Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tv„Sedněte si kdekoliv v kavárně či restauraci a poslouchejte. Brzy si uvědomíte, co se hraje – málo toho našeho.“ Takto si Národní listy na začátku roku 1926 posteskly nad stavem československé populární hudby. První republika byla podle listu zaplavena importem zahraničních šlágrů, především z Vídně a Berlína. A to v době, kdy hudba existovala jen ve dvou podobách: na gramofonových deskách a v živém provedení.
Pro Národní listy šlo o nepochopitelný paradox. V „národě muzikantů“ se domácí skladatelé ocitali na okraji zájmu, zatímco cizí melodie zněly téměř všude. List hledal příčiny i v české mentalitě: „Řídíme se zásadou, že co je z ciziny, je dobré, a co je naše, nestojí za nic.“
Jako výmluvný příklad uváděly noviny případ skladatele R. A. Dvorského. Ten složil populární taneční skladbu, která u nás neuspěla. Jakmile ji však vydal v Německu pod pseudonymem, stala se šlágrem – a to nejen v cizině, ale paradoxně i doma. Dokonce se prý stávalo, že se v Československu kupovalo německé vydání, zatímco české bylo označováno za plagiát.
Dobová „hudební statistika“ podle Národních listů potvrzovala trend: čím víc se dováželo líbivé populární zboží z Německa, tím méně českých skladeb vznikalo a vycházelo. List proto vyzýval provozovatele revuálních divadel, koncertů i kaváren: „Žádejte a hrajte české skladby.“ Českých autorů prý bylo dost, psali hudbu melodickou, lidově poetickou a často i s výchovným přesahem. Jen potřebovali prostor.
Zajímavý kontrast přinášel venkov. Tam podle listu nepoměr ještě nebyl tak křiklavý jako ve městech, zejména v Praze. Přesto i tam se prý „pomalu vtíraly bezduché německé šlágry“. Před 100 lety tak česká kulturní debata řešila otázku, která zní až podezřele současně: máme dávat přednost domácí tvorbě, nebo tomu, co přichází zvenčí a zní to líbivěji?
