten den získají armádu. Rakouské ministerstvo vojenství rozeslalo všem velitelstvím rozkazy, aby se domluvily s novými orgány a Zanantoni je volá k dalším rozhovorům.
Velitel pražské posádky má obavy z bolševických nepokojů a navrhuje společné hlídky svých vojáků a sil nové vlády (o kterých ovšem nic konkrétního neví a Češi mu o nich nechtějí raději mnoho říkat, protože sami nemají příliš přesnou představu). Čeští ovšem odmítají, aby vojákům československé národnosti veleli rakouští velitelé, a Zanantoni souhlasí s dělením vojska napůl podle národnosti.
Zatímco se důstojníci a politici dohadují ve velitelově pracovně, čeští vojáci a sokolové postupně obsazují velitelství. Někteří mají pušky, jiní si je berou od maďarských vojáků. Žádná stráž se jim nestaví na odpor, všichni jsou otupělí a unavení.
Na základě jednání pak vznikl text rozkazu, který druhý den ráno rozesílá Zanantoni do všech pražských kasáren: „Aby byl zachován pokoj a pořádek, budou od zítřka sokolskému sdružení Národního výboru přiděleny vojenské osoby (důstojníci, praporčíci a mužstvo), které budou označeny kokardami národních barev nebo páskami v těchto barvách. Právo disponovat těmito vojenskými osobami budou míti zástupci sokolského sdružení. Vojenské osoby takto označené buďtež respektovány tak jako každý orgán bezpečnostního úřadu. Všechny ostatní vojenské osoby a vojsko jsou odkázány jen na rozkazy vojenského staničního velitelství, které bude postupovati, pokud jde o použití vojska, v souhlasu s Národním výborem. Vytrhne-li vojsko, aby zachovalo klid, budou mu přiděleny na místě politických úředníků orgány Národního výboru.“
Je to vlastně posvěcení již probíhajícího procesu. Čeští vojáci odcházejí i z kasáren v Praze, Berouně, Benešově, Českých Budějovicích, Plzni, aby vstoupili do nově se tvořícího vojska československého.
Mocnářství se tak „rozvalilo“ v Čechách prakticky bez odporu. Ráno jsem vstával jako poddaný Rakouska, podivoval se večer novinář a spisovatel Jan Hajšman, a nyní jsem občanem svobodného československého státu.
Zbytek země získává stejný pocit o den později. Zprávy o dění v pražských ulicích a z jednání Národního výboru, zákon číslo jedna i všechna další usnesení NV a rozkaz generála Zanantoniho o spolupráci se sokoly otiskují nazítří všechny české noviny. Tak se i venkov podrobně dovídá, co se v Praze stalo.
Na západní frontě však válka pokračuje. U města Terron v severní Francii padli 28. října čtyři českoslovenští legionáři. O tom, že vlast, za kterou prolévají krev, je svobodná, se Češi a Slováci v italských a francouzských uniformách dověděli, až když je po několika dnech stáhli z fronty. Na Sibiř došla tahle zvěst až po týdnech.
Rovněž politik, který přes čtyři roky neúnavně pracoval na vytvoření a osvobození Československa, Masaryk, nemá o pondělních událostech v Praze ani tušení.
Konec III. části.
Další díly
1. díl - Trpělivá dřina a hozená svorka. Co předcházelo vzniku republiky
2. díl - Hlavně bez krve, prosil císař. Jak „puchřelo“ mocnářství v roce 1918
3. díl - Nejdřív obilí, pak razítka a bodáky. Jak probíhal převrat 28. října 1918
4. díl - Smrti na Sibiři, euforie v Čechách. Co se dělo po 28. říjnu 1918
Text vznikl úpravou kapitoly knihy Karla Pacnera Osudové okamžiky Československa (Praha, 2012).