Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvUspořádání střední Evropy se na konci 1. světové války mohlo jevit jinak z Čech a jinak ze zámoří. Domácí politici připravovali vyhlášení nezávislého Československa a 22. října 1918 se místopředseda Národního výboru Václav Klofáč setkal s císařem Karlem a žádal úřady mocnářství, aby se při revolučních událostech v Praze vyhnuly krveprolití.
Oproti tomu hlava československého exilu Tomáš Garrigue Masaryk uvažoval v širších souvislostech. Vznik Československa zřejmě považoval za jasný, ale poněkud vzdálenější cíl. Na 23. říjen proto svolal do americké Filadelfie, do slavné budovy, kde byla podepsána o 142 let dříve Deklarace americké nezávislosti, sjezd Demokratické středoevropské unie.
Umělý slepenec?
V té době se na první pohled mohlo jednat o umělý slepenec zástupců středoevropských národů, které doposud nedosáhly na nezávislost a byly součástí Rakouska-Uherska, Německa, ale i Ruska a Osmanské říše. Dosud není zcela zřejmé, zda Masaryk usiloval o vznik jakési federace či konfederace, nebo mělo jít pouze o účelové spojení budoucích samostatných států, které by na předpokládané mírové konferenci hájily společně své zájmy. Masaryk sám byl ve svých prohlášeních opatrný. Kromě spolupráce se Slovenskem prosazoval veřejně pouze těsnější svazek se vznikajícím Polskem.
Každopádně budoucí hlava státu se nechala ještě 31. října 1918, tedy tři dny po vzniku Československa, titulovat „prezident Demokratické středoevropské unie“. Na pensylvánském sjezdu 23. - 26. října předsedal shromážděným delegátům kromě Masaryka také polský klavírista a politik Ignacy Jan Paderewski.
S nápadem přišli Američané
S nápadem na unii přišel už na začátku roku 1918 americký sociolog Herbert Miller. I díky zájmu hostitelského státu se iniciativě dostalo zvýšené pozornosti v amerických médiích a z Masaryka se stal ve Washingtonu i vzhledem k předchozím úspěchům respektovaný státník.
Základem unie byla dohoda mezi Čechoslováky a Poláky. K nim se následně přidali zástupci jižních Slovanů, dále Ukrajinců, Rusínů, Rumunů, Litevců, rakouských Italů, tureckých Řeků a Albánců.
Na poslední chvíli přibyl pod závěrečnou deklaraci z 26. října 1918 i podpis zástupců z Arménie, kteří v předchozích letech prožili krvavou genocidu ze strany Turecka, a také sionistických aktivistů z Palestiny, která se měla záhy stát součástí britské koloniální říše. Řada jejích diplomatů Židům sice přislíbila vznik samostatného státu, ale formování Izraele zatím bylo v nedohlednu, a to vzhledem ke komplikovaným vztahů s místními Araby, kteří Britům pomohli ve válce proti Osmanské říši.
Bez Maďarů s Rusíny
Maďaři se vzhledem k autonomnímu postavení v rámci habsburské monarchie a aktivní účasti v bojích na straně centrálních mocností sjezdu neúčastnili.
Během sjezdu došlo k důležité události vzhledem k pozdější existenci prvorepublikového Československa. Představitelé rusínské emigrace pod vedením právníka Grigorije Žatkoviče tam definitivně uzavřeli dohodu s Masarykem, na jejímž základě měla být zdejší, do té doby Maďary národnostně utlačovaná oblast Uher, začleněna do budoucího společného státu Čechů, Slováků a Rusínů jako její autonomní část.
Demokratická středoevropská unie však neměla dlouhého trvání. 1. listopadu totiž propukly boje mezi Polskem a Ukrajinou, později i bolševickou armádou, o Lvov. Ty trvaly dva roky, až poté se na 19 let stalo město součástí Polské republiky. Kvůli sporům s Ukrajinci proto Poláci nově vzniklou organizaci opustili a už se do ní nevrátili. Domácí reprezentace zúčastněných národů včetně Československa mezitím vyhlašovaly nezávislost a na pařížské mírové konferenci následně jednal každý stát sám za sebe.
Střední Evropa dnes
Pokusy o ekonomickou nebo vojenskou provázanost zemí střední Evropy pokračovaly i po válce. Asi nejúspěšnější byla „Malá dohoda“ vzniklá pod patronací Francie. Ale ani ta nedokázala zabránit ve třicátých letech rozpínání nacistické říše.
Středoevropské země začaly spolupracovat i po rozpadu sovětského impéria. Nejznámějšími iniciativami jsou Středoevropská zóna volného obchodu a Višegrádská čtyřka, která našla společnou řeč zejména při řešení migrační krize po roce 2015.
