Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvČeské – a vlastně celé československé – muzejnictví bylo podle dobového tisku v polovině 20. let v zuboženém stavu. Stát na něm šetřil, a to i přesto, že právě muzea měla být výkladní skříní mladé republiky. Důkaz přinesly Národní listy 14. ledna 1926.
„Naše Národní muzeum svými sbírkami stojí v řadě nejlepších ústavů kontinentu,“ psal list, aby vzápětí dodal, že poměry v něm jsou ale „krajně neutěšené“.
Řada oddělení byla natolik přeplněná, že muzeum fungovalo spíš jako skladiště cenného materiálu než jako moderní vědecký ústav. Dědictví válečných let bylo stále patrné – sbírky sice přežily, ale instituce se z dezolátního stavu jen pomalu vzpamatovávala.
Pobouření vyvolával fakt, že stát přispíval na Národní muzeum pouhými 70 tisíci korunami ročně – a ještě se hájil tím, že k muzeu nemá právní závazek.
Výstavbu Národního muzea provázely spory o to, kam se svatým Václavem |
To považoval list za neudržitelné. Národní muzeum mělo celostátní význam a reprezentovalo republiku kulturně i vědecky před světem. Trpělo všech jedenáct oddělení, největší nouze byla o studijní prostory.
„Muzeum není pouze skladištěm sbírek, nýbrž místem těžké vědecké práce,“ psaly Národní listy a ptaly se, kde mají čeští učenci pracovat a publikovat, když chybí i vlastní muzejní časopis.
