Nástup systému je bez problému?
Aby bylo možné odstartovat operační systém, pána hardwaru, obstará si BIOS z pevného disku pomocí jednoduché metody z prvních sektorů informaci o tom, jak je organizováno paměťové médium. V případě pevného disku k tomu ještě patří informace o jeho rozdělení - tedy o oddílech (partitions). Ze zaváděcího (bootovacího) oddílu se pak vyčaruje další malý bootovací program - zavaděč operačního systému: Bootstrap Loader. Tenhle program je už o něco chytřejší než jeho předchůdce BIOS: zná datovou strukturu paměťového média a může tedy do operační paměti zavádět jednotlivé soubory. Toho se využívá k načítání a následnému startování jednotlivých rutin operačního systému v hlavní paměti - to je další kus cesty, na jejímž konci stojí rozsvícená obrazovka s Windows.
I když operační systém běží, není ještě práce BIOS zdaleka dokončena. BIOS totiž i nadále zůstává prostředníkem mezi dvěma světy - světem hardwaru a softwaru. BIOS se může přímo dorozumívat s hardwarem a umožňuje tak operačnímu systému, na nějž se zase se svými požadavky obracejí aplikační programy, realizovat jejich přístup k hardwaru.
BIOS i vzhledem ke svému uložení uvnitř hardwaru vlastně tvoří jeho součást (angličtina pro to má také označení firmware; "firm" znamená nejen firmu, ale také něco mezi "hard" a "soft") a dobře zná i vlastnosti dalších zařízení. To se týká hlavně těch jeho rutin, které se nalézají na rozšiřujících kartách, jako jsou karty síťové nebo karty řadiče SCSI.
A pro nové úkoly musí BIOS do školy?
Všeobecně se dá říci, že úloha systému BIOS se v moderních 32bitových systémech spíše zmenšuje. Většina rutin BIOS je totiž psána pro reálný režim (real mode) procesoru, a mohou proto - pokud vůbec - být operačními systémy jako Windows NT nebo OS/2 volány pouze s omezením. Operační systém se musí o vše postarat sám.
Zato se pro tento nenápadný čip objevují nové úkoly. Jeden z nich se jmenuje anglicky Instant-On a označuje bleskurychlé zapnutí počítače vnějším popudem. To je nutné zvlášť tehdy, má-li počítač automaticky přijímat třeba faxy. Šlo by o čisté plýtvání energií, pokud by měl počítač běžet i tehdy, když to není potřeba. Na straně druhé však musí být prostředky počítače k dispozici ihned, jak fax přijde, na "bootovací orgie" není čas. Instant-On proto stav běžícího operačního systému uloží v podobě obrazu paměti na pevný disk; v případě potřeby se pak opětně zavede během jedné dvou sekund. Tuto funkci lze relativně lehce rozšířit, aby bylo možné PC například zapínat z klávesnice.
Nepříjemná chyba tu je, když nám PC nestartuje...
Moderní BIOS nabízí velké množství možností nastavení. Experimentováním a zkoušením nových změn lze často dosáhnout alespoň malého nárůstu rychlosti. Naproti tomu špatné nastavení může uvést počítač do nestabilního stavu, což se projevuje občasnými výpadky nebo dokonce úplnou letargií při zapnutí. Je proto důležité měnit jen takové parametry, jejichž význam a důsledky přesně známe. Principiálně je dokonce možné permanentním nastavením špatné taktovací frekvence poškodit hardware.
Proto je velice důležité poznamenat si nastavení systému BIOS ještě předtím, než se začnete svému miláčkovi "rýpat v útrobách". Mnohé systémy dokonce umožňují nastavení vytisknout. Taková "papírová záloha" může určitě přijít vhod, a to nejen při ladění parametrů BIOS! Stejně tak se vám může hodit, když dojde lithiová baterie a je nutné ji měnit za novou. Věnujte proto několik minut svého času a proveďte si zálohu na papír.
Když už nelze jinak, pomůže jen "záchranná brzda". Téměř každý BIOS obsahuje funkci, která opět zavede standardní (default) nastavení dané výrobcem. S ním se většinou počítač podaří rozhýbat, byť pak bude za určitých okolností lenivější než dříve, protože se mnohdy ztratilo i optimální nastavení.
BIOS může být klíčem, pokud nové hardwarové rozšíření stávkuje. Možná není nastavení, při němž dosavadní hardware ochotně spolupracoval, pro nově připojené zařízení optimální. Lehce změněné hodnoty (a správně cílené zásahy) pak mohou dělat zázraky.
