Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvMasaryk útok na polské pozice na Těšínsku jednoznačně podporoval. Až do posledních okamžiků sedmidenního konfliktu tlačil na armádu, aby postoupila co nejdále na polské území.
Pozice Beneše byla komplikovanější. Od ledna se účastnil jednání mírové konference v Paříži a dohodové velmoci se jej snažily přesvědčit o nutnosti ukončení bojů a uzavření příměří mezi oběma zeměmi. I přes rozpory se oba politici (a také osobní přátelé) brzy usmířili a jejich spolupráce mohla i nadále pokračovat,.
Těšín byl nakonec obsazen československou armádou bez boje 27. ledna a Poláci ustoupili za Vislu. Obě vojska se nakonec zastavila u Skočova, kde na nátlak západních mocností v noci na 31. ledna československá vojska zastavila bojové akce.
Spor o hranice se z bojiště přenesl na jednání válečných vítězných mocností. „Češi věděli, že důležitější než vojenský pluk v Těšínském Slezsku je jeden diplomatický rozhovor,“ konstatoval už dříve historik Daniel Korbel ze Slezské univerzity v Katovicích. A v čele s ministrem zahraničí Edvardem Benešem byli i úspěšnější.
Arbitráž ukončená v červenci 1920 stanovila hranice, které většinou kopírují řeku Olši. V potaz se braly i zájmy průmyslníků, například uhlobaronů. Rozděleno bylo i město Těšín. České straně připadla západní průmyslová část s nádražím, Polsku historické centrum a východní část.
Na československém území zůstala železniční dráha a velká část uhelné pánve. Ačkoliv spokojena nebyla ani jedna strana, tak Poláci cítili větší křivdu. Podle nich ztratili vlastní území s většinově polským obyvatelstvem.
