Leckterý návštěvník hlavního města si už všiml, že nikde ve vzduchu nejsou vidět žádné dráty ani potrubí. Jistě, vedou přece pod zemí, na tom není nic zvláštního. Jenže v Praze byly pro vedení inženýrských sítí vybudovány speciální podzemní tunely, tzv. kolektory. Měli jsem možnost do těchto zdánlivě nekonečných chodeb nahlédnout.
Stojíme na Havlíčkově náměstí v Praze-Žižkově, kde se pod nenápadným zeleným poklopem nachází vstup do jednoho z mnoha pražských kolektorů. Tady začíná naše první návštěva podzemí. Poklop je hodně masivní a pro snadnější otvírání opatřen protizávažím. Proti neoprávněnému vniknutí jej chrání matice a zámek, zavírání je navíc konstruováno tak, že zvenku jej lze otevřít pouze klíčem, zatímco zevnitř stačí jen vytáhnout západku. Poklopy se kontrolují dvakrát do roka, prověřuje se zavírací mechanismus, dotáhnou se matice, namažou panty.
Za zády fotografa se nachází druhý, větší poklop. Měří přibližně 2 x 2 metry a je určen pro transport větších dílů. Dříve se stávalo, že čas od času do kolektoru vnikly třeba hrající si děti nebo bezdomovci; dnešní podzemní síť je už monitorována čidly a jakýkoli pokus o nenahlášený vstup je signalizován dispečerovi.
Po dvou žebřících a čtyřech úzkých schodištích slézáme do třicetimetrové hloubky. Ta vynikne zejména při pohledu zespodu. Tmavý obdélník uprostřed je plošina nákladního výtahu, teprve nad ním se nachází vstupní poklop. Země je pokryta prachem, jinak je tu poměrně čisto a sucho. Ani krysy tu nejsou, protože nemají co žrát. Pokud jsme si představovali něco vzrušujícího, jsme mírně zklamáni – není tu nic než potrubí a kabely, kam až člověk dohlédne.
Pod Prahou se nachází téměř 88 kilometrů kolektorů, v nich jsou uloženy tisíce kilometrů kabelů a potrubí. Náš průvodce ukazuje do dálky. Tento kolektor je 30 let starý a probíhá téměř v přímce o délce dvou kilometrů přímo pod Jeseniovou ulicí. Nekonečná řada zářivek, kabelů a potrubí mizících kdesi ve tmě mu dává za pravdu.
Vstup do kolektoru na Havlíčkově náměstí
Pohled ze dna kolektoru nahoru směrem ke vstupnímu otvoru
Výhody kolektorizace jsou zřejmé – snadný přístup a údržba, kabely lze jednoduše a rychle přidávat a odebírat, zvyšuje se životnost inženýrských sítí, podstatně rychlejší zjištění místa a příčiny poruchy, není třeba kopat do země, opravy lze provádět v jakémkoli ročním období bez omezení provozu na povrchu. Nevýhodou je zejména vysoká pořizovací cena. První podzemní šachty pro vedení inženýrských sítí pod povrchem vznikaly v Praze na začátku 70. let, největší přírůstek zaznamenalo podzemí koncem let 80., kdy bylo během pěti let vybudováno kolem padesáti kilometrů tunelů.
Kolektor pod Jeseniovou ulicí
Jednotvárnost kolektoru je na několika místech narušena – tudy vystupují kabely a potrubí na povrch do domů a přípojných míst. Zároveň jsou zde i únikové východy. Pečlivé značení nesmí chybět. Jelikož do takové hloubky nedosáhne signál mobilního telefonu, jsou v tunelu v odstupech umístěny telefony, kterými je možno se spojit s ústředním dispečinkem.
Kolektor pod Jeseniovou ulicí
Kolektor pod Jeseniovou ulicí
Odbočka z kolektorů do jednoho z domů
Všechny kabely jsou pečlivě označeny, na připojených cedulkách je napsáno, komu kabel patří, jeho pozice v kolektoru, typ a další informace. V kritických místech jsou natřeny nehořlavým nátěrem, který má zabránit šíření požáru – týká se to hlavně odboček do domů, spojek a dalších částí. Podklad stojanů je vyveden z azbestových desek, které se dnes postupně nahrazují modernějšími materiály.
Mezi chlouby kolektorů patří čidla, monitorující stav v podzemí. Hlídají zejména pohyb uvnitř tunelu, úniky plynu, zvýšenou vlhkost, změny teploty, výskyt požáru, funkci světel, čerpadel a podobně a všechny odchylky od normálního stavu ihned signalizují dispečinku. Kolektory jsou také vybaveny tlakovými uzávěry proti vniknutí vody. Jejich dimenzování bohužel nestačilo na stoletou vodu při povodních v roce 2002 a došlo k zatopení některých tunelů. Na výskyt nebezpečí uvnitř kolektoru upozorňuje houkání sirény.
Tudy kabely vycházejí na povrch. Bílá barva je protipožární nátěr.
Značení na kabelech
I přes moderní zabezpečovací zařízení se provádí každé dva týdny preventivní prohlídky. Zaměstnanci údržby chodí do podzemí minimálně ve dvou, kdyby se jednomu něco stalo, druhý může přivolat pomoc. Na krizové situace v kolektorech jsou školeni i pražští hasiči, pomocí vyprošťovací techniky dokážou vytáhnout bezvládné tělo z hloubky na povrch úzkými přístupovými otvory během několika minut. Jedno takové cvičení proběhlo nedávno s výborným výsledkem.
Bílým protipožárním nátěrem jsou natřena důležitá místa, na této fotografii jsou to spojky na kabelech.
Vlevo původní sirénka ze 70. let 20. století, vpravo moderní verze
V našem výletu pokračujeme v Ďáblicích, tentokrát s Ing. Váňou. Hledáme místo na zaparkování a přitom se rozhlížíme - řekli byste, že v téhle nenápadné zelené budce se skrývá vstup do kolektoru? Kolektory sídlištního typu jsou odlišné od těch v centru. Jsou vybudovány hloubením na rozdíl od ražených ve středu Prahy a vystačí si s menší hloubkou pod povrchem – kolem pěti metrů. Přístup do nich je také mnohem pohodlnější, stačí sejít pár schodů.
Vstup do kolektoru v Ďáblicích
Kolektory v Ďáblicích patří k těm nejstarším, byly vyhloubeny na začátku sedmdesátých let minulého století při stavbě místního sídliště a je jich tu celkem asi šest kilometrů. V nedávné době musely být částečně přeloženy kvůli blízké stanici metra Ládví. Původní staré úseky jdou jasně poznat podle hrubé podlahy a pomačkaných obalů potrubí. Jinak to tu vypadá podobně jako v centru, akorát barevněji. Ve žlutém potrubí nahoře vede plyn, pod ním proudí horký vzduch a úplně vespod teplá a studená voda. Od horkovzdušného potrubí je zde příjemně teplo. Podél druhé stěny vedou kabely, seřazené odshora dolů podle voltáže od 22 kV níže.
Ing. Váňa se rozpovídal i o členění kolektorů. Praha je rozdělena na tři oblasti – západ, střed a východ. Každá tato oblast má svoji vlastní monitorovací stanici, přičemž ta centrální je dimenzována tak, aby v případě nouze mohla zastoupit funkci krajních dvou. Kolektory v oblastech jsou rozlišeny podle čtvrtí nebo sídlišť a v jejich rámci se dále dělí na takzvané stavby. Kupříkladu v Ďáblicích na tři. Stavby jsou členěny na úseky a ty na šachty, lomy a odbočky k objektům. Díky tomuto detailnímu popisu je snadné přesně určit, v které části kolektoru se právě nacházíme nebo kde se vyskytuje problém.
Vstup do kolektoru v Ďáblicích
Začátek kolektoru - potrubí a motorově ovládané ventily
Vlevo potrubí, vpravo kabely
Nedílnou součást kolektorových šachet tvoří i vzduchotechnika. Ventilátory a výdechy ústí na sídlišti mezi panelovými domy a zaměstnanci jim přezdívají "peršinky". Ventilátory umístěné ve věžích se spouštějí třikrát denně a dokážou během několika desítek minut vyměnit celkový objem vzduchu v kolektoru. Vzduch je z podzemí z důvodů bezpečnosti vysáván ven, pokud by byl naopak foukán dovnitř, hrozilo by v případě havárie vtlačení uniklých plynů a plamenů do domů.
Potrubí v sídlištním kolektoru
¨
Náš průvodce, Ing. Váňa
S rozmachem internetu a kabelových služeb představují podzemní kolektory elegantní řešení, jak reagovat na neustále se rozšiřující požadavky na zasíťování. Na bezchybné funkci kolektorů v současnosti bez nadsázky závisí fungování města a ty v Praze jsou na tak vysoké úrovni, že se na ně jezdí dívat i odborníci z okolních zemí. Pro veřejnost se plánuje zpřístupnění několika úseků v centrální části Prahy letos na podzim nebo na jaře příštího roku.
Šachta 102 v Ďáblicích
Ventilátory na ďáblickém sídlišti - při bližším pohledu je zřejmé, proč se jim přezdívá "peršinky"
Ventilátor na ďáblickém sídlišti
Kdo využívá kolektory?
Jak roste kolektorová síť?
