Na jihovýchod postupovali spojenci podél řeky Severní Dvina. Do září se probojovali až k jižně položené železniční stanici Obozerskaja. Do bojů se postupně zapojilo dvacet lodí Britské námořní flotily, dva prapory královských střelců a dalších čtrnáct praporů složených z kanadské brigády a australské pěchoty, ale také Britské královské letectvo se svými bombardéry, stíhačkami a hydroplány, 8 000 vojáků USA, 2 000 Francouzů a 1 000 britských, srbských a polských střelců.
Proti nim stála Šestá a Sedmá Rudá armáda, která ale nejprve nebyla na útok spojenců připravená. Na nasazení Rudé armády dohlížel přímo na Leninův rozkaz Lev Davidovič Trockij.
Britové ale začali po pár měsících ztrácet dech. A také se měnila nálada obyvatelstva ve Velké Británii. V lednu 1919 Daily Express parafrázoval Bismarckova slova titulkem: „Zmrzlé pláně východní Evropy nestojí za kosti našeho jediného granátníka“.
V dubnu 1919 začalo docházet ke vzpourám bělogvardějských vojáků a spojenci se rozhodli z konfliktu stáhnout. Bělogvardějci nebyli pro rudoarmějce žádnou nepřekonatelnou překážkou, mnoho spojeneckých vojáků před postupem Rudé armády dokonce kapitulovalo a zbytek armády byl v únoru 1920 ze severu Ruska evakuován.
Rudá armáda vstoupila 20. února 1920 do Archangelska a o tři týdny později také do severněji položeného Murmansku.
Na desáté revoluce byl v roce 1927 v Murmansku odhalen památník obětem intervence. Také v Archangelsku stojí do dnešních dnů britský tank Mark V, číslo 9303, vystavený na připomínku tehdejších bojů.
