Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvMladý, charismatický a světově proslulý, si zahrál v celkem víc jak 30 filmech a energie jeho romantických bouřliváků srší z filmového plátna dodnes.
„Vyzařuje z něj něco, co udržuje člověka v odstupu, co si vynucuje respekt,“ vyprávěli jeho kolegové z divadla a říkali mu „malý princ“. Zároveň však tento rodák z Cannes i ve chvílích své největší slávy zůstával tím „mladým chlapcem z jižní Francie.“
Dětství a mládí
Jérôme Garcin, autor knihy Poslední Cidova zima z loňského roku, na přebalu knihy připomíná, že Philipe byl doslova zosobněním života, radosti z něj i mládí a smrt způsobila, že takovým zůstal navždy.
Z dětství na Azurovém pobřeží mu zbyly vzpomínky na nebe, moře, hory a vůni levandule. Na svět, jímž ho provázela jeho matka, původem z Čech. Říkal jí Minou a ona jemu Gégé a vymýšlela si pro něj podivuhodné příběhy. Byla to první ze dvou osudových žen jeho života. Tou druhou byla jeho manželka Nicole Fourcadová, se kterou se oženil v roce 1951 a měli spolu dvě děti. Tato filozofka, etnoložka, spisovatelka a novinářka později přijala pseudonym Anne Philipová.
Sny mladého Gérarda o povolání lékaře se rozplynuly na jednom večírku jeho rodičů, kde na přání přednesl humoristickou bajku. „Váš syn je rozeným hercem,“ říkali jeho matce. A Gérard už v té chvíli propadl kouzlu divadla. Na jevišti si počínal zcela přirozeně - jako by své role nehrál, ale žil a dýchal. Nepotřeboval školy - nechal se vést instinktem.
Z provinčních scén přešel rovnou do pařížského divadla Hébertot, do role Caliguly ve hře Alberta Camuse (1945): „Ukazuje správně duševní zpustlost své postavy, až za hranice autorovy filozofie,“ psaly dobové kritiky.
Fanfán Tulipán
V roce 1946 zazářil jako kníže Myškin v přepisu Dostojevského románu Idiot a zrodila se nová hvězda, s níž se ztotožnila celá poválečná generace mladých. „V tomto filmu jsem začal cítit svoje řemeslo. Cítil jsem, že mě čeká velká práce,“ vzpomínal později. Následovaly další úspěšné filmy Věznice parmská podle Stendhalova románu a Ďáblova krása, kde ztvárnil jak Mefista, tak Fausta.
A pak přišel jeho Fanfán Tulipán (1952). Neohrožený svůdce Fanfán se stal legendou, která nadchla milióny diváků. Při natáčení tohoto snímku v režii Christiana Jacquese se Philipe ocitl zcela v zajetí postavy, kterou hrál. Skákal z třímetrové střechy, naskakoval na jedoucí bryčku a prováděl kousky tak riskantní, až se tajil dech. Všechny nakazil společnou chutí smát se, skákat a dělat ztřeštěnosti.
A potom začal k údivu všech tento muž s tváří anděla hrát role ne zrovna kladných hrdinů. Takový byl jeho Julian Sorel z románu Červený a černý (1954), který neustále osciluje mezi dobrem a zlem, pokorou a ctižádostí. Nebo Oktáv Mouret z románu Emila Zoly Pod pokličkou (1957) či cynický svůdce Valmont v Nebezpečných známostech Rogera Vadima z roku 1959.
V té době byl Philipe na vrcholu. Natáčel jeden film za druhým a jezdil po světě s Národním lidovým divadlem. Začal sám režírovat, na divadle, a také film o Tillu Eulenspiegelovi.
Začátkem léta 1959 se vrátil domů po náročném filmování v Mexiku a na podzim ho zachvátila zhoubná nemoc. Jeho smrt těsně před jeho sedmatřicátými narozeninami přišla nečekaně a ohromila svět. V kinech právě trhal rekordy jeho snímek Nebezpečné známosti a nikoho by nenapadlo, že jeho hvězda je na smrt nemocná.
Komunista a obdivovatel Castra
O jeho krátké a vážné nemoci věděli jen nejbližší, největší tíhu nesla manželka Anne, která se rozhodla se zatajit svému muži, že mu v lepším případě zbývá pár měsíců života, nakonec to bylo pouhých čtrnáct dní.
Zemřel 25. listopadu 1959 a je pochován ve vesničce Ramatuelle nedaleko pobřeží Středozemního moře. Tradovalo se, že byl pohřbený ve svém kostýmu Cida z inscenace dramatu Pierra Corneille, kterou v Národním lidovém divadle v roce 1951 nastudoval Jean Vilar. S Cidem a Hugovým Ruy Blasem Philipe také v roce 1955 hostoval v Praze.
Slavný herec byl také politicky aktivní. Byl dlouholetým členem francouzské komunistické strany, obdivoval kubánského vůdce Fidela Castra a na gramofonové desky namluvil texty Karla Marxe.
Dva roky po jeho smrti byly vytištěny známky s jeho portrétem. A jeho jméno dnes ve Francii nese řada divadel, ulic a také festivalů. Jeho manželka Anne o něm napsala dvě knihy. Měla sociální cítění a dobře vnímala jakékoliv ohrožení svobody, v 70. letech se zajímala o situaci v Československu a zapojila se do pomoci Chartě 77.
