„Kdy dostane Praha levnější autodrožky?“ ptaly se Národní listy v prosinci 1925 a tón textu je překvapivě aktuální. Podle tehdejších novin bylo pro cizince, kteří do Prahy přijedou, „prostě trapné“, že musí za cestu do hotelu zaplatit částku, „za kterou by v jiném evropském městě jezdil alespoň půl dne“.
List si nebere servítky ani vůči samotným šoférům. „Nehledě k tomu, že všichni šoféři nejsou poctiví a žádají ještě více, nežli jest taxa,“ píše autor poznámky a dodává, že „šizení cizinců na ceně“ patří k pražskému taxikářskému koloritu už celé století.
Taxi pro horních 10 tisíc?
Kritika se ale netýká jen cen, nýbrž i pracovní morálky. Zatímco v zahraničí se automobilová doprava vyplácí proto, že řidiči „od rána do večera jezdí“, v Praze prý panuje jiný obrázek. „U nás vidíme většinou automobily, kde zmrzlí šoféři čtou celý den noviny a trpělivě čekají, až přijde někdo z hořejších 10 tisíc a zaplatí vysokou taxu.“
Výsledek? „Z toho důvodu není a nikdy nebude u nás automobil levným lidovým dopravním prostředkem.“ Autor zároveň odmítá představu, že by autodrožky měly být jen výsadou bohatých. Připomíná, že kdyby byla doprava levnější, využívali by ji i „úředník nebo lepší dělník“, který by si klidně „přidal pět korun na autodrožku“, aby nemusel čekat čtvrt hodiny na elektrickou dráhu.
Na závěr článku se kritika rozšiřuje na pražskou dopravu jako celek. Elektrické dráhy podle Národních listů drží světový primát hlavně v jednom: „Naše elektrika vyrovná se cizině pouze tím, že je nejdražší na celém světě.“
Pokud Praha nechce být označována za „velkou evropskou vesnici“, musí prý začít dopravní problémy řešit systémově – a přestat „vyhazovati zbytečně miliony“ do projektů, o nichž bylo už tehdy jasné, že budou brzy nedostačující.
Sto let starý text tak připomíná, že některé pražské debaty mají delší historii, než si dnes často myslíme, a že stížnosti na drahé taxi a nevlídnou dopravu patří k městu minimálně celé jedno století.
