Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvCílem povstání bylo obnovit nezávislost Gruzie, která byla prohlášena za Gruzínskou sovětskou socialistickou republikou pod tlakem Rudé armády. Ta donutila odejít nezávislou gruzínskou vládu do exilu 25. února 1921.
Gruzínské obyvatelstvo ale Moskvě ani zdaleka oddané nebylo. Velkou roli hrála vzpomínka na nezávislost v letech 1918–1921. Vláda gruzínských bolševiků však vedla k rychlé katastrofě. Přišel hladomor, zhroucení zdravotnictví i epidemie cholery.
Nakonec byly nespokojené všechny sociální vrstvy Gruzínců. Až do vypuknutí povstání v srpnu 1924 podnikaly z hor mnoho ozbrojených výpadů gruzínské partyzánské jednotky. Místní pobočka sovětské tajné policie ČEKA, už s velkým vlivem budoucího šéfa NKVD Beriji, reagovala brutálně a pružně: zatýkala a popravovala.
Gruzínské povstání bylo sice opozičními silami pečlivě připraveno, ale nakonec navzdory plánu vypuklo o den dříve, 28. srpna 1924. Zprvu bylo úspěšné, vznikla dokonce nová prozatímní vláda Gruzie. Reakce Kremlu však byla tradičně rychlá a krutá.
Jednotky Rudé armády obsadily gruzínské pobřeží Černého moře a odřízly zásobování vzbouřenců. Dělostřelectvo a letectvo zatlačilo povstalce během dvou dnů zpět do hor. V září 1924 pak partyzáni souhlasili s nabídkou Lavrentije Beriji a složili zbraně za slib zastavení hromadných poprav, jež však pokračovaly dál. Existuje přímo Stalinův citát, že „...Gruzie musí být zorána.“
Počet obětí gruzínského povstání z roku 1924 nikdo nikdy seriózně neurčil. Hovoří se o třech tisícovkách mrtvých bojovníků, popravených mohlo být až deset tisíc lidí. Dvacet tisíc Gruzínců bylo zároveň deportováno na Sibiř. V následujících desetiletích, až do pádu železné opony, se v Sovětském svazu o povstání téměř vůbec nemluvilo.
