Na okraji sluneční soustavy objevili astronomové zajímavý poklad. V časopise Nature mezinárodní tým popsal trpasličí planetu 2012 VP113 (placený přístup odsud). Je to teprve druhá příslušnice exotické skupiny vzdálených trpasličích planet, jejíž prvním exemplářem je objekt nazvaný Sedna, objevený před 11 lety.
Astronomové o nich mluví jako o nejbližších objektech nejvzdálenější části naší soustavy, tzv. vnitřního Oortova oblaku. Tato oblast s velmi nejasnými hranicemi se rozkládá zhruba z oblasti daleko za drahou planety Neptun až do vzdálenosti až dvoutisícnásobku vzdálenosti Země od Slunce (tato vzdálenost se označuje jako jedna astronomická jednotka, zkratkou AU).
Její vnitřní hranice je podobně nejasná, ale podle dohody astronomů do něj patří už i větší tělesa vzdálená zhruba 80 AU od Slunce. Za běžných okolností k nám z těchto oblastí přilétají pouze občasné komety, z nichž většinu vidíme poprvé, protože doba jejich oběhu kolem Slunce je delší než, trvá lidská astronomie.
Je to i případ dvou trpasličích planet z této oblasti, které známe. To první byl objekt nazvaný Sedna, která byla objevena před 11 lety. Stejně jako komety se pohybuje po velmi výstředné eliptické dráze: k Slunci se dostane nejblíže na 76 AU a nejdále od něj je 1 000 AU.
Nově objevený objekt je poněkud méně "výstřední". Pohybuje se ve vzdálenosti 80 až 425 AU od Slunce. V podstatě nic jiného o ní nevíme. Vědci předpokládají, že by ji mohl tvořit z velké části led a její průměr by se pak mohl pohybovat kolem 450 kilometrů (samozřejmě s nějakou nejistotou). Je to jen odhad založený na jasnosti a odrazivosti (albedu) objektu. Pokud by bylo těleso ve skutečnosti z tmavšího materiálu, bylo by větší, pokud je z nějakého důvodu hodně světlé, bude menší.
Je tak daleko, že ho na teleskopech vidíme opravdu jen jako malý pohyblivý bod a nic o něm říci nemůžeme. Pokud ho gravitace zformovala do přibližně kulového tvaru (a to astronomové předpokládají), měly by jeho rozměry stačit na to, aby byl podle pravidel schválených v roce 2006 zařazen do kategorie trpasličích planet, tedy jako Pluto.
Dráhy trpasličích planet Sedna (oranžově) a 2012 VP113 (červeně) kolem Slunce. Fialově jsou vyznačeny planet a modře Kuiperův pás za nimi.
Důležitější než klasifikace nebo vlastnosti objektu je ovšem v tuto chvíli jeho samotná existence. Ta vůbec není samozřejmá. Astronomové nemají úplně jasno v tom, jak taková tělesa mohla vzniknout tak daleko od Slunce, ale evidentně tu jsou, a tak bude zapotřebí jejich existenci nějak vysvětlit.
Navrhovaných hypotéz je několik. Podle některých by se mohly dostat na samou periferii naší soustavy díky gravitačnímu působení nějaké velké planety s původní oběžnou drahou někde za Neptunem, která se nakonec neudržela v naší soustavě a vylétla z ní pryč. Možné je i to, že v blízkosti naší soustavy proběhla zbloudilá hvězda, která některé objekty původně blíže Slunci, třeba právě nové trpasličí planety, vytáhla na vzdálenější oběžné dráhy.
V současné době je však mezi astronomy nejoblíbenější hypotézou, že jde o následek působení sourozenců našeho Slunce. Hvězdy totiž ve velkých řídkých mračnech vodíku, která se postupně díky gravitaci sráží do jakýchsi "kondenzačních jader", z nichž se pak zrodí hvězda i planety kolem ní. Podle velikosti mračna tak vznikají "jesle", ve kterých se narodí obvykle 10 až 1 000 hvězd.
Tak tomu mohlo být i v případě Slunce, ale nevíme to jistě. Hvězdné jesle se obvykle během několika milionů let rozpadnou a hvězdy se od sebe vzdálí. Astronomové nemají žádnou možnost pohledem na okolní hvězdy zjistit, zda byly původně sourozenci Slunce, či nikoliv. Vesmír je dost chaotické místo a hvězdy "ze stejného vrhu" mohou být daleko od nás.
Alespoň teoreticky ovšem existuje možnost, jak záhadu původu sluneční soustavy poodhalit. Gravitační síly působící během jejího vývoje by měly zanechat svůj otisk v podobě uspořádání soustavy. Třeba právě v počtu větších objektů v Oortově oblaku či podobě jejich dráhy.
A i když je to zatím hodně sporné, pozorování drah trpasličích planet na jeho okraji naznačuje, že pravdě nejblíž by mohla být právě hypotéza o jeslích. Dráhy dvou známých planetek poměrně dobře odpovídají právě působení většího počtu hvězd z jeslí. Informací není ovšem tolik, abychom mohli považovat ostatní hypotézy za úplně vyloučené.
Skrytý obr
Objev trpasličí planety otevírá ještě jednu neodolatelně lákavou představu: otázku existence tzv. "desáté planety" (po denominaci Pluta ve skutečnosti deváté). Podle této už desetiletí staré hypotézy by mohlo kdesi v dáli za známými planetami obíhat ještě další velké těleso. Zatím ovšem ani přes poměrně intenzivní pátrání žádné konkrétní důkazy o jeho existenci nejsou. "Spor je to dlouholetý a existence planety stále má mezi astronomy své příznivce i odpůrce," říká Pavel Spurný z Astronomického ústavu AV ČR a pokračuje: "Ale zatím ho nejde rozhodnout, protože přímé důkazy jednoduše chybí."
Nová planetka na záběrech havajského teleskopu, kde si ji astronomové poprvé všimli.
Trpasličí planety na periferii sluneční soustavy by ovšem mohly na spor vrhnout nové světlo. Objevitelé 2012 VP113 si všimli, že oběžné dráhy "jejich" planetky a Sedny mají jednu společnou charakteristiku. (Je to tzv. argument šířky perihélia, což je úhel mezi dvěma příkami probíhajícímí Sluncem a za a) bodem kde těleso protíná rovinu oběhu Země; b) bodem jeho největšího přiblížení ke Slunci.)
Navíc podobnou charakteristiku se zdají mít oběžné dráhy i dalších objektů v Oortově oblaku. Není to samozřejmé pozorování, vůbec by to tak být nemuselo a nabízí se možnost, že by to mohlo mít společnou příčinu. Možných vysvětlení je hodně, ale jedním uspokojivým by mohla být přítomnost velké planety ve vzdálenosti zhruba 250 astronomických jednotek.
Pokud by byla tmavá (tedy měla malé albedo, čili odrazivost), její přítomnost by byla současnými astronomickými přístroji prakticky nezjistitelná. Odhalit by ji ovšem mohlo pozorování dalších objektů v oblasti Oortova pásu a především jejich drah.
To nebude úplně snadné. I další objekty v Ooortově oblaku podobné Sedně či nové 2012 VP113 budou většinu času zřejmě trávit tak daleko od Slunce, že nebudou vůbec pozorovatelné. Dostatečně jasné budou jen v době kolem svého největšího přiblížení ke Slunci, a to zase trvá poměrně krátce. Takže z okraje sluneční soustavy na nás ještě může další překvapení, ale nejspíše to bude zase nějakou dobu trvat.
