Zařízení, jehož prostřednictvím komunikuje harddisk s okolím se nazývá rozhraní. V současné době se používají prakticky pouze tři typy rozhraní: U těch nejobyčejnějších disků je to IDE (Integrated Device Electrocnics), u těch lepších EIDE (Enhanced IDE) a u těch nejlepších a nejrychlejších (a také nejdražších) je to rozhraní SCSI (Small Computer System Interface). Nepředbíhejme ovšem, a pojďme se podívat, jak probíhal vývoj na tomto poli.
Jako první rozhraní, které bylo používáno ve větší míře, lze považovat rozhraní ST506. Vyrobila ho, dnes již neexistující, firma Shutgart Technologies. Komunikace disku s tímto rozhraním probíhala tak, že společně s modulovaným signálem (tedy samotnými daty) byly na rozhraní posílány i synchronizační impulsy (viz minulý díl - Magnetický záznam a jeho čtení). To samozřejmě výrazně omezovalo rychlost tohoto přenosu. Při použití kódování MFM to bylo 5Mb/s, při kódování RLL 7,5Mb/s. Dalším omezujícím faktorem byla skutečnost, že na toto rozhraní bylo možno připojit pouze dva disky (což je v době diskových polí o kapacitě desítek GB naprosto nedostačující), dále toto rozhraní neumělo pracovat s disky, které měly více než 16 hlav a konečně i z pohledu uživatele bylo velmi nepříjemné, že k připojení pevného disku byly zapotřebí dva kabely - jeden 20 žilový kabel pro přenos dat (pro každý disk zvláštní kabel) a jeden 34 žilový pro přenos řídících informací (společný pro oba disky).
Další nevýhodou tohoto rozhraní je také jeho poměrně komplikovaná komunikace s diskem. Při vystavování hlav na požadovaný cylindr totiž rozhraní neumí přímo přikázat disku, aby vystavil hlavy na nějaký konkrétní cylindr, ale umí mu říci pouze to, aby se hlavy přesunuly na následující popř. předcházející cylindr. Rozhraní ST506 bylo nejčastěji používáno pro disky s kódováním MFM, a proto se mu také často říká rozhraní MFM.
Dalším v minulosti hojněji využívaným rozhraním bylo ESDI (Enhanced Small Device Interface). Toto rozhraní mělo v plné míře nahradit ST506. Důvodů pro to bylo hned několik:
- rozhraní umožňuje výrazně vyšší přenosovou rychlost (až 24Mb/ s)
- a také dovoluje připojit disky s maximálním počtem hlav 256.
Kromě toho se značně snížila náchylnost na vnější rušení (z důvodu dekódování informací přímo na desce harddisku) a také se zlepšila komunikace disku s BIOSem. Nevýhodou ovšem zůstalo to, že lze připojit maximálně dvě zařízení a k tomu jsou stále zapotřebí dva kabely.
Nyní se v našem povídání dostáváme do fáze, která bude zajímavá a užitečná tím, že v ní bude řeč o rozhraních, která se v současnosti používají a se kterými se můžete setkat např. při koupi nového harddisku.
Nejstarším rozhraním na našem trhu je rozhraní IDE (Integrated Device Electrocnics, často také AT - Bus). Rozhraní IDE bylo navrženo s cílem poskytnout maximální výkon za co nejnižší cenu. Firmy Western Digital a Compaq, které rozhraní navrhly, využily jedné slabosti předchozích rozhraní - kabelu. Čím delší byl totiž kabel, tím vyšší byla hladina šumu v přenášeném signálu a zároveň délka kabelu výrazně omezovala přenosovou rychlost. Nejslabším článkem celého řetězce byl tedy kabel vedoucí o harddisku k řídící jednotce. Řešením bylo umístění řídící jednotky přímo na desku pevného disku a z toho plynoucí zkrácení kabelu na minimum. Navíc odpadla potřeba druhého kabelu nesoucího řídící informace (k propojení se používá jednoho 40 žilového kabelu). Díky tomu se podařilo výrazně snížit hladinu 
šumu v přenášeném signálu a zvýšit přenosovou rychlost na 8Mb/ s (v praxi se využívá pouze rychlost v rozmezí 700 - 1400kb/ s). Nevýhodou tohoto rozhraní ovšem zůstává skutečnost, že na něj lze připojit pouze dva pevné disky. Oba disky se připojují jedním kabelem. Vzhledem k tomu, že každý disk má řídící elektroniku přímo na desce, je třeba (v případě připojení dvou disků) počítači říct, ze kterého disku se bude zavádět operační systém. K tomu slouží tzv. jumpery (přepínače) pomocí nichž se nastaví, který disk bude master (hlavní) a který slave (podřízený). V případě, přítomnosti pouze jednoho disku je třeba nastavit přepínače na single.
Mezi další nevýhody tohoto rozhraní patří:
- disk může mít
V příštím díle si povíme něco bližšího k rozhraním typu EIDE, technologii Ultra DMA a vrhneme se na SCSI rozhraní.
