Seriál Černobyl vzbudil nebývalý zájem (nejen) Čechů o téma radiace a jejího vlivu na životní prostředí. Do místa havárie vyrážejí turisté a ze zamořené zóny se stává pouťová atrakce. A jak je to s radioaktivitou v Česku? Vždyť i nad naším územím se přehnaly radioaktivní mraky a země platila za uranovou velmoc.
Sievert (značka Sv) je jednotkou ekvivalentní dávky ionizujícího záření (HT) případně dávkového ekvivalentu (H). Je pojmenována po R. Sievertovi, průkopníkovi radiační ochrany. Zde najdete seznam úrovní ozáření a jejich příznaků. Zdroj: wikipedia.cz |
Za zvýšenými hodnotami nemusí turisté až do Černobylu. Ty najdete lokálně i u nás. Na odkalištích, v parku, ale i v muzeu. A může to dopadnout i tak, že vámi nalezený kámen nechá Státní úřad pro jadernou bezpečnost preventivně odstranit z výstavky. Jako se to stalo nám.
Taková čísla při cestě do Černobylu nenaměříte
Začal jsem pátrat, co a jaké hodnoty radiace je možné v Česku naměřit. Pro ty, kterým stačí číst jen titulek a perex, nabízím rovnou komprimovanou odpověď: Ano, radioaktivita u nás existuje. Obvykle se pohybuje (dávkový příkon, bude rozvedeno níže) do 300 nanoSv/h. Také je možné zapsat 0,3 mikroSv/h.
Radiace: přehledná infografikaKolik mikrosievertů je běžných a kolik vás dozajista zabije? Vyznat se v jednotkách popisujících radiaci není jednoduché. Proto jsme si vzali na pomoc užitečnou infografiku od Randalla Munroea a přeložili jsme ji pro vás. Stáhnout si ji můžete i v plném rozlišení. Toto je infografika znázorňující, jakou dávku ionizujícího záření člověk absorbuje z různých zdrojů. Použitá jednotka “sievert” (Sv) měří, jaký vliv má záření na buňky v těle. Jednorázové vstřebání jednoho sievertu vám způsobí zdravotní potíže, vstřebání mnohem většího množství vás může i zabít. Naopak menší množství přirozené radiace člověk absorbuje bez problémů každý den. Záleží i na časové periodě: stejné množství sievertů absorbované rychle může způsobit větší problémy, dlouhodobé působení zase může zvyšovat riziko rakoviny apod.  Porovnání ozáření (zdroj: Randall Munroe, XKCD.com, překlad Pavel Kasík, Technet.cz) Několik příkladů:
|
K nalezení jsou však i místa, kde radioaktivita dosahuje zvýšených hodnot. Naměříte zde desítky mikroSv/h. Dají se však najít i taková, kde hodnoty donutí reagovat i Státní úřad pro jadernou bezpečnost (SÚJB).
Což je náš případ a dostáváme se tím rovnou k výsledku nejzajímavějšího měření, které jsme během přípravy reportáže uskutečnili. Přímo ve volně přístupném areálu Památníku Vojna byl mezi několika kameny, které jsou součástí místního geoparku, umístěn jeden, který měl na povrchu příkon dávkového ekvivalentu 700 až 1400 mikroSv/hodinu. O tom, jak k tomu došlo, se dočtete podrobně v závěru reportáže.
Dozimetr Hammerhead HHJde o dozimetrické měřidlo určené pro precizní měření příkonu dávkového ekvivalentu Ḣ*(10) záření gama. Na zemském povrchu umožňuje měřit samostatně terestriální složku záření gama a ohodnotit kosmickou složku záření. Základem měřidla je originálně navržený scintilační detektor. Měřidlo bylo nakalibrováno v cejchovně Českého metrologického institutu. Propojí se s tabletem či laptopem a okamžitě vidíte, jak „září“ například městská dlažba, silnice, zkrátka prostředí, ve kterém se v danou chvíli pohybujete. |
A s takovýmito hodnotami se ani v Černobylu coby běžný „radiční“ turista nesetkáte. Že jsou tam dokonce o řád nižší, se můžete přesvědčit například na youtube, ale i na mapách projektu Safecast. Mimochodem, když si na mapě zobrazíte Česko, zjistíte, jak moc je naše země v porovnání s jinými hustě zmapovaná. A za těmito zajímavými hodnotami jsme se vydali. Prozkoumat je a pečlivě proměřit.
Co jsme měřili a kde se to vzalo
Radioaktivita je u nás monitorována Státním ústavem radiační ochrany (SÚRO), provozovateli jaderných elektráren a pracovišť se zdroji ionizujícího záření. Sledují se veličiny jako příkon prostorového dávkového ekvivalentu, objemová aktivita potravin, ovzduší a vodotečí. Více o monitorování se dočtete zde.
Během reportáže jsme se podívali na měření první zmíněné veličiny – příkonu prostorového dávkového ekvivalentu Ḣ*(10). To je veličina, která oceňuje, zda radiační situace je nízká, či zda se v daném místě raději dlouho nezdržovat. Po vynásobení dobou pobytu pak umožňuje přímo ohodnotit zdravotní újmu člověka vystaveného zde zevnímu ozáření.
Na velikosti příkonu Ḣ*(10) se podílí jednak přirozené pozadí přírodních materiálů (žula obvykle „svítí” víc než pískovce), potom i kosmické záření a také radionuklidy spojené s činností člověka. Například izotopy cesia (Cs-134, Cs-137) a další. Do přírody se dostaly zejména v 50. a 60. letech minulého století během jaderných testů a při haváriích, jako byla ta v Černobylu (1986) nebo v japonské Fukušimě (2011).
Příkon Ḣ*(10) se vyjadřuje v jednotkách Sv/h (sievert za hodinu), praktické je však měřit příkon v nanoSv/h nebo mikroSv/h. Platí, že 1000 nSv/h = 1 mikroSv/h a podobně 1000 mikroSv/h = 1 miliSv/h.
Průměrná hodnota Ḣ*(10) pro terestriální (pozemskou) složku přirozeného pozadí se v ČR standardně pohybuje od 5 nanoSv/h (vodní hladina) do 300 nanoSv/h (např. Třebíčsko).
Pro srovnání, v praxi, na radiačním pracovišti, se zpravidla příkon nad 100 mikroSv/h považuje již za zvýšený, práce v takovém místě musí být odůvodněna a optimalizována, sleduje se zde doba pobytu lidí, aby se nepřekročila jejich povolená denní dávka.
Hodnoty naměřené v Památníku Vojna a archivní graf zachycující záření dálnice.
Zůstalo tu „něco“ z Černobylu?
Začátkem května 1986 panovalo v okolí Olomouce hezké slunečné počasí. Jako většina lidí z malého města jsme ve čtvrtek vzali do rukou krepová mávátka a holubičky míru připíchnuté na klacku (obvykle se tento poté schraňoval, daly se na něm totiž opékat makrely, neboť socialistické hospodářství nebylo nafukovací) a vyrazili do prvomájového průvodu. Pak sprchlo.
O víkendu jsme šli na procházku do lesa. V pionýru, kam jsem v té době chodil, mě ostatní děti naučily dělat „vlčí zuby” z kořene kapradí. To se vytrhl velký list kapradí tak, aby se nepřetrhl. Na konci zůstal černý kořen, který z majitele udělal hrdého vlčího bojovníka.
Vzpomínka odborníkaLadislav Viererbl pracoval v roce 1986 v Tesle VÚPJT Přemyšlení u Prahy jako hlavní řešitel vývoje měřiče dávkového příkonu. (Šlo o předchůdce přístroje, se kterým jsme měřili my). Vybavuje si, že v týdnu, co došlo k nehodě v Černobylu, byl na dovolené v Krkonoších. „Byl tam tehdy dobrý signál Hlasu Ameriky. Takže jsme byli informováni, že se v černobylské elektrárně stalo něco vážného,” vzpomíná. Na 1. května slibovala předpověď déšť. “Záměrně jsem tehdy zůstal s dětmi na chatě, byť se někteří členové rodiny vydali na túru.“ Po návratu do práce uskutečnil první měření.” Postavil měřidlo před budovu výzkumného ústavu. Prý se kvůli tomu strhla debata, jestli je to vůbec vhodné. Ale nakonec ho nechali. ”Naměřená hodnota byla 4x vyšší, než obvykle. Přes 400 nanoSv/h.” V následujících dnech měření opakoval, hodnoty se postupně vracely do normálu. |
Když jsem si chtěl během vycházky jeden takový vyrobit, dostal jsem od rodičů razantně nakázáno nic v lese netrhat a nejlépe se ničeho nedotýkat. Nedokázal jsem pochopit, co by mi mohlo ublížit, vždyť to kapradí vypadá úplně stejně jako minulý týden. Rodiče se devítiletému klukovi snažili diplomaticky vysvětit (přeci jen se to dozvěděli ze zakázaného Hlasu Ameriky), co se v tehdejším Sovětském svazu stalo. A tak jsem se seznámil s radioaktivním spadem.
Byla to tato vzpomínka, která se mi vybavila během sledování seriálu HBO. A napadlo mě, jestli bych byl schopen něco z toho, co zbylo po Černobylu, změřit? Nejlépe v místech, kde jsem před třiatřiceti lety trhal kapradí. Bohužel jsem nepochodil.
„Sám tam nenaměříš nic,” zkalil mé nadšení hned na začátku známý Antonín Kolros, toho času dozimetrik v Řeži. Ve vzorku hlíny, která by se musela odebrat z určité hloubky, by se v laboratoři nejspíš nalezly radioizotopy stroncia Sr-90 a cesia Cs-137. Ty mají poločas rozpadu přibližně třicet let. Ale že bych je detekoval přímo v terénu, to by nešlo.
Je jasné, že tudy se nemá smysl vydávat. Pomocí dozimetru se však dá měřit záření gama, které pochází z pozemských (a také kosmických) zdrojů. A v tomto případě už štěstí mám. Kromě toho, že se Tonda v oboru pohybuje už nějakých třicet let, je také nadšenec do přesného měření dávkového příkonu Ḣ*(10). Spolu s kolegou si pro tento účel konstruují originální dozimetry, které zvládají při minimální chybě měření v rozsahu od 5 nanoSvh do 10 miliSv/h a v případě zájmu (a po nutné kalibraci) i 10 Sv/h. Ale u měření takových hodnot bych zase nechtěl být já.
Jak to „svítí“ kolem Florence v Praze
S kamarádem dozimetrikem se domlouváme, že mi jeden přístroj půjčí. Navíc na svých stránkách má spoustu vlastních měření, kde je možné brát inspiraci na to, co se dá kde naměřit. Výsledky jeho radiačních pochůzek můžete prostudovat např. zde, některé jsme umístili také do článkové galerie.
Rozdíl mezi halou Masarykova nádraží (138 nanoSv/h) a nedalekou stěnou - 850 nanoSv/h.
Jako instruktáž mi nabízí procházku kolem Masarykova nádraží, přímo v centru Prahy, kde je zajímavé místo. Takže se jedno pozdní odpoledne potkáváme u eskalátorů kousek od historické budovy nádraží a Tonda z batohu vytahuje něco, co vypadá jako, no řekněme součástka z Terminátora, kterou režisér James Cameron raději kvůli mládeži vystřihl.
„Fyzika se nedá obejít, pokud chceme mít kvalitní výsledky, vše má svou váhu,” vysvětluje dozimetrik. Zařízení je napojené soustavou kabelů na malý laptop, na jehož displeji kmitají čísla. Mezi kolemjdoucími okamžitě naše činnost budí pozornost. Aktuálně máme nějakých 130 nanoSv/h, normální pozadí.
V parnu míříme k plechovému plotu, který odděluje prostranství od stavební jámy, kde má vzniknout komplex skupiny Penta. Kolem proudí lidé, běžně zde stávají autobusy s turisty. Batoh má Tonda na zádech, sondu v něm umístěnou tak, aby mířila senzorem k zemi. Je zhruba ve výšce jednoho metru nad zemí.
Ing. Antonín Kolros, Ph.D.Vystudoval ČVUT FJFI, obor jaderné inženýrství, zaměření dozimetrie, jaderná elektronika. Po ukončení studia se v letech 1991-92 podílel na vývoji dozimetrických přístrojů ve VÚPJT Tesla Přemýšlení. Od roku 1992 působil jako dozimetrik, vedoucí směny jaderného reaktoru VR-1 a vysokoškolský učitel na ČVUT FJFI - výuka radiační ochrany, vedení experimentů v oblasti dozimetrie a reaktorové fyziky. V letech 2013-2014 pracoval na ČMI jako metrolog v oblasti ionizujícího záření s pověřením výkonu státního metrologického dozoru. Od roku 2015 působí v Centru výzkumu Řež jako vědecký pracovník a zajišťuje dohled nad radiační ochranou nových výzkumných pracovišť infrastruktury SUSEN. |
Na rohu, kousek za branou, naproti trendy kavárně, kde plech střídá stará žlutá zeď, začínají čísla naskakovat. 300, 400, 650 nanoSv/h. Tonda bere sondu do ruky a měří přímo na zdi. Zaznamenáváme maximum 850 nanoSv/h. Pro kontrolu se ještě vracíme do haly nádraží – tam hodnoty padají na obvyklých 130 nanoSv/h – a jdeme ke zdi z druhé strany. I zde je příkon vyšší, nějakých 750 nanoSv/h.
„Nejspíš se do zdi dostaly během stavby kousky materiálů se zvýšeným obsahem přírodních radionuklidů radia, draslíku, uranu nebo thoria, které teď ‚svítí‘, tipuje Tonda. „Pokud by vznikly pochybnosti, že zjištěná hodnota je neobvyklá nebo bylo i podezření, že se jedná o ‚zapomenutý zářič‘, potom je vhodné zkonzultovat situaci s SÚJB či SÚRO, které i disponuje vybavením pro hlubší analýzu,” dodává.
Kdy na mě vyskočí URNA?
Druhý den beru HH sondu na svou první procházku. Ráno podle instrukcí zapojuji sestavu a rozjíždím software. Mířím od budovy Transgasu přes rozkopanou Vinohradskou třídu k Národnímu muzeu. Tady se potvrzuje, na co mě připravoval Tonda, i normální pozadí „poskakuje“. Je totiž jasně patrné, přes jaký materiál jdu. Když narazím na žulovou dlažbu, měřím přes 300 nanoSv/h, jak se blížím k budově muzea, hodnoty klesají na 80.
Může za to pískovcové obložení historické budovy. Beru si sondu do ruky a zkouším změřit sochu na soklu v průčelí. „Copak to tady děláte?” ptá se mě starší muž. Se zařízením podobným tomuto se v ulicích nechápajícím (spíš vyděšeným) pohledům nevyhnete. Naštěstí ho má odpověď zaujme. „Měřím radiační příkon, ale nebojte, tady je to dobré,” uklidňuji ho a rychle raději směřuji hovor k tomu, co které číslo na displeji znamená.
Kvůli focení mám teď sondu v batohu, ze kterého vede svazek kabelů do laptopu. Těsně pod koněm mi nejspíš vypadne USB a spojení se přeruší. Nemám odvahu rozbalit „nádobíčko“ tam, kde před časem demonstrovalo na 100 tisíc lidí. Raději se stahuji do Lucerny, restartuji a měřím nanovo.
Pod zavěšeným koněm mi displej ukazuje necelých 110 nanoSv/h. Kolem pasu stále kabely z batohu do brašny, kam jsem ukryl laptop. Dioda na spoji bliká v pravidelných intervalech. Mířím do metra. Diodu kryji kapsou brašny. Celou cestu se modlím, aby si nikdo mého ustrojení nevšiml. Na každé zastávce se děsím, že se otevřou dveře a vrhnou se na mě zakuklenci z URNA. Je jasné, že takto ve městě postupovat nemůžu. Pro dnešek toho mám dost.
Rozdíl mezi Karlovým mostem - nad vodou bývá příkon menší - a Stalinem (90 a 411 nanoSv/h).
Do pražských ulic se ještě párkrát vracím. Potvrzuje se, že například nad vodou (Karlův most, který je navíc z pískovce), radioaktivita klesá. Na Stalinu jako by na podobné experimenty mysleli. Do soklu „fronty na maso” vtělil sochař Otakar Švec kamenné bloky z různých koutů Československa. Lze si tady krásně porovnat rozdílné hodnoty dávkového příkonu. Podle mého měření nejvíc dává blok z Tábora.
Ale brzy se to omrzí, zatoužíte chytit něco, jak se říká, „šťavnatějšího”. Kde to najít? Odpověď se opět skrývá na stránkách SÚRO. Zapojil se totiž do projektu mezinárodní organizace Safescan, která pomocí dobrovolníků monitoruje a zanáší do mapy úroveň záření gama ve světě, ale i u nás. Úřad v rámci projektu nabízí školám a organizacím k zapůjčení jednoduchý přístroj Safecast bGeigie Nano. Jde o stavebnici Geiger-Müllerova počítače vybaveného GPS modulem. Firma Safecast jej vyvinula po katastrofě ve Fukušimě pro monitorování úrovní radioaktivity. A právě na jejich stránkách hledám inspiraci.
Brouzdám mapou a ve změti převážně modrých čar (slabá radiace) hledám tučnější sousto. Volba pro začátek padá na blízké Příbramsko. Následující den mířím k Památníku Vojna, kde do roku 1961 fungoval lágr pro politické odpůrce komunistů. V těsné blízkosti je výsypka, na kterou se vyvážela hlušina.
Radioaktivita v potravináchMonitorováním radiace u nás se zabývá Státní ústav radiační ochrany (SÚRO). Součástí je také sledování potravin, jde především o maso zvěřiny, houby a lesní plody. Například v roce 2018 změřili v mase divočáka z Horní Stropnice 11 987 Bq/kg. Platí, že do obchodní sítě by se nemělo dostat maso obsahující 600, respektive 1250 Bq/kg (záleží na tom, kterou evropskou směrnici zohledníme). Podle SÚJB však ani tyto hodnoty nelze považovat za život ohrožující. Více o limitech na potraviny najdete zde. Na černobylský spad připadá podle úřadu 0,3 % přírodních radionuklidů v těle člověka. |
Ustrnu, na displeji naskočí nečekané hodnoty
Přijíždím těsně před zavírací dobou, přesto se mě zaměstnanci muzea ochotně ujmou. Zájezdy už jsou pro dnešek pryč, společnost nám dělá jen velký černý pes jménem Brix, který se ve vedru líně povaluje u nohou. Socha Vzestup od sochaře Jiřího Sozanského patří v tuto dobu jen ptákům, kteří po ní hopsají. Za ní se táhne prostor vyplněný půdorysy bývalých baráků, za nimi pár staveb. Jinak klid a mír.
Dnes bych se rád podíval na nedaleký odval (do areálu se nakonec vrátím kvůli jinému měření, viz níže). Dostávám instrukce, jak se na výsypku dostat. Kousek jdu po cestě podél tábora, kudy denně vězni mašírovali fárat, pak uhýbám doleva.
Výsypka je majetkem společnosti Diamo a je (jak je podle cedule, kterou potkám cestou zpět) na ni vstup zakázán. Místní si z toho prý moc nedělají a venčí na ní psy. Po chvíli jsem na vrcholu. Po bocích i nahoře rostou stromy, přesto je odsud průhledem pěkně vidět celý tábor.
Překvapuje mě, že na hraně výsypky ukazuje počítač jen nějakých 130 až 180 nanoSv/h. Čekal bych víc. Musím začít pátrat. Procházím se po hraně a sleduji vektor nárůstu. Za chvíli nacházím slibné místo. Tři sta, šest set nano... Vyndávám sondu z batohu a zkouším jednotlivé kameny. Najednou ustrnu. Na displeji naskočí 2000, 2700, 3200 nanoSv/h. Bude to ten velký kámen. Zkouším ho vytáhnout, částečně se rozdrobí a obnažuji hnízdo bílých mravenců. V kameni je patrná nějaká žilka, ale vypadá to spíš na křemen.
Najednou počítač přeskočí do mikra. 4,2 mikroSv/h. Zkouším sondou jezdit podél žíly, čísla na displeji zběsile přeskakují. Skrz hledáček fotoaparátu pořádně nevnímám, kolik je aktuální hodnota, ale v jednu chvíli mám pocit, že tam bylo víc jak deset. Strmý nástup mě překvapí, teď opravdu znejistím, raději svou misi na výsypce rychle ukončuji. Po pár dnech mi píše Tonda, který stažená data vyhodnocuje, SMS. „Kdes byl 11. 6. v 18.10? Máš tam 12 mikroSv/h.”
Šlo o takzvaný hotspot – místo s lokálně ohraničenou vyšší radiací způsobenou přírodním radioaktivním kamenem. Sebrat takový kámen a mít ho denně ve své blízkosti, to už by si člověk mohl zadělat na zdravotní problémy.
Havárie mimořádných rozměrů
V Česku však existují i místa s plošnou radiací. Jsou to produkty (odpady), které svou činností do přírody dodal člověk. Namátkou – Ralsko, Mydlovary a například Nejdek. Tam se chci vydat, svěřuji se dozimetrikovi. Také proto, že je nedaleko Jáchymov, kde je pro veřejnost přístupná štola. Když to slyší, bere si dovolenou a jede se mnou.
Provoz chemické úpravny uranových rud byl zahájen na místě bývalé papírny 1. 9. 1952. Na jejím rozjezdu se podíleli sovětští odborníci, projektová kapacita byla 270 tun/den. Podle publikace Rudné a uranové hornictví České republiky se tu zpracovávaly všechny tehdy dostupné uranové rudy včetně trutnovského uranonosného uhlí. Konkrétně pomocí kyselého loužení a následnou sodovou rafinací výluhu. Jako odkaliště sloužila stráň na levém břehu řeky Rolavy. V létě 1961 zde došlo k průtrži mračen, která zapříčinila havárii „mimořádných rozměrů”, během které řeka sebrala „velké objemy naplavených kalů a rozptýlila je dále po toku”.
Zjevně se máme na co těšit. K místu jdeme po neudržované cestě, nedaleko od obytného domu s improvizovaným dětským hřištěm a bazénem vstupujeme do lesa. Na cestě je normálních cca 290 nanoSv/h. Jen co se prodereme houštím, jsme na 1 000 nanoSv/h. Smrkovým lesem stoupáme do kopce, našlapujeme měkce po tlejícím jehličí a mechu. Zároveň s výškou stoupá i úroveň radiace. Zhruba v půli kopce nacházíme lesní cestu. Zdá se, že vznikla později, někdo ji patrně protáhl v nasypaném materiálu.
Zde jsou hodnoty nejvyšší. HH sonda je v batohu ve výšce pasu, přesto dávkový příkon bez problému dosahuje 2 500 nanoSv/h. Jakmile ji bereme do ruky, jde místy i přes 4 000 nanoSv/h. Procházíme kopec v několika směrech, vždy nám jako nejaktivnější vychází jeho stráň. Stále je na něm i přes vegetaci patrných několik hrbolů, nejspíš etáží, jak na něm kal ukládali.
Ve svahu měříme kolem 3000 nanoSv/h, v noře je přes sedm tisíc.
Na vyšší hodnoty na cestě má podle Tondy vliv i to, že na HH sondu záření působí nejen od země, ale i z boku ze zářezu v kopci. Naprosto průkazně se to ukáže v okamžiku, kdy nalezneme několik (snad jezevčích) děr. Stopy u otvorů chybí, z jemného černého „písku” je nejspíš smyl nedávný déšť. Tady je radiace způsobena zejména rádiem Ra-226, který v kalu zbyl po tom, co uran byl pečlivě loužením vyseparován. Pro srovnání, na monazitové pláži Guarapari v Brazílii dosahuje přírodní ozáření až 50 tisíc nanoSv/h.
Čísla vypadají vysoká, ale neohrozí vás
Pak zkoušíme, kolik má samotná nora. Opatrně vsuneme HH sondu dovnitř, tak aby nebyla vidět. „Protože na ni působí radiace ze všech směrů, uvidíme nárůst příkonu.” A opravdu, na měřáku okamžitě stoupá. Zastavuje se na nějakých 7 500 nanoSv/h. „Na kopci jsme strávili asi dvě a půl hodiny. Budeme-li počítat, že jsme se pohybovali v poli s průměrem 2,5 mikroSv/h, dostali jsme něco přes 5 mikroSv. To je asi čtyřikrát méně než při rentgenu hrudníku,” snaží se mi Tonda připodobnit dávku záření (viz tato tabulka).
Pokud jednorázové ozáření nepřekročí 100 mikroSv, je vliv na zdraví člověka nevýznamný. Podle SÚJB je roční průměrná dávka občana žijícího v ČR 3 200 mikroSv/rok – (zahrnuje všechny cesty vedoucí k ozáření, tedy terestriální i kosmickou složku, lékařské ozáření, vnější i vnitřní kontaminaci, více v grafu na jeho stránkách). Pokud jde o obecný limit – tj. mimo lékařské ozáření a ozáření z přírodních zdrojů – stanovuje ho vyhláška číslo 422/2016 Sb. na 1 mSv za rok.
Protože je nedaleko Jáchymov, vydáváme se tam. Rádi bychom se podívali do některé z přístupných štol a zkusili ji změřit. Pro turisty je takto „z ulice” otevřená Štola 1. „Tady ale nic nenajdete,” zrazuje nás naše průvodkyně a pro jistotu si ověřuje po telefonu, jestli nás s měřákem může dovnitř pustit. Nakonec to však není problém. „Jde o průzkumnou štolu, kde uran nenašli, je 260 metrů dlouhá,” poskytuje nám a manželskému páru z Frýdeckomístecka informaci. Spíš slouží jako naučná atrakce, která má připomenout namáhavou práci v dole. A opravdu, hodnoty dávkového příkonu jsou malé – jen kolem 220 nanoSv/h. Zajímavá je štola spíš z geologického hlediska. V hornině jsou k vidění například nádherné kobaltové žíly.
Štěstí nám přeje až v místě propadu, kde je propojena se středověkou štolou Vysoká jedle. HH sonda v batohu díky své citlivosti najednou začne hlásit zvýšenou radiaci. Tonda si ji bere do ruky a zkoumá stěny. Čísla se postupně ustálí na necelých 1 300 nanoSv/hodinu. Je to však jen malý lokální hotspot na konci chodby. Někde tam v hornině bude žíla, ale opravdu to nestálo za těžbu.
Něco takového si do kapsy nedáte
Za skutečným vzorkem smolince se musíme vydat do jedné z jáchymovských soukromých sbírek. Její správce jej schovává ve vitríně nedaleko odsud. Ochotně nám otevírá dvířka, abychom mohli měřit. Po chvíli také přikládá svůj obstarožní dozimetr, poměřujeme, jaké hodnoty přístroje ukazují. Jeho však na rozdíl od našeho zařízení vydává typický chřestivý zvuk. A jede naplno. Přístroje totiž v těsné blízkosti smolince ukazují 240-330 mikroSv/h – to je tisíckrát více než přirozené pozadí.
Vyprávíme, že jsme měřili i v Nejdku, a ptáme se, jestli neví něco o historii odkaliště. Že se snažíme mapovat místa se zajímavými hodnotami. To zaujme dalšího ze zvědavců, který se přišel podívat na vzorek radioaktivní rudy. „A proč jezdíte až do Nejdku. Stačí se projít tady po kolonádě v parku,” navádí nás na místní hotspot. Prý tam těch „sedm“ naměříme taky.
Přírodní ozářeníOzáření z přírodních zdrojů (kromě jejich záměrného využívání na specifických pracovištích) je posuzováno jako existující expoziční situace. Tyto situace se regulují odlišně od expozičních situací plánovaných (pracoviště se zdroji ionizujícího záření). Mezi existující expoziční situace spadá problematika radonu v budovách a na pracovištích, problematika stavebních materiálů a pitné vody. Patří sem také tzv. „staré zátěže“ - tedy pozůstatky z dob nějaké činnosti v minulosti (typicky odvaly z hornické činnosti, odkaliště apod.) a patřila by sem i situace po nějaké radiační nehodě nebo havárii. Zdroj: SÚJB |
Sice jsme si říkali, že už naši misi ukončíme, ale taková výzva se neodmítá. Chvatně se loučíme a vyrážíme do lázeňského centra. Tipujeme to na park s lavičkami, na kterých posedávají lázeňští hosté. Dříve tu někde stávala Urangelbfabrik, továrna na uranové barvy.
Náš informátor nelhal. Už na přístupové cestě místy naskakují čísla mezi 400-600 nanoSv/h. HH sonda je opět v batohu, zhruba v jednom metru nad zemí. Uprostřed parčíku už naskakuje 2 800 nanoSv/h. Dozimetrik bere sondu do ruky a provádí zběžné 2D skenování trávníku a cest. Působí to až komicky, jak se s vybavením proplétá mezi návštěvníky tam a zpět. Nacházíme dva hotspoty.
Klekneme na kolena a snažíme se je blíž lokalizovat. Přímo na povrchu trávníku v jednom místě naměříme 7 mikroSv/h a kousek od něj druhý 10,5 mikroSv/h.
Naše počínání neujde pozornosti hostů. Snažíme se totiž vykopat do země malou díru a vstrčit do ní sondu. „Copak tady děláte?” ptá se nás paní, zatímco odstraňujeme malý drn. I to stačí, aby příkon poskočil o další dva mikroSv/h. „Měříme radiaci,” odpovídám a kutáme další dva centimetry – opět další nárůst. Zatím však vytahujeme jen hlínu, v zemině žádný aktivní kus není.
Zachvátí nás dozimetrická horečka, usilovně se snažíme přijít záhadě na kloub. Nejspíš půjde o nějaký kamínek. „A našli jste nějakou?” ptá se žena dál. Na displeji máme 23 mikroSv/h. Kamínek se nám však nedaří najít. Hosté se začínají zvedat a spěšně opouštějí park. Vzdáváme to, kámen může být v dalším centimetru, ale klidně i hlouběji.
Každopádně něco takového bych si do kapsy nedal. Což mě přivádí na myšlenku, jestli se dá změřit, zda jsem během reportáže něco dostal do svého těla jako vnitřní kontaminaci. Jestli vůbec něco. Existuje pár míst, kde se to dá zjistit. Je to tam, kde je radioaktivita v Česku (lokálně) nejnižší.
Já zářič v kobce z Tigra
„Vaše hodnoty jsou očekávatelné,” posuzuje naměřená data specialista na měření vnitřní kontaminace radionuklidy Pavel Fojtík z SÚRO. „Jediné, co stojí za pozornost, je tady ten draslík K-40, který jste si k nám ve svém těle přinesl. Ale hodnota 4 800 Bq odpovídá při vašich osmdesáti kilogramech průměrnému člověku,” dodává. Hodnot kanců ze šumavských hvozdů (11 987 Bq/kg, viz box o radioaktivitě potravin výše) zdaleka nedosahuji.
Fojtíkovo pracoviště sestává z místnosti se dvěma nízkopozaďovými komorami. Ne ledajakými. V pravdě pancéřovými. Jde o pospojované ocelové pláty, které tvoří komoru, jež poskytuje dokonalé odstínění od vnějších zdrojů záření. Postavit takovou není jen tak. Shání se na ně ocelové pláty, které byly vyrobeny v době před jadernými testy. Radioaktivní produkty testů jsou od té doby přítomny v atmosféře. V oceli pak zhoršují citlivost současných měření. A také kvůli případnému izotopu kobaltu, který se do současného železa může dostat při tavbě, pokud se do šrotu omylem dostane radionuklid Co-60 používaný v technické praxi.
Dveře jsou sestaveny z několika válečných 60mm pancéřových plátů. Fantom z druhé komory slouží ke kalibraci přístrojů.
Ta, ve které jsem strávil dvacet minut, pochází z Institutu hygieny a epidemiologie (dnes Státní zdravotnický ústav), kde ji sestavili v šedesátých letech. Na její stavbu použili pancíř z německého tanku Tiger. Kruppova ocel poskytuje i po letech náležitou službu, stínění funguje. Když pro kontrolu do kobky na chvíli umístíme HH sondu, dostáváme čísla okolo dvou nanoSv/h. „Dá se říct, že snižuje hodnotu okolního záření stokrát,” vysvětluje Pavel Fojtík. Podobných míst je u nás jen pár, jedno takové mají např. v elektrárně Temelín.
Zvenku je ocel natřená na zeleno, vnitřek je obložen měděnými plechy. Prý z praktických a estetických důvodů. Je pravda, že komora díky žárovce svítí do červena, jak se oranžové stěny blyští. Před vstupem jsem se musel vysvléct a osprchovat, to abych ze své pokožky dostal případnou povrchovou kontaminaci. Teď sedím v kancelářském křesle, přede mnou je asi půl metru dlouhý, deset centimetrů v průměru válec s nápisem Made in USA – to je sonda, která snímá nepatrné záření, které vyzařují radionuklidy obsažené v mém těle. Vedle mě odpočívá na měřicím lůžku fantom, který slouží ke kalibraci přístrojů. Hraje rádio, vzduch je uvnitř díky klimatizaci čerstvý.
Já jsem strávil v zařízení dvacet minut. Za tu dobu detektor zaznamenal několik „událostí”. Na monitoru se zobrazují jako víceméně plynulý tečkovaný graf. Jen sem tam jsou na něm patrné „kopečky” – peaky. To jsou ty naměřené události. Ale jak již bylo řečeno výše, nevýznamné. Draslík je nutnou součástí biologických pochodů, naměřit by se dalo i césium Cs-137, ale to bych musel strávit v kobce delší čas. Při dvaceti minutách a nulových hodnotách výstup říká: jestli radioizotopy výše uvedených prvků v těle mám, jde o obvyklé množství. Pokud jsem tedy nějaké nachytal v 86', pak je již mé tělo dávno vyloučilo.
Pracoviště SÚRO kromě kalibrací a dlouhodobých testů, během nichž pracují na modelech odbourávání radionuklidů v lidském těle, nabízelo například testování lidem, kteří se vrátili z Japonska těsně po událostech ve Fukušimě. V několika případech odhalilo radionuklidy, které se při katastrofě měly dostat do prostředí. Že by snad na pracovišti testovali někoho, kdo má pocit, že snědl příliš hub, se nechystají. „Je to zbytečné, takové množství stejně nezměříme. Byla by to ztráta času, hodnoty z takto nezdravé konzumace hub nečekáme. Známe hodnoty z našich průzkumů a výsledky lze dohledat ve zprávách SÚJB,” odrazuje případné zájemce Fojtík.
Tady se raději nezdržujte, naměřili jsme obří hodnoty
A tady měla původně reportáž končit. Pak jsme si jednou večer s Tondou zavolali a rozebírali můj úvodní nález na odvalu u Památníku Vojna. Bavíme se o tom, že bychom se tam ještě někdy vypravili a zkusili kámen znovu proměřit, případně najít podobný. Jenže pak narazíme na internetu na video, které naše „možná se tam někdy vypravíme“ mění na jistotu. Uživatel na něm totiž měří přímo v Památníku Vojna příkon, který se nám zdá v porovnání s tím, co jsme doposud měřili, neskutečný. Přes tisíc mikroSv/h, to je milion nanoSv/h.
Byť si vůbec nejsme jistí, že tam stále je – video je z roku 2013 – vyrážíme odpoledne po práci. Než dorazíme do areálu, zastavíme se ještě u paty odvalu u Lešetic. Zběžně rekognoskujeme terén, dávkový příkon se tady pohybuje na normálních 250 nanoSv/h. Ukazuje se, že není každá halda (nebo její část) aktivní.
Pak už míříme do areálu lágru. Ptáme se, jestli ještě stihneme prohlídku, prý bychom museli jít sami, průvodce se skupinou před chvílí vyrazili. Kupujeme lístky, procházíme bránou s ostnatým drátem a jdeme po makadamové cestě lemované chodníkem z kopce dolů.
Odvaly tvoří na Příbramsku významné krajinné prvky. A vzorek smolince z Bytíze.
Míříme k okraji budovy, kde je na gabionovém soklu pocta geologovi a zdejšímu politickému vězni Jiřímu Krupičkovi. V těsné blízkosti je zde vystaveno na šestnáct různě velkých kamenů. Vytahujeme HH sondu; doposud jsme ji měli v batohu, ale stále měřila. Pozadí v táboře je běžné, kolem 200 nanoSv/h.
Přibližujeme se pomalu k vytipovanému místu v řadě kamenů. Ve vzdálenosti půl metru od něj hodnoty příkonu prudce narůstají až na 80 000 nanoSv/h (80 mikroSv/h). Průzkum blízko povrchu pak odhaluje příkon od 440 do 650 mikroSv/h. Za chvíli máme jasno. Podobně jako na videu je i náš kámen na levé straně řady. Zkoušíme, jestli najdeme místo s tím tisícem mikroSv/h, ale nedaří se nám to. Dozimetr ukazuje „jen“ něco přes 700 mikroSv/h.
Jdeme se tedy podívat do objektu. Tady se setkáváme se skupinou, průvodce se přesvědčuje, že jsme zaplatili a máme i povolenku k focení. Dál už se nerušeně věnujeme exponátům. Některé jsou označeny, že jsou radioaktivní. Kupodivu se najde několik, které svítí, ale označeny nejsou. Přes sklo vitríny postupně měříme jednotlivé uranové minerály, na cca 20 centimetrů zaznamenáváme příkon od 3,6 do 11,8 mikroSv/h, u jednoho neoznačeného pak až 84,9 mikroSv/h.
Rozhodujeme se, že ještě jednou zkusíme „ten“ kámen venku na soklu. Tonda nejdřív měří, kolik vykáže z jednoho metru. Na laptopu přeskakují hodnoty mezi 25 až 38 mikroSv/h. Potom zkouší štěstí opět na povrchu. A jen co sondu přiloží, objeví se na displeji 1 070,3 mikroSv/h. Leč na foťáku mám ještě nastavenou expozici na vnitřek budovy, takže je fotka „přepálená“. Nevadí, víme, že hodnoty z videa jsou dosažitelné. Po chvíli otáčení kamene a hledání na jeho povrchu, kdy příkon osciluje mezi 500 a 700, opět vyskočí nad tisíc. Konkrétně na 1 442,9 mikroSv/h.
„Pěkně to mimo jiné ukazuje, jak hodně závisí na směru natočení kamene, který v některém směru stíní gama záření uranu a rádia,“ vysvětluje Tonda. „Nicméně toto je už opravdu hodně, některé přístroje tak vysoký příkon ani nezměří,“ dodává.
„Pokud zjistíme při průzkumu příkon nad 100 mikroSv/h, neměli bychom se zdržovat v těsné blízkosti kamene, měli bychom omezit i dobu svého setrvání jen na několik minut,“ vypočítává možná rizika.
Výstava minerálů v geoparku a kámen, který SÚJB doporučil odstranit.
Hrozí nemoc z ozáření?
A vzít si takovýto „svítící“ minerál domů? „Rozvaha je na místě, při jeho chybném uskladnění i malé dávky získané zbytečně navíc pak mohou přispět ke zvýšenému riziku vzniku rakoviny,“ shrnuje zkušený dozimetrik. A nabízí několik příkladů.
„Pokud byste s takovým kamenem byli v trvalém těsném osobním kontaktu při průměrném příkonu 500 mikroSv/h, potom po jednom dni vaše ozáření již nebude možno považovat za expozici velmi malou dávkou do 10 mSv a po 8 dnech přestane být i expozicí malou dávkou do 100 mSv, kdy tyto hodnoty jsou definovány Výborem OSN pro účinky atomového záření (UNSCEAR).
Dávka jeden sievert (1 Sv), kterou byste obdrželi po třech měsících, je již považována za vysokou dávku, která vyvolá nemoc z ozáření,“ varuje případné sběratele suvenýrů dozimetrik.
Cestou zpět se ještě potkáváme s vrátným, který mezi tím přišel do práce. Poznává mě z minula, beru si od něj kontakt na ředitele, abych mu mohl druhý den zavolat. Chci se ho zeptat, kdo kámen do expozice umístil, případně, jestli ho před tím změřil.
Hornické muzeum Příbram pověřilo odpovědí geologa Pavla Škáchu, který uvedl: „Nedílnou součástí práce muzea je i vystavování podobných vzorků minerálů a vedení veřejnosti k rozumnému přístupu k obdobným materiálům. Do jednoho metru od umístění vzorku uranové rudy není zřízeno žádné stálé ani přechodné pracovní místo. Vzorek je jasně označen jako vzorek uranové rudy. Průvodci (z části bývalí horníci) navíc informují návštěvníky o zákazu dotýkání se vystavených předmětů, i když dodržování tohoto pravidla v expozicích obecně považujeme za samozřejmost. Krátkodobý pobyt poblíž tohoto vzorku uraninitu vylučuje jakékoliv zdravotní následky, což se týká jak zaměstnanců muzea, tak i návštěvníků. Jde o přírodní zářič, který instruktivně ukazuje variace radioaktivity v přírodním prostředí.
Výsledkem předběžného šetření SÚJB na základě oznámení autora tohoto článku bylo dočasné stažení vzorku z muzejní expozice. V průběhu srpna 2019 má provést SÚJB detailní přešetření, a poté předpokládáme navrácení tohoto cenného exponátu na původní místo v geoparku tak, aby i nadále plnil svoji vzdělávací funkci“ (redakčně kráceno, celý text zde).
Zapadá za námi brána lágru, naštěstí ze správné strany. Kontrolujeme si obdrženou dávku získanou při našem radiačním průzkumu. Odečtem z HH sondy zjišťujeme, že jednorázově nepřekročila 90 mikroSv. Takovou hodnotu lze podle Tondy ještě považovat za nevýznamné riziko pro zdraví člověka. I kdyby se podobné ozáření v průběhu roku několikrát opakovalo.
Ještě se jdeme podívat na haldu u Lešetic, na cestě měříme, snadno nacházíme kámen s 21 mikroSv/h na povrchu. Na odvalu je patrné, že zde probíhá (snad amatérská) prospektorská činnost. Na vrcholu nás kromě krásného výhledu čekají také „kamenní muži“, které zde návštěvníci stavějí. Já už však přemýšlím, jak naměřené hodnoty interpretovat.
Jsou naměřené hodnoty nebezpečné?
Od prvního měření uběhl měsíc. Během přípravy reportáže jsme navštívili a změřili místo s jedním z nejnižších dávkových příkonů u nás (SÚRO, 2 nanoSv/h), ale i hodně vysokým (Vojna, 1 442 900 nanoSv/h). Naměřené hodnoty nás překvapily. Bylo zajímavé sledovat, jak s „jídlem roste chuť“. Původně jsem si myslel, že se zastavíme na nějakých 4000 nanoSv/h. Chvíli to pak vypadalo, že budeme za zajímavé pokládat hodnoty v desítkách mikroSv/h. Finále ukázalo, že se dá u nás měřit radiace (lokální hotspoty) ve stovkách mikroSv/h. A prý by se dalo jít ještě dál. Jak však naměřené hodnoty číst?
Určitě tak, že po dozimetrické stránce se Česká republika vyrovná turistice do Černobylu. Proč ne, ale to je spíš jen perlička. Radiace je všude. Prochází vaším tělem i v tuto chvíli. Máme se jí (naměřených hodnot) bát?
Nejvyšší příkon - přes 1,4 miliSv/h - jsme naměřili v geoparku Památníku Vojna.
Oslovení odborníci SÚJB tvrdí, že pro to není důvod. Každá ze situací se posuzuje individuálně. Úřad v podobných případech obvykle pracuje s pravděpodobnostními scénáři, které zahrnují například možnou dobu, po kterou byl člověk vystaven záření, jestli šlo o vnější či vnitřní kontaminaci, celotělové či částečné ozáření a podobně. Týká se to i kamene z Vojny, který úředníci doporučili odstranit.
„Hodnota 1 mSv/h není hodnota obvyklá,“ hodnotí nález šéfka Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová. Hodinu po vznesení dotazu, co vlastně naměřená hodnota znamená, se totiž jeho zástupci ohlásili přímo z místa s dotazem, kde přesně kámen leží. Provedli kontrolní měření s obdobným výsledkem, jako jsme zaznamenali my, a doporučili kámen odstranit.
Při vyhodnocení opatření použili dvě zásady radiační ochrany. „Opatření vycházelo z toho, že platí zaprvé princip zdůvodnění,“ vysvětluje Drábová. Úředníci se při hodnocení tohoto kritéria ptají: Přináší to nějaký nezanedbatelný užitek, musí to tam být? „A za druhé platí princip optimalizace, to znamená držet dávky tak nízké, jak je rozumně dosažitelné,“ říká Drábová. „Bylo to obecně nejjednodušší opatření pro tuto situaci. Nemusí tam být, nebylo to vůbec důležité, aby tam byl, na druhou stranu bylo velmi jednoduché ho odstranit,“ doplňuje.
SÚJB výše popsané situace hodnotí jako ozáření z přírodních zdrojů, tedy ve většině případů jako tzv. existující expoziční situaci, která se reguluje odlišně od situací plánovaných např. na pracovištích s umělými zdroji ionizujícího záření. Viz odkaz na manuál ČEZu strana 99, který říká, že v JE Temelín mají v místě s 1000 mikroSv/h vymezené kontrolované pásmo s nejpřísnější červenou zónou. Kámen s uraninitem vystavený v geoparku v areálu Vojna je podle Drábové kombinací obou typů expozičních situací, a tak byla také záležitost inspektorkou hodnocena. Nejsnazším řešením bylo odstranění kamene z volného prostranství.
„Ne, ani ho nemíníme tvořit,“ odpovídá Drábová na dotaz, jestli existuje nějaký předpis nebo nařízení pro instituce, které s takovými exponáty nakládají. V každé mineralogické sbírce se prý něco takového najde. „Ale ano, mohli u toho mít ceduli. Ale nemůžeme obsáhnout úplně všechny situace,“ vysvětluje Drábová. Podle předsedkyně SÚJB ani nevadilo, že se kolem exponátu lidé mohli několik let procházet, případně se ho dotýkat. „A nikomu se nic nestalo, to si troufám tvrdit s pravděpodobností hraničící s jistotou,“ zdůrazňuje Drábová. Nehrozí prý ani riziko vnitřní kontaminace těch, kdo se kamene případně dotýkali. „Tak to už je úplná hloupost. Ale i kdyby, tak ta hodnota bude nízká, že to nemá význam,“ uzavírá Drábová.
Vyjádření SÚJBHodnoty (ač výrazně vyšší než je průměr v ČR) nejsou až na měření v Památníku Vojna nikterak neobvyklé, na našem území bychom takových míst mohli najít opravdu mnoho. SÚJB situaci na takových místech nereguluje - zvýšené úrovně dávkového příkonu jsou způsobeny vyššími, ale nikoli nebezpečnými, koncentracemi přírodních radionuklidů. Nalezené hodnoty neznamenají pro lidi ohrožení, spíše se jedná o přírodní kuriozity. Pro informaci - již několik let půjčujeme občanům a školám desítky monitorů dávkového příkonu SAFECAST, aby si lidé sami mohli udělat představu o zajímavé variabilitě přírodní radioaktivity u nás. Všechna data publikujeme pro veřejnost na mapě SAFECAST. K hodnocení situace: Dávkový příkon jako takový nám o celkové dávce nic neříká dokud si nevytvoříme pokud možno realistický scénář pomocí kterého dávku vyhodnotíme. Tak např. vámi uváděna hodnota 800nSv/h u Masarykova nádraží jako taková znamená „pouze“ to, že je asi 4x vyšší než průměrné hodnoty dávkového příkonu na volném prostranství, které můžeme měřit v ČR. Důležité je ovšem slovo průměrné – variabilita těchto hodnot je značná – v samotné Praze může být nesčetně takových míst kde jsou hodnoty dávkového příkonu i vícenásobně vyšší – velmi hezky to lze ilustrovat na místech kde se např. vyskytují žulové kostky. Situace a potřeba opatření se tedy hodnotí případ od případu. Jako hodnota, kdy je již opravdu nutné opatření přijímat, je stanovena hodnota dávky na úrovni 100 mSv/rok. Co se týče hodnoty dávkového příkonu v Nejdku ani v Jáchymově (ač jsou, či mohou být, výsledkem lidské činnosti) nevybočují z hodnot, se kterými se můžeme poměrně běžně setkat jako s čistě přírodními. Proto není zvláštní regulace zapotřebí. “Na takových místech ve volné přírodě se nepředpokládá dlouhodobý pobyt jako na pracovišti (1800 hodin ročně). Pokud tam někdo jde párkrát do roka na procházku nebo na houby, nic se neděje. Představme si tedy pro Vámi nalezené místo, že by tam někdo pobýval třeba 8h denně po 360 dní v roce. Jednoduchou násobilkou zjistíme, že jeho celková dávka by mohla dosáhnout 2,3mSv/rok. Tato modelová dávka je z hlediska regulace nepodstatná – pohybuje se na úrovni běžného ozáření z přírodního pozadí a není potřeba přijímat žádná zvláštní opatření - zde by se typicky jednalo o situaci, kde by opatření nepřineslo žádný přínos, ale naopak by mohlo být kontraproduktivní. Navíc jak jsem již uvedla, takových míst by jen v Praze mohly být stovky i více. Abych však zcela vyloučila pocit bagatelizace problému – vždy, když se nějakým způsobem o takovém místě dozvíme, snažíme se situaci prověřit, potvrdit měřené hodnoty a zejména potvrdit, že se jedná opravdu o přírodní původ radiační situace. Správně jste zmínil případ z Podolí – tam se jednalo o uměle vyrobenou radiovou jehlu a naměřený dávkový příkon byl nesrovnatelně vyšší. Tam byl zásah nezbytný a zcela odůvodněný. K nálezu starého opuštěného zářiče občas dochází např. ve šrotu. Pro tyto případy existují pravidla a postupy pro jeho bezpečnou likvidaci. Dana Drábová |
