Řecký trockista Papandreu usiloval o svržení „černých plukovníků“

  0:05aktualizováno  0:05
Bývalý řecký premiér Andreas Papandreu se narodil 5. února 1919. Veterán řecké politické scény stál v čele řecké vlády v letech 1981 až 1989 a od října 1993 do ledna 1996. Hlásil se původně k trockismu, později založil Panhelénské socialistické hnutí, jehož předsedou byl až do své smrti.

Životní dráha Andrease Papandrea byla dlouhá a pestrá. Narodil se na ostrově Chios v prominentní rodině právníka a politika. Jeho otec Jorjos Papandreu byl členem několika řeckých vlád a v šedesátých letech také dvakrát předsedou vlády.

Jeho zájem o politiku začal už v útlém mládí. Před druhou světovou válkou, kdy začal studovat právo a ekonomii na Aténské univerzitě, se otevřeně hlásil k trockismu a důrazně odmítal tehdejší vojenskou diktaturu generála Metaxase. Pro své levicové názory byl zatčen a později ve vězení i mučen. Údajně snad při mučení vyzradil jména některých svých druhů, ale na toto téma odmítal s kýmkoliv hovořit.

V jedenadvaceti letech emigroval do USA, kde příležitostně pracoval, ale hlavně studoval na Harvardově univerzitě. V roce 1943 zde získal titul doktora ekonomie a stejného roku i občanství Spojených států.

Koncem války sloužil u amerického vojenského námořnictva a po jejím skončení - jako uznávaný ekonom - přednášel přes 13 let na řadě amerických univerzit. V USA se po válce také poprvé oženil, a to s Američankou Christine Rassiasovou, ale již v roce 1951 bylo toto manželství rozvedeno.

Po návratu do Řecka v roce 1959 se nejprve věnoval ekonomickým problémům: založil z podnětu tehdejšího předsedy vlády Karamanlise dva ústavy hospodářského plánování. 

V polovině šedesátých let (po zřeknutí se amerického občanství) byl zvolen poslancem za Svaz středu, který vedl jeho otec, a stal se poprvé členem vlády jako ministr hospodářské koordinace. Po necelém roce byl ovšem řeckým králem Konstantinem II. odvolán.

Po vojenském puči v dubnu 1967 byl zatčen, ale po protestech světové veřejnosti byl již za půl roku amnestován a později emigroval. V emigraci ve Francii, Švédsku a Kanadě byl vůdčím duchem kampaně proti vládě „černých plukovníků“ v Aténách. Již roku 1968 založil Panhelénské osvobozenecké hnutí (PAK), z kterého po svržení diktatury v září 1974 vzniklo socialistické hnutí PASOK.

Ve druhé polovině sedmdesátých let byl jako poslanec řeckého parlamentu vůdcem opozice. Po volbách v roce 1981, které socialisté vyhráli, se na osm let stal řeckým premiérem a na pět let i ministrem obrany. 

Jeho vláda byla v zahraniční politice výrazně protiamerická. Byly například navázány kontakty se státy komunistického bloku včetně Kuby, či s Arafatovou Organizací pro osvobození Palestiny (OOP). Řecko udržovalo poměrně vřelé kontakty s Kaddáfího Libyí.

V ekonomické sféře nastalo široké zestátňování, dotace do neprosperujících sektorů a různé sociální úlevy bez ohledu na výkonnost ekonomiky a rozpočet. V polovině Papandreovy éry byly zvýšeny daně, byla devalvována drachma a omezován dovoz.

V červenci 1989 Papandreu po řadě skandálů prohrál volby, a byl tak donucen z premiérské funkce odejít. K jeho klesajícímu kreditu přispěla nejen aféra s letuškou Dimitrou, jež byla o 35 let mladší než on, kvůli níž se podruhé rozvedl a kterou si později vzal za ženu, ale i podezření z bankovní zpronevěry, nezákonného telefonického odposlouchávání a korupce. A ke všemu se přidaly ještě zdravotní problémy. Všech obvinění byl Papandreu zproštěn až za tři roky.

Do čela vlády se vrátil v říjnu 1993 a uvažoval i o prezidentském křesle. V čele socialistického kabinetu čelil tlaku Evropské unie na omezení deficitního hospodaření a uvolnění tradičně přísné kontroly ekonomiky země. Například privatizace probíhala podle Bruselu velmi polovičatě a daňová reforma byla v začátcích.

V závěru života mu na klidu nepřidala vzbouřená atmosféra kolem jeho třetí ženy Dimitry („Mimi“), která se několikrát objevila na titulních stránkách řeckých deníků obnažená, či dokonce v pikantní pozici s jinou ženou. Dimitra měla funkci vedoucí Papandreovy premiérské kanceláře a často bývala označována za šedou eminenci řecké politiky.

Do Onassisova kardiologického centra v Aténách byl převezen 20. listopadu 1995 kvůli zápalu plic a následným ledvinovým a plicním komplikacím. Během hospitalizace byl několikrát připojen na respirátor a na umělou ledvinu. 

Poté, co se jeho zdravotní stav ani po dvou měsících na jednotce intenzivní péče nezlepšil, opozice a jeho vlastní strana na něj zesílily tlak, aby se vzdal premiérského křesla. Papandreu pak 15. ledna 1996 neochotně rezignoval.

V roce 1995 se už prakticky neobjevoval na veřejnosti a teprve v posledních týdnech před smrtí 23. června 1996 začal přijímat návštěvy činitelů Panhelénského socialistického hnutí.

Naposledy se na veřejnosti ukázal v květnu 1996 při návštěvě parlamentu, kdy jeho vyzáblou, nejistě se pohybující postavu skrýval pytlovitý oblek.

Papandreu čelil zdravotním komplikacím již od roku 1988. Tehdy se podrobil v Londýně operaci srdce a hned v příštím roce byl hospitalizován v Aténách kvůli zápalu plic a ledvinovým komplikacím. Další rok byl v nemocnici kvůli srdeční arytmii a dýchacím obtížím a naposledy byl podroben vyšetření srdce v lednu 1996 v Ammánu při své oficiální návštěvě Jordánska.

Černí plukovníci - řecká vojenská junta

Georgios Papadopulos, Stylianos Pattakos a Nikolaos Makarezos

Triumvirát spikleneckých důstojníků - plukovník Jorgos Papadopulos, brigádní generál Stylianos Pattakos a plukovník Nikolaos Makarezos - svrhl v dubnu 1967 demokratickou vládu a nastolil polofašistickou "plukovnickou juntu" (v bývalém východním bloku označováni jako "černí plukovníci"). A to téměř bez výstřelu, s pouhými 3000 stoupenci a 150 tanky, během tří hodin. 

Obsadili klíčové orgány, zajali politické činitele a vyhlásili výjimečný stav. Zneužili přitom vojenský operační plán připravený v součinnosti s NATO pro případ komunistického převratu.

Král Konstantin II. ve snaze udržet si vliv přistoupil ke spolupráci s juntou. Ta ovšem jen využila jeho podpory k legalizaci režimu. Když se král v prosinci 1967 pokusil juntu svrhnout, byl donucen uprchnout. Junta rozpustila parlament, zrušila politické strany a začala se zbavovat svých odpůrců. Ty zavírala do internačních táborů a deportovala ze země.

Většina států juntu odsoudila. Evropské hospodářské společenství zmrazilo asociační dohodu s Řeckem. USA a spojenci v NATO byli zdrženliví, nebo juntu podporovali, aby udrželi na uzdě místní a moskevské komunisty. 

Za tuto politiku se omluvil americký prezident Bill Clinton při své návštěvě Řecka v roce 1999: "Spojené státy dovolily, aby jejich zájmy týkající se vedení studené války převážily nad zájmem - spíše bych měl říci závazkem - podpory demokracie, přestože to byl vlastně důvod, proč jsme studenou válku vedli."

Přes vydatný populismus a počáteční ekonomické úspěchy se junta netěšila oblibě ani mezi běžnými lidmi, ani u části pravice. Demokratičtí odpůrci organizovali odboj, ale jen v malém měřítku. 

Ani pozdější částečná liberalizace režimu mu nezajistila přízeň. Uvolnění a všeobecné nespokojenosti využili studenti aténské polytechniky, kde v listopadu 1973 vypukly nepokoje. Junta na jejich potlačení nasadila 17. listopadu i tanky - několik desítek lidí bylo zabito a stovky zraněny.

V prosinci 1973 vyvrcholily rozpory uvnitř junty převratem velitele vojenské policie generála Dimitriose Ioannidise. Papadopulose ve funkci prezidenta (kterým se stal po vyhlášení republiky v červnu 1973) nahradil generál Faidon Gizikis. Ale místo úlevy zavládl ještě větší teror.

Teprve neúspěšný pokus o připojení Kypru ukázal, že režim je v troskách a ztratil podporu armády i zahraničí. Junta předala moc civilní vládě 23. července 1974. Z exilu se vrátila řada politiků a umělců, nad Papadopulosem a Pattakosem soud vynesl rozsudek smrti, poté změněný na doživotí.

Autoři: ,

Před 100 lety v jiný den

5
únor
1919

Nejzajímavější

Lidovky.cz

Nejčtenější

Sexuálně nejvýkonnější vyzvědače přebrali československé rozvědce Sověti

Býval agent československé rozvědky v USA Karel Köcher

Československým komunistickým rozvědčíkům se ve špionáži proti Spojeným státům dlouho nedařilo. Nakonec ale zaznamenali...

Jednosměrná letenka na rudou planetu se odkládá. Mars One krachuje

Ilustrace základny na Marsu, jak si ji představují v organizaci Mars One...

Firma Mars One, která slibovala soukromý let na Mars už v roce 2024, zkrachovala. Plány dostat na Mars lidské obyvatele...

Našel na půdě 35 let starý Apple II, zapnul ho a dohrál uloženou hru

Spoustu let ležel na půdě, po zapnutí funguje „jako zamlada“.

Newyorský učitel našel u rodičů na půdě starý počítač Apple II. Zkusil ho zapnout a překvapivě mohl pokračovat ve hře,...

Lokální předpověď počasí se razantně zpřesní, možná pomáhá i váš telefon

GRAF

Nejpřesnější lokální předpovědi počasí dnes nabízejí aplikace v našich telefonech - i proto, že s nimi samy pomáhají....

V Perském zálivu spustili největší baterii světa. Virtuální a bez lithia

Sodíko-sírové bateriové systémy japonské firmy NGK. Systém, který se vejde do...

Ve Spojených arabských emirátech byla připojena do sítě největší „virtuální“ baterie světa s obřím výkonem a úctyhodnou...

Další z rubriky

Němci i Maďaři před 100 lety protestovali proti českému vlivu v Bratislavě

Roste československý vliv v Bratislavě. Proti němu se bouří Maďaři i Němci

Ministerstvo pro správu Slovenska se před 100 lety zabydlovalo v Bratislavě. Místní Maďaři a Němci na protest...

Dvoumotorový Goliáš se před sto lety vydal z Paříže do Londýna

Dvoumotorový dopravní Goliáš se před sto lety vydal z Paříže do Londýna

8. února 1919 přeletěl poručík Lucien Bossoutrot s jedenácti dalšími důstojníky na palubě francouzského letadla Farman...

Zrušte rasovou nerovnost, žádali Japonci neúspěšně před 100 lety v Paříži

Japonský císař Hirohito v roce 1945.

Pařížská mírová konference se v letech 1919 - 1920 zabývala konečným stanovením poválečných poměrů. Během jednání se...

Najdete na iDNES.cz