Málokdo ví, že fonografický váleček (jinak také Edisonův váleček) byl prvním médiem, které šlo smazat a opět nahrát. Že první gramofonové desky byly jednostranné. A že většina prvních desek a válečků byly originály bez existující kopie.
Redakce Technet.cz měla možnost nahlédnout do procesu digitalizace unikátních nahrávek slavného kolínského kapelníka a dirigenta Františka Kmocha. Záznamy na Edisonových válečcích i šelakových deskách pocházejí z let 1904 –1910. Vše se tehdy zaznamenávalo naživo, bez možnosti oprav. V písních tedy občas narazíte i na kapelníkův křik a napomínání muzikantů.
Jednu takovou nahrávku jsme pro vás získali, můžete si ji poslechnout zde.
Hudební odborníci zabývající se Kmochovou tvorbou se doposud domnívali, že originální nahrávky tohoto světoznámého autora dechové hudby, zejména polky a pochodů, se do dnešních dnů vůbec nedochovaly. Ba co víc, možná vůbec nikdy nevznikly. Jejich existence totiž nebyla doložena.
Detail jehly gramofonu z počátku století přehrávajícího šelakovou desku
Nenápadně a v tichosti přitom desky a válečky s nahrávkami Kmochova orchestru odpočívaly v archivu Gabriela Gössela v podkrovním bytě na Malé Straně v Praze. Shromáždil jich zde za uplynulých 40 let téměř šedesát. Všechny nahrávky pocházejí z let 1904 až 1910.
Gramofon s netradičním řešením ozvučnice - místo tehdy běžné trouby má velkoplošnou membránu
Potvrzení existence sbírky Kmochových desek vyvolalo mezi muzikology nadšení. To navíc prohloubila skutečnost, že Grabriel Gössel se restaurováním a digitalizací starých nahrávek profesionálně zabývá. Vysoká škola Sociálních věd v Kolíně, Kmochově rodišti, ke svému pátému výročí nechala tyto desky remasterovat a vydat. Výběrové CD vyjde během měsíce října v producentském centru Františka Rychtaříka.
Kmochova hudba je především dechovka poznamenaná ragtimem a synkopací (přenos akcentu z těžké doby na lehkou, což je například základ jazzové rytmiky). Nahrávky byly pořízeny především s venkovskými muzikanty z okolí Kolína, které dokázal Kmoch vycepovat až téměř k profesionalitě. Sami se o tom můžete přesvědčit v této nahrávce zde.
Včelí vosk jako záznamové médium
Nahrát na počátku minulého století váleček či desku nebyla žádná legrace. Vše se nahrávalo "na ostro“, bez možnosti střihů, úprav či dodatečných dohrávek, na první pokus. Když hudebníci něco zkazili, nedalo se zpravidla nic dělat, váleček byl hotový, nahrávka s chybou.
Detail zvukovky fonografu, dotýkající se rotujícího válečku. Zatím bez nasazené trouby
V pozdějších letech to bylo ještě nebezpečnější - chyba byla zaznamenána v drahém předehřátém vosku, který se musel rychle ochladit a už odjížděl do Anglie či do Berlína, kde posloužil jako "master“ pro výrobu dalších válečků (kopií) či gramodesek. Nahrávka s chybou pak existovala v mnoha kopiích. Na některých deskách se tak dochovaly i pro necvičené ucho falešně zahrané kusy.
Prázdný voskový váleček
Nahraný voskový váleček v obalu
Hudební médium na počátku století
Většina nahrávek z počátku minulého století pochází z fonografických válečků. Buď je to originál na voskový váleček přímo nahraný, nebo z pozdější doby pocházející rozmnoženina na voskovém či plastovém válečku, případně na šelakové gramofonové desce. Ty přišly 10 let po válečcích, první rozmnoženiny na deskách ale byly zhotoveny z válečků – v té době zvukově kvalitnějších.
Šelaková deska s nahrávkou Kmochovy kapely Kolínské
Zajímavé je, že i ten nejjednodušší fonograf byl zároveň rekordér. Stačilo nasadit užší trychtýř, ostřejší jehlu a vložit prázdný voskový váleček. První fonografy dokonce sloužily jako diktafony pro diktování dopisů na pozdější přepis. Agentura ČTK je využívala až do roku 1945. Některé fonografické válečky byly mazatelné – byly tlustší ze žlutého vosku, pro smazání stačilo odsoustružit aktuální záznam. Takto se daly opakovaně použít pětkrát až desetkrát.
Detail zvukovky fonografu
Nejdříve se vyráběly válečky s kapacitou pouhé 2 minuty záznamu, později byla hrací doba zdvojnásobena (speciální válečky pro diktafony pak stačily na 10 minut záznamu). Voskový váleček vydržel maximálně několik málo desítek přehrání, pak byla nahrávka prakticky obroušena pryč. Poté se válečky začaly vyrábět z tvrzené hmoty podobné celuloidu a ty byly nezničitelné. Hrot byl diamantový a kulatý, takže při přehrávání docházelo jen k mírnému opotřebení.
Fonograf
Detail převodů fonografu
Váleček má na obou koncích stejnou obvodovou rychlost, což znamená, že na začátku i na konci měla nahrávka stejnou kvalitu. To je jeden z rozdílů vůči gramofonové desce, která má na kraji výrazně vyšší obvodovou rychlost otáčení než u středu, takže první část desky mívá lepší zvuk než její závěr.
Jak se nahrávalo v dobách Františka Kmocha
Z počátku nešly válečky kopírovat vůbec, každý byl unikátní originál. Pokud chtěl někdo padesát kopií jedné skladby, hudebníci ji museli do trumpety rekordéru padesátkrát zahrát. Všechno byly originály. Do trouby se navíc muselo hrát a zpívat co nejhlasitěji, protože vryp zvuku do drážky vytvářelo přímo vzduchové vlnění čistě mechanicky. Později, s objevem uhlíkového mikrofonu, byl již záznam realizován elektronicky.
Na válečcích samozřejmě nejlépe vyzníval střed frekvenčního spektra – tenor, trubka, mluvené slovo… Housle nebyly slyšet vůbec, stejně jako basa. To platilo i pro první gramodesky. Válečky byly standardizované (kompletně zapatentované Edisonem) a prodávaly se ve třech základních velikostech. Největší, koncertní, měl vyšší rychlost otáček, čímž dosahoval širšího přenášeného spektra.
Bez zajímavosti jistě není ani to, že u fonografů i gramofonů se experimentovalo s různými druhy pohonu. Elektrické na suché články, na vodní turbínu, na teplý proud vzduchu od plamene, na závaží, na vzduchovou pumpu, šlapací pohon jako u nožního šicího stroje (s odstředivým regulátorem) atd., až se nakonec stal nejpopulárnějším jednoduchý a levný pérový strojek. Fonografy se dokonce dávaly zadarmo při nákupu více fonoválečků. Tím, že byl každý originál, byly totiž velice drahé, a přehrávač tak představoval víceméně zanedbatelnou položku.
Později se daly kopírovat rytím z jednoho na pět dalších, ještě později se vyráběly zrcadlové matrice, ze kterých se kopie odlévaly. Válečky jsou trošku kónické – na jedné straně se zužují, horký vosk se tak po ochladnutí smrští a jde z matrice vyklopit.
Digitalizace Kmochových nahrávek
Kmochovy nahrávky vycházely na válečcích i na gramodeskách. Jako první Kmocha nahrávala Columbia. Gabriel Gössel nahrávky remasteruje výhradně z desek, se kterými se pracuje přece jen lépe.
Gabriel Gössel při práci
Důležité je mít desky v co nejlepším stavu. Před jejich kopírováním je pan Gössel umyje vlažnou vodou s detergentem a prožene kartáčem. Poté je přehraje na mechanickém gramofonu s těžkou zvukovkou na 100 otáček s tenkou jehlou – vymete tím další nečistoty. Znovu promyje detergentem a pak pračkou s metylalkoholem.
Někdy pak do drážek přidává lanolin či glycerin, aby zjemnil povrch drážky (ve 30. letech pasty se včelím voskem), a pak se deska nechá opět projet těžkou zvukovkou. Poté už může deska na gramofon, ze kterého bude digitální záznam pořízen.
Gramofon Esoteric Sound
Pan Gössel používá gramofon Esoteric Sound s možností plynulé regulace od 40 do 100 otáček za minutu, přičemž nejčastěji měly gramofony 78 otáček. Nahrávací stroje byly zpočátku často na ruční pohon, takže nedržely přesné otáčky. Při reprodukci je však nutné dodržet stejné otáčky, jinak se změní tónina reprodukované hudby. Například nahrávky Sáry Bernardové z počátku století mají doporučenou rychlost 62 otáček, ale teprve u 50 otáček je rychlost přehrávání korektní. To se musí nastavit podle sluchu.
Pokud je deska zvlněná či prohnutá, což je například u celuloidových desek či gramopohlednic docela běžné, a zvukovka by tak při reprodukci poskakovala, je nutné zvýšit přítlak na hrot a snížit rychlost otáček, třeba až na 40. Správná rychlost se pak nastaví až v softwaru počítače.
Výměnné přenosky s různými vložkami
Pan Gössel zkouší vždy více hrotů, ale aby nepoškodil vložky, vyměňuje celé přenosky. Vždy nastavuje správný tlak na hrot a vhodný antiskating (aby byl přítlak na konkrétní - zachovalejší stranu drážky).
Z gramofonu jde zvuk přes předzesilovač a A/D převodník do počítače, kde se nahraje do WAVu s parametry CD, tedy lineární PCM s rozlišením 16 bitů a samplovací frekvencí 44,1 kHz.
I když existuje mnoho nástrojů, které dovedou klikance (z anglického "click") a praskání odstranit automaticky, pan Gössel je nepoužívá, protože zpravidla zahluší, hrubě vyčistí, pozmění a tím i znehodnotí samotnou nahrávku. Jde totiž o to, aby byly odstraněny mechanické hluky a šumy způsobené opotřebením a nedokonalostí záznamového média, ale zároveň aby samotná nahrávka zněla autenticky, včetně nedokonalostí tehdejší techniky.
Mnoho firem si s tím hlavu neláme a nahrávku vyčistí tak, že na konci je zvuk sice bez šumu, ale dutý, tupý, ořezaný a jako „ze sudu“. "To je hojné na levných historických nahrávkách jazzové hudby, které často nabízí supermarkety či Levné knihy," postěžuje si během naší návštěvy pan Gössel. Pro kvalitní digitalizaci historické nahrávky je vždy nutný ruční přístup.
Další přístup k restaurování starých záznamů je puritánský a zastávají ho především některé americké firmy – desku přepíšou zcela 1:1 a nic nečistí. To je opačný extrém – kvalita samotné nahrávky je sice perfektní, ale je zbytečně zahlcena šumem a ruchy.
Nejprve tedy ručně odstraní největší „klikance“ a lupance. Druhý stupeň čištění je na odstranění menších klikanců – zde používá citlivě nastavený automatický de-clicker. Poslechovou zkouškou zjistí vhodnou míru nastavení. Tyto funkce volí v softwaru EasyTools.
Monitor zobrazující grafické rozhraní s odšumovacím softwarem
Další kroky jsou v programu Sound Loundry. Jde o „DC removal“, který srovná rozložení záznamu, posunutý nestejnoměrným obroušením drážky při přehrávání na historických gramofonech s těžkými zvukovkami. Ve třetím stupni si nastaví odšumění, přičemž nejvhodnější je vytvoření „finger-printu“, kdy si na části desky, kde není hudba (začátek, mezera mezi skladbami, přestávka) vytvoří otisk samotného šumu, který je pak od nahrávky odečítán. Výhodou je jeho přesnější rozeznání od součástí nahrávky, a tak méně trpí například zvuk kytar, jehož frekvenční rozložení hodně odpovídá šumu, a proto se jinak velmi špatně čistí.
Dále je to „de-rumble“, které odečte mechanické dunění vzniklé snímáním desky.
Pomocí "Hi-Low cut" zcela odfiltruje vše nad 10 kHz, protože na šelakových deskách a voskových válečkách taková frekvence zaznamenána není – v té oblasti je pouze šum. Na spojitém ekvalizéru je pak možné upravovat celkový charakter, například v případě příliš agresivního ječivého zkresleného vokálu.
V závislosti na konkrétních nahrávkách je nutné poslechem odhadnout, jaké filtry a jaké pluginy jsou potřeba. Nutné je nahrávku poslechnout celou, protože se mění kvalita – opotřebení na začátku po položení zvukovky, konec s nižší úhlovou rychlostí. Nutná je samozřejmě úprava otáček, v případě záznamu z matrice je nutné i otočit „směr“ skladby.
Pokud se remastering dělá pečlivě, vyčištění tříminutové skladby může trvat i celý den.
Původní nahrávka Františka Kmocha versus remasterovaná verze - ZDE. Exkluzivně na Technet.cz |
Ozdobné krabičky na jehly
Co nejvyšší pečlivost je však důležitá. V digitální podobě budou Kmochovy nahrávky uchovány na další desítky či stovky let, a bude tak přežívat poměrně neznámá tvorba jednoho z největších českých hudebníků.
Máte na půdě, ve sklepě či na chatě staré šelakové desky nebo voskové válečky? Nenechte je podlehnout zkáze a nabídněte je G. Gösselovi. Můžete tak pomoci zachránit cenné a ohrožené kulturní dědictví. Pan Gössel čtenářům Technet.cz nabízí rady a informace stran oprav mechanických gramofonů či fonografů. V obou případech se můžete obrátit na e-mailovou adresu goessel@volny.cz |
