Domácímu videu koncem minulého století kralovala videokazeta. VHS systém se stal jasným standardem a nenašla by se skoro žádná domácnost, která by objemné plastové kazety, které po léta dominovaly regálům videopůjčoven, neznala. VHS kazety a videorekordéry se staly fenoménem tehdejší doby. Než VHS ovládl trh, svedl boj s konkurencí jménem Betamax. Málokdo si však dnes už pamatuje, že tehdy existoval ještě jeden uchazeč o trůn domácího videa: LaserDisc.
Zatímco LaserDisc neuspěl především ze tří prostých, leč velkých důvodů, pikantní na tom je, že po videokazetách se v případě domácího ukládání videa na média prosadil DVD (vylepšená technologie LaserDiscu) a po něm se objevil v současné době stále používaný Blu-ray. Přestože se LaserDisc hodně podobá právě v minulosti velmi oblíbenému DVD, nakonec zcela propadl. Proč se tak stalo?
Naprostá rarita: filmy vycházely na deskách a byly ve 3D už před 30 lety |
Formát optického disku byl ve srovnání s videopáskami mnohem kvalitnější, ale to nemělo žádný vliv na nevyhnutelný výsledek. Nakonec se vítězným formátem stalo to, co spotřebitelé v té době hledali v systému domácí videozábavy. Především více dostupného místa (pojmout více minut videa), možnost běžně kdykoliv nahrávat na médium a samozřejmě cena. Ale nepředbíhejme.
Co je LaserDisc?
LaserDisc byl na svou dobu ve srovnání s VHS kazetami velmi pokročilým formátem, a to jak po stránce videa, tak audia. I když se nakonec stal nepopulárním formátem, mnoho fanoušků domácího videa na něj nedalo dopustit z důvodu, že záznam uchovával ve vynikající kvalitě. Fyzické médium připomínalo DVD či Blu-ray, i když disky byly ve velikosti gramofonové desky.
LaserDisc v roce 1958 vyvinul David Paul Gregg. Patentovat ho nechal až v roce 1969. První funkční vzorky pak byly předvedeny společností Philips v roce 1972. Původní technologie LaserDiscu přitom byla založena na celé řadě různých patentů podaných mezi koncem 50. a začátkem 70. let. V roce 1978 Music Corporation of America (MCA) – zábavní gigant – založil divizi MCA DiscoVision. Jejím účelem bylo vyvinout nový systém pro ukládání videa. Za nejvhodnější byl vybrán formát LaserDisc, který jako médium využíval optický disk. Mimochodem, v tom samém roce se objevily první komerční kazetové systémy – VHS a Betamax.
Průměr LaserDisc média byl 30 cm (velikost LP gramofonové desky) a sloužil k záznamu a distribuci filmů a jiných videozáznamů. LaserDisky byly oboustranné. Obraz i zvuk se na ně zaznamenával analogově, zvuk později digitálně, přičemž mohlo být využito i prostorového ozvučení ve formátech Dolby Surround, Dolby Digital či DTS.
Více informací o LaserDiscu na Wikipedii |
Do technologie se následně zapojila japonská společnost Pioneer, která začala prodávat svůj vlastní laserový disk. LaserDisc se však v Severní Americe příliš neujal a koncem 90. let se nacházel pouze v přibližně 2 % amerických domácností (za neúspěchem stála především vysoká cena přehrávačů a samotných filmů). Pokud se podíváme do Evropy či Austrálie, tak zde formát nebyl nikdy nikým prosazován, a proto zůstal převážně neznámý. Na druhou stranu se LaserDiscu relativně dařilo právě v Japonsku, kde ho používala až desetina obyvatel. To bylo z velké části způsobeno tím, že formát byl v Japonsku mnohem levnější. LaserDisc se vyráběl až do roku 2009, kdy ho Pioneer ukončil. Nicméně posledním v Japonsku vydaným filmem byl v roce 2001 Tokyo Raiders. V této době byl již v oblibě formát DVD a LaserDisc proti němu působil jako dědeček – nemohl mu z technologického hlediska konkurovat.
Co je VHS a Betamax?
Systém videokazet (Video Home System), běžněji označované jako VHS, byl na rozdíl od laserových disků v mnohém odlišný, a nakonec se stal populárnějším řešením. Páska, na které se nacházely jak audio, tak videozáznam, byla uložena v plastovém obdélníkovém obalu. Systém vytvořila japonská společnost JVC.
Více informací o VHS na Wikipedii |
Konkurenční páskový systém Betamax od Sony měl oproti VHS jednu zásadní nevýhodu – nabízel menší počet minut pro záznam – a proto se nakonec VHS zdálo výhodnější, i když z pohledu kvality záznamu bylo o poznání horší. Společnost JVC svůj systém licencovala různým firmám, což umožnilo masovou výrobu videorekordérů pro VHS kazety. VHS zůstal po mnoho let nejlepší volbou pro domácí video. Teprve na začátku roku 2000, kdy se objevilo DVD, zájem o tento standard začal klesat.
Proč LaserDisc neuspěl?
V bitvě VHS vs. LaserDisc se VHS stal jasným vítězem. A to i přesto, že LaserDisc nabízel mnohem jasných výhod – ostřejší obraz jak analogový, tak digitální zvuk a navíc přehrávač Pioneer VP-1000 výrazně usnadnil přeskakování na konkrétní části filmu. Jenže i VHS pásky měly několik velkých výhod oproti LaserDisku, které se pro spotřebitele ukázaly jako více žádoucí.
Jednou z hlavních prodejních výhod videorekordérů bylo, že je bylo možné používat k nahrávání televizních pořadů. V té době to byla revoluční až úžasná funkce – vlastně první možnost, jak šlo konzumovat TV obsah na vyžádání. V té době neexistovala možnost streamovat videa či si je stahovat. A přestože byla výroba laserových disků levnější, obrovská poptávka po VHS páskách nakonec srazila jejich cenu na pětinu toho, co stály laserdisky.
Na začátku jedna strana LaserDisku pojala pouze 30 minut záznamu (později 60 minut). Sice disky byly oboustranné, ale to s sebou neslo určité komplikace – buď se musel disk následně otočit, nebo koupit dražší přístroj, který si s tím poradil sám. Při přehrávání však vždy muselo dojít na chvíli k přerušení projekce. Na druhou stranu VHS kazeta mohla snadno pojmout celý film a ukázalo se, že byly i odolnější než LaserDisc, který se snadno poškrábal, a tak nezvládl stejnou úroveň opotřebení.
Konec VHS i LaserDiscu
Oba standardy jsou dnes již minulostí. Políček jim na přelomu století uštědřilo DVD, které se následně stalo jasným a nejlepším možným formátem pro domácí video. Přestože si v případě optických médií LaserDisc a DVD nikdy přímo nekonkurovaly, DVD technologie byla nejen levnější, ale vyřešila mnoho problémů, kterým větší a starší protějšek čelil. Formát DVD nabídl celý obsah v digitální formě, čímž došlo k odstranění různých problémů s analogovými systémy při přehrávání videa. Po DVD následoval formát Blu-ray, který posunul laťku zase o kousek dále, a i v současné době je stále považován za vhodnou možnost, jak mít domácí zábavu uloženou na fyzických médiích.
LaserDisc nebyl dokonalý, ani všelékem. Na druhou stranu předběhl svou dobu a kvůli tomu nebyl schopen překonat překážky, kterým čelil. I proto dnes už téměř mrtvá VHS kazeta bude vždy ta, která v 80. a 90. letech zprostředkovala domácí videozábavu.
