Vznik československé republiky se připravoval dlouho dopředu díky práci domácích politiků, velmi aktivní emigrace v čele s Masarykem a také díky obětem československých legií na západní, italské a nakonec i protibolševické frontě. Základy tedy byly pokládány dlouho a trpělivě, a díky tomu bylo možné využít až nečekaně rychlého rozkladu Rakousko-Uherska na podzim 1918.
Samotného 28. října pak události v Praze nabraly doslova bleskový spád a českému Národního výboru se až nečekaně hladce podařilo Praze převzít klíčové úřady a na 28. října vyřadit ze hry i armádu.
Sibiřský pohřeb
Na krajině leží pohádkově bílý sníh. Ve vzduchu je cítit suchá sibiřská zima. Oddíííle! Slavnostnííí palbu – pal! Četa legionářů v papachách či brigadýrkách a dlouhých zelených pláštích zvedá pušky k nebi.
Za zvuků jejich střelby ukládají v Čeljabinsku do hrobu pětatřicetiletého Josefa Jiřího Švece, jednoho z hrdinů bitvy u Zborova. Před třemi dny, v pátek 25. října, se velitel 1. divize československých legií plukovník Švec na železniční stanici Aksanovo zastřelil.
Ráno mu první prapor prvního pluku vypověděl poslušnost. Plukovník nařídil legionářům, aby vyrazili proti bolševikům, kteří postupovali na město Ufu. Jenže vojáci byli vyčerpaní několikaměsíčním bojem, unavení nesplněnými sliby o blížící se spojenecké pomoci a naleptáni komunistickou propagandou, která jim našeptávala, že nejedou domů, ale někam přes moře, kde budou dál bojovat za zájmy pánů kapitalistů.
Chceme vidět operační plány, požadovali. Chceme mít jistotu, že nepůjdeme do ofenzivy. Plukovník Švec vysvětloval vojákům svého vlaku situaci: Musíte nastoupit do nových pozic! Musíte jít proti Rudé armádě, abychom zajistili bezpečný odjezd ostatních ešelonů. Legionáři nesouhlasně mručeli.
Tak vy nevěříte ani mně? zeptal se. Nevěříme ani tobě, odpověděly anonymní hlasy. V legiích si všichni vojáci tykali a oslovovali se bratře. Velitel zbledl: Komandýr, kterému nevěří, je zbytečný. Ten musí buď zpátky do roty, anebo se musí zastřelit. Já bych šel do roty, kdyby byla jako dřív. Teď do ní nepůjdu.
Pak zmizel ve štábním vagonu. Ve tři hodiny ráno se odtamtud ozval výstřel. U plukovníkova těla našli papír se slovy: „Nemohu přežít hanbu, strhnuvší naše vojsko vinou mnohých nezřízených fanatiků-demagogů, kteří ubili v sobě i v nás všech ubíjejí to nejcennější – čest.“
Na Staroměstském náměstí vznikl provizorní pomníček padlým československým legionářům. (28. října 1918)
Sebevražda plukovníka Švece, přísného člověka a spravedlivého vojáka, legiemi otřásla. Všechny pluky 1. divize opět vytáhly do boje a Rudou armádu u Ufy zastavily.
Místodržící bez místa
V úterý 29. října, kdy za Uralem víc než pět tisíc kilometrů na východ pochovávají Švece, čekají na pražském nádraží u rychlíku z Vídně ozbrojení sokolové. Jakmile z jednoho vagonu vystoupil místodržitel Coudenhove, stroze mu sdělují: Excelence, pojedete s námi!
Na radnici členové předsednictva Národního výboru hraběti sdělují, že nemá komu vládnout. Ale Lammaschova vláda chystá nové úpravy země, snaží se oponovat místodržitel. Počítá i se zřízením německých okresů pod názvem Deutschböhmen. Národní výbor žádné německé okresy v Čechách nezná, přerušuje ho rozhořčeně Rašín. My žádné rozdělení Čech nepřipustíme! Tato věc je pro nás už rozhodnuta. Zatímco Švehla diskutuje s místodržitelem o zásadách předání moci, Rašín sepsal stručný text dohody o tomto aktu. Poražený Coudenhove podepisuje.
Odpoledne přichází do Obecního domu první cizí diplomat – německý konzul svobodný pán Friedrich von Gebsattel: „Blahopřeji vám k vytvoření československého státu, pánové! Německo nemá zájem na připojení území Deutschböhmen, jenom žádá o ochranu německých občanů v Čechách.“
Vojenské velitelství vyhovuje pánům poslancům a otevírá pro sokolské vojsko skladiště zbraní v Hostivicích na západním okraji Prahy, ale generálové svůj boj za Rakousko-Uhersko ještě úplně nevzdali. Večer totiž připochodoval na velitelství sboru na Malé Straně maďarský oddíl. Rychle vytlačil slabě vyzbrojené sokoly.
Jakmile se to dověděli v kanceláři Národního výboru, posílají tam osmdesát českých námořníků vedených poručíkem inženýrem Josefem Kubátem. Tato elita českého vojska obklíčila velitelství. Později se k ní přidal dobře vyzbrojený oddíl Rumunů. Ale situaci to nevyřešilo; ve středu ráno dokonce jeden z pražských velitelů polní podmaršálek Paul von Kestřanek dokonce podepisuje zatykače na české důstojníky, kteří opustili rakouskou armádu.
To je vrchol! Dopoledne přijíždí na velitelství starosta Sokola Scheiner v sokolském kroji s několika poslanci. Ostře žádá Kestřanka o vysvětlení. Mezitím se čeští důstojníci pustili do rakouských kolegů, málem na sebe vytáhli pistole a šavle.
Manifestace před Lichtenštejnským palácem na Malostranském náměstí v Praze, kde sídlilo vojenské velitelství. Na snímku z 30. října 1918 jsou vidět i bývalí rakouští vojáci, kteří se přišli přihlásit do československé armády.
Nakonec si česká delegace vymůže předání velení Národnímu výboru za záruku osobní bezpečnost pro důstojníky. Přispělo k tomu i to, že před velitelství připochodoval další český oddíl. Generál a důstojníci pochopili, že všechno skončilo. K vyhlášení stanného práva, které Kestřanek připravoval, a k popravám civilistů, kteří naváděli vojáky k porušení přísahy, už není čas.
Co jinde
Na venkově se dovídají zprávy o vyhlášení samostatnosti v Praze se zpožděním. Někde propukly lidové oslavy, vlajkosláva i přetahování místních českých činitelů s rakouskými úřady o moc v pondělí odpoledne, většinou pak až v úterý dopoledne.
Velmi složitá situace vzniká v metropolích Moravy a Slezska, stejně jako v dalších okresech s výrazným množstvím Němců. Redaktoři brněnských Lidových novin se dověděli o pražském převratu v pondělí v šest hodin večer. Hned se sešli roztrpčení členové místního Národního výboru: Praha na nás zapomněla!
Ve městě žije spousta Němců, ti mají obsazené důležité úřady, také cizí pluky jsou velmi silné. Jak máme postupovat? Teprve okolo půlnoci se dovolali do Prahy. Švehla jim dal několik rad a vysvětloval, že mají spoustu vlastních starostí. Aspoň tedy uveřejnili v úterním vydání Lidových novin zprávu, že se otevřela kancelář brněnského NV.
Ráno zaplňují brněnské ulice lidé s českými prapory v rukou a s červenobílými stužkami na klopách, zpívají národní písně. Pořádek udržují krojovaní sokolové a členové dalších českých organizací.
V deset hodin přichází delegace Národního výboru k místodržiteli baronu Karlu von Heinoldu Udyňskému. Ten má od pondělí direktivu z Vídně: Kdyby na vás Národní výbor chtěl, abyste mu předal správu země, odpovězte, že rakouská vláda souhlasí s předáním moci, ale až se vrátí pánové ze Švýcarska.
Toto rozhodnutí Heinold také českým pánům tlumočí. Ale ti nesouhlasí. Nakonec se domlouvají, že přijdou ještě odpoledne ve tři. Po obědě je pan baron přístupnější. Z ministerstva přišel nový pokyn. Svou funkci předá vhodnému úředníkovi, který bude vládnout spolu s Národním výborem.
V novém orgánu by měli být zastoupeni Němci, prosazuje. A za svého nástupce navrhuji viceprezidenta Spenglera. Zástupci NV nesouhlasí. Po kratší diskusi se všichni shodují na Čechovi, na místodržitelském radovi Janu Černém.
Musím však požádat Vídeň, aby pana doktora Černého povýšila, upozorňuje Heinold. „Vytříbený místodržitelský smysl pro úřední hierarchii nemohl totiž ani v této chvíli snést, aby byrokraté vyšší hodnosti podléhali hodnostáři se šarží o stupínek nižší,“ komentoval to Jaroslav Werstadt, „A tak se stalo, že první úředník země z vůle revoluce byl ještě po převratu jmenován z Vídně dvorním radou!“
V Opavě tvoří devět desetin obyvatelstva Němci. Když tam v úterý ráno vyvěsili na budově Moravské agrární a průmyslové banky červenobílý prapor, němečtí výrostci ho strhli a vláčeli po ulicích. Odpoledne se ustavují dva Národní výbory – místní a okresní. Moc však nezískávají žádnou. Ostatně Němci hned zřídili ze zástupců všech svých politických stran stálý akční výbor.
Průvod s volským potahem Dašicemi jako symbolický pohřeb Rakouska-Uherska (4. listopadu 1918)
Avšak samu Prahu ohrožuje vojenské velitelství v Litoměřicích. Ve středu se tam vypravil poslanec František Udržal. Jakmile poznal, že prostí vojáci – Němci, Maďaři, Rumuni – chtějí domů, přiměl důstojníky, aby mu předali velení. „Teprve nyní přechází všechna moc na novou vládu,“ konstatoval Peroutka, „A teprve nyní jsou rozptýlena všechna střediska odporu.“
Němečtí poslanci mezitím horečně vyhlašují zvláštní německé kraje se svými vládami. V úterý Deutschböhmen se sídlem v Liberci, v dalších dnech Sudetenland na severu Moravy a Slezska s metropolí Opavou. A potom okresy či župy Deutschsüdmähren (Německá jižní Morava) ve Znojmě a Böhmerwaldgau (Šumavská župa) v Českých Budějovicích.
Na ploše 26 tisíc čtverečních kilometrů žijí tři miliony Němců. Při všech jednáních se dovolávají práva na sebeurčení, jak je vyhlásil Wilson. Dosud byli Němci privilegovaným národem, teď by všechny výhody ztratili a museli by poslouchat Čechy.
Rakouský parlament mění název své země na Deutsch-Österreich a chce se spojit s Německem. Potom dokonce 22. listopadu schvaluje zákon, kterým do Německého Rakouska začleňuje dvě provincie z Čech, kus Šumavy a Českého lesa, jižní Moravu, Brno, Jihlavu a Olomouc, „uzavřené německé oblasti“ župy bratislavské a průmyslovou oblast Ostravska. Ale je to jenom proklamace, žádnou skutečnou moc tato sněmovna nemá.
Začátkem listopadu přijíždí za členy Národního výboru do Prahy německý poslanec Rudolf Lodgman von Auen jako zemský hejtman provincie Deutschböhmen. Chce vyjednávat o soužití tohoto útvaru s Čechy.
Švehla, Rašín, Stříbrný a Soukup odmítají: České země jsou jednotné, nebudou se rozdělovat! Zveme vašeho zástupce do Národního výboru a později do parlamentu. Bojíte se hladových bouří? To bude vaše vina a vaše starost! My s nimi nemáme co dělat.
V německém pohraničí se brzy projevuje nedostatek jídla a uhlí. Když tamní politici nezískali porozumění a zásoby v Praze, hledají je v Německu. A také vojenskou pomoc. Ale poražená říše si nemůže dovolit komplikace.
Začátkem listopadu propukají v Ústí nad Labem nepokoje. Do plenění obchodů se pouštějí dokonce i členové městské gardy. Když chaos neustává a vojsko z Německa nepřichází, nezbývá „vládě Deutschböhmen“ nic jiného, než požádat o vojenský zákrok Prahu. A ta využívá práva vítězů a začíná pohraničí obsazovat.
Na některá místa vysílá Národní výbor vojsko, někde stačí oddíl četníků. Most se vzdal po noční palbě. Jiná města po několika výstražných výstřelech. České vojsko postupně ovládlo i ostatní německé provincie. Menší boje proběhly o jihočeskou Kaplici a slezskou Opavu. Znojmo se vzdalo, když se na nádraží objevil pancéřový vlak. Do konce roku bylo české historické území pod kontrolou. Britský státník Winston Churchill to považoval za nezbytný akt: „Vyčlenit toto německy mluvící obyvatelstvo by znamenalo hluboce a možná osudově oslabit nový stát.“
V Těšíně se ustavuje místní polská vláda. V noci z 31. října na 1. listopad obsazují toto území dokonce polské vojenské oddíly.
Symbolický pohřeb Rakouska-Uherska v ulicích Pardubic (29. října 1918)
Když chce koncem října předstoupit císařsko-královský ministerský předseda Lammasch před říšský sněm, zjišťuje, že tento orgán už vlastně neexistuje. Místo toho se ve středu 30. října ve Vídni schází nedávno ustavené Národní shromáždění rakouských Němců, aby vyhlásilo Rakousko republikou.
Dva odboje v Ženevě
Zatímco v Praze „se dělá revoluce“, v pondělí 28. října dopoledne začínají v luxusním hotelu Beau-Rivage na břehu Ženevského jezera jednání představitelů domácího a zahraničního odboje ve Švýcarsku. Zatímco české země zastupují zasloužilí starší politici, zahraniční odboj představují mladí muži, kteří se na delikátním kolbišti diplomatickém dost otrkali.
Nově jmenovanému ministru zahraničí Benešovi je čtyřiatřicet let. A jeho poradcům, akademickému malíři Ludvíku Strimplovi, majoru Ivanu Markovičovi a Štefanu Osuskému, kolem třicítky. Z Prahy přijel Karel Kramář, předseda NV a vůdce strany státoprávně demokratické, Václav Klofáč, místopředseda NV a vůdce českých socialistů, agrárník František Staněk, předseda Českého svazu poslanců, Gustav Habrman za sociální demokraty, ale také ředitel Živnobanky Jaroslav Preiss a ředitel Agrární banky Karel Svoboda.
Na začátek jednání Beneš odhadl, že válka nejspíš skončí v lednu příštího roku. Nikdo z nich netuší, že fronty se hroutí právě v těchto chvílích. Politici se mimo jiné shodli, že uznají všechny činy, rozhodnutí a závazky, které udělala Národní rada v čele s profesorem Masarykem. Nějakou dobu debatují, zda by nový stát měl být spíše republikou, či monarchií, ale republika má navrch i proto, že nebylo koho dát na trůn. Naopak prezident se nabízí jasný – Masaryk.
Následují jednání o hospodářských otázkách a až poté, v úterý večer, se pánové dočítají v místních novinách, že v Praze byly v pondělí manifestace, lidé odstraňovali rakouské orlice a vlajky. Ale jsou to tak kusé a neúplné zprávy, že si neuvědomili jejich skutečný význam. Ještě dva dny jednají všichni v poklidu o budoucnosti Československa. Nakonec 31. října podepisují tři dokumenty. Pak Beneš pospíchá do Paříže, čeští delegáti zůstávají v Ženevě do neděle 2. listopadu. Do Prahy přijeli v úterý a pak jim vyrazilo dech, že v Praze proběhl převrat bez nich.
Maďarské komplikace
Také v Prešpurku, maďarsky Pozsony (dnes Bratislava), devadesátitisícovém městě na Dunaji, o převratu v Praze nevědí. Slovenská politická opozice nebyla tak dobře zformovaná jako česká, ovšem existovala Slovenská národní rada. Ta tajně rokovala o budoucnosti už 24. května v Turčianském Svätém Martinu. Tehdy tam Andrej Hlinka jménem Slovenské národní strany řekl naprosto jasně, že je pro orientaci československou. „Tisícileté manželství s Maďary se nevydařilo. Musíme se rozejít!“
Shromáždění obyvatel u Národního divadla v Praze (29. října 1918)
Na podzim ovšem začala být doba žhavá. Vedení Slovenské národní strany proto rozhodlo svolat na 30. října do Martina poradu politických vůdců všech směrů. Přijít mohl každý, kdo něco znamenal.
Z Prešpurku odjíždí většina z nich vlakem v úterý 29. října. Jednání probíhala stále ve vypjaté a nejisté atmosféře. Po dlouhých debatách a také díky zprávám o neklidné situaci v Budapešti, kde probíhala revoluce, padlo rozhodnutí spojit osud Slovenska s Prahou.
Rozpad Rakouska-Uherska probíhal skutečně „na všech frontách“. V úterý 29. října se prohlašují za svobodné Chorvati a Srbové v Záhřebu, Slovinci v Lublani. Poláci mají už od 16. října svou vládu ve Varšavě.
Když tak na konci října český poslanec Vlastimil Tusar, který ve Vídni zastupuje české zájmy, navštěvuje z pověření pražského Národního výboru „rakousko-uherského“ ministerského předsedu Lammasche, ten českého politika vítá slovy: „Excelence, mám čest uvítat vás jako vyslance československého státu!“ Český poslanec odpovídá stejným tónem: „Potěšení na mé straně!“
Konec posledního dílu.
Předchozí části
1. díl - Trpělivá dřina a hozená svorka. Co předcházelo vzniku republiky
2. díl - Hlavně bez krve, prosil císař. Jak „puchřelo“ mocnářství v roce 1918
3. díl - Nejdřív obilí, pak razítka a bodáky. Jak probíhal převrat 28. října 1918
Text vznikl úpravou kapitoly knihy Karla Pacnera Osudové okamžiky Československa (Praha, 2012).
