Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvNárodní listy na konci března 1926 poznamenávají, že je „zvláštní, jak tvrdošíně se udržuje naděje, že v blízké době budeme viděti do dálky“. Podle autora s iniciálami JDR sice věda pokročila – podařilo se přenášet jednoduché obrázky telegraficky i pomocí rádiových vln – ale skutečná televize se zdála být v nedohlednu.
Noviny připomínají, že úspěchem bylo už samotné zobrazení jednoduchého motivu, například „otáčejícího se černého kříže v bílém poli“. Takové pokusy však byly podle nich spíše podnětem k nadšení než důkazem reálné použitelnosti. Přenos jediného obrazu totiž trval několik minut.
Problém se násobil u pohyblivého obrazu. Jak list vysvětluje, pro iluzi pohybu by bylo nutné střídat zhruba šestnáct snímků za vteřinu. To by znamenalo vysílat téměř milion impulsů každou sekundu, a ani to by nepřineslo dostatečnou kvalitu.
Z toho vyplýval i skeptický závěr. Podle Národních listů „je televizní bádání nejspíš slepou uličkou“ a všechny dosavadní přístroje jsou jen „laboratorními hříčkami“. Přenos pohyblivého obrazu se tehdejšími metodami zdál být prakticky neuskutečnitelný.
S odstupem času působí tato slova jako připomínka toho, jak obtížné je odhadnout tempo technologického vývoje. Už o necelé desetiletí později se totiž objevují první pravidelné televizní pokusy. V roce 1935 proběhlo v Berlíně první delší vysílání a o rok později se přidala i britská BBC.
Skepticismus z roku 1926 tak dobře ilustruje okamžik, kdy se nová technologie teprve rodila – a kdy si ji ani odborníci nedokázali představit v podobě, jakou brzy získala.
