Možná si ještě pamatujete doby, kdy na nabíječkách nebyly univerzální konektory, do kterých zapojíte kabel dle potřeby, ale napevno vytažený kabel se speciálním konektorem pro konkrétní zařízení. Nejmarkantnější to bylo u telefonů – Nokia měla své konektory, Samsung svůj konektor, Siemens jiný konektor, Sony další konektor... a pokud jste telefon chtěli nabít, museli jste mít konkrétní nabíječku s daným konektorem. A platilo to nejen u telefonů.
Výrobcům to vyhovovalo. S každým novým zařízením vám prodali i novou nabíječku, a pokud jste jezdili na chalupu a do práce a často jste nabíječku zapomínali doma, tak jste si raději přikoupili další. Pro každé jednotlivé zařízení. Radost měli i výrobci příslušenství, například dokovacích stanic – změnili jste telefon a máte jiný konektor? Kupujete nové i příslušenství.
A ačkoli by se podle mnoha diskutujících mohlo zdát, že „to tehdy vyřešil trh“, tak ve skutečnosti tomu řešení výrazně napomohla Evropská komise. Na její žádost v roce 2009 podepsali přední výrobci telefonů memorandum o harmonizaci nabíječek pro mobilní telefony s možností přenosu dat. Signatáři se dohodli na společné specifikaci založené na rozhraní USB 2.0 micro-B.
To, že se z desítek různých nekompatibilních standardů výrobci shodli na micro USB, nebyl tlak trhu, ale tlak Evropské komise. Trh v takovéto situaci rozhodne jen velmi těžko – telefony si zákazníci vybírali podle mnoha jiných parametrů, různé konektory byly jen trpně přijímaným zlem, které jim komplikovalo život a které zbytečně navyšovalo množství vyhazovaného elektroodpadu.
Vzpomínáme... |
Memorandum skončilo v roce 2014, kdy už bylo micro USB na většině elektroniky v podstatě samozřejmostí. Evropská komise vedla s výrobci další jednání a výsledkem bylo, že výrobci navrhli nové memorandum, které ale Evropská komise nepovažovala za šťastné, protože umožňovalo výrobcům používat proprietární technologie – což by opět, navzdory třeba i jednotnému konektoru, situaci komplikovalo.
V roce 2020, po řadě provedených studií, vznikl návrh, který: harmonizoval nabíjecí rozhraní pro zachování kompatibility mezi zařízeními, zaručil stejný komunikační protokol pro rychlé nabíjení, nebránil výrobcům v dalším technologickém vývoji, odboural nutnosti nákupu nových nabíječek k novým zařízením a stanovil povinnost výrobců zařízení informovat o výkonnostních parametrech při nabíjení.
A tím se dostáváme k tomu „na co regulace, už stejně všichni USB-C používají“. Ano, používají, protože je mnoho let zřejmé, že právě tento konektor bude v budoucnosti standardem.
Výsledná legislativa vstoupila v platnost 28. prosince 2024.
Co je a co není vlastně povinné?
Zařízení musí být možné nabíjet pomocí zásuvky USB-C. Neznamená to, že nemůže být vybaveno i jiným konektorem, ale možnost nabíjet pomocí USB-C je povinná. To bude důležité zejména u notebooků, u kterých bude povinnost od 28. dubna 2026.
Představme si high-endový notebook s nejvyšším procesorem a špičkovou herní grafickou kartou. Takový notebook může mít v plné zátěži příkon vyšší než 240 W, což je aktuální strop napájení přes USB-C. Díky regulaci ho budete moct na cestách nabíjet pomocí USB-C nabíječky a nebudete muset tahat velký a těžký zdroj. Pokud by byl prázdný akumulátor a pokrytí spotřeby bylo pouze na nabíječce, sníží se výkon tak, aby na to 240W nabíječka stačila.
Tip na dárek: jedna nabíječka pro všechna zařízení i celou rodinu |
Tam, kde budete potřebovat, aby jel dlouhodobě na plný výkon, tam připojíte síťový zdroj s proprietárním konektorem, který výrobce přibalil. U běžných notebooků to ale nebude potřeba, i výkonné modely mají dnes příkon v desítkách wattů.
A platí to i třeba pro notebooky Apple. I nadále budou osazeny Magsafe konektory, jen je bude možné dobíjet i USB-C nabíječkou.
Pro nabíjení do 15 W bude využito standardních běžných 5V/3A. Pro nabíjení nad 15 wattů (nebo při požadavku zařízení o napětí nad 5 voltů) bude využit komunikační standard Power Delivery. Pokud by to výrobce z nějakého důvodu chtěl, může implementovat i jiný (třeba vlastní) komunikační nabíjecí standard, to nijak omezeno není. Podmínkou ale je, že musí fungovat i se standardem Power Delivery.
KVÍZ: Některé konektory byly doslova šílené. Poznáte je ještě? |
Výrobce může zařízení nabízet s vlastním napájecím/nabíjecím adaptérem, musí ale nabídnout i variantu samotného zařízení bez napájecího adaptéru. O tom, zda je či není součástí balení nabíjecí zařízení, bude informovat sjednocený piktogram na obalu. Na zařízení musí být přehledně uvedeny nabíjecí parametry a informace o tom, zda podporuje vysokorychlostní nabíjení (a tedy zda využije Power Delivery nabíječku, nebo mu stačí obyčejná pomalá).
Označeny budou i „jednotné nabíječky“, které budou odpovídat požadavkům zařízení. Na uživateli bude ohlídat si výběr z hlediska výkonu – typicky jestli zakoupí a použije 65W nebo 100W nabíječku. Platí, že 100W nabíječkou můžete nabíjet i zařízení kterému bohatě stačí třeba i 30 W. A také platí, že telefon nebo notebook se 100W nabíjením můžete nabíjet i 65W nabíječkou, jen to bude pomalejší. Samozřejmě, při provozu nemusí mít uživatel notebooku se slabší nabíječkou k dispozici plný výkon procesoru a grafiky, o tom jsme ale psali již výše.
USB-C nabíjení nemusí mít zařízení, které je napájeno jednorázovými bateriemi nebo jehož baterie se nabíjí v externí nabíječce. Stejně tak USB-C nabíjení nemusí mít zařízení, které místo akumulátorů používá takzvané superkondenzátory – u těch se počítá s nabíjením rychlejším, než by USB-C bylo schopné dodat.
Směrnice nařizuje, aby bylo zařízení během nabíjení možné používat. Směrnice nijak neupravuje datové přenosy, týká se pouze a jen nabíjení zařízení. Směrnice také neřeší zařízení, která jsou příliš malá pro integraci USB-C portu nebo která využívají výhradně bezdrátové nabíjení.
