Asi už jste slyšeli pojem „kurvítko“. Tímto jadrným výrazem označujeme všichni svorně nejrůznější konstrukční řešení či součástky, které domněle, nebo skutečně vedou ke snižování životnosti moderních výrobků, především elektroniky. Jak často a zda vůbec výrobci úmyslně programují své výrobky ke snížení životnosti, to sice nikdo přesně neví, ale ve Francii se rozhodli tento „problém“ vyřešit rázně.
Horní komorou tamního parlamentu prošel zákon, který úmyslné zkracování životnosti výrobku zakazuje pod hrozbou pobytu vězení a pokuty. Vznikl na základě doporučení francouzské vládní agentury ADEME, která má starosti problematiku životního prostředí a energetiky (její původní návrh z roku 2012 zde,ve francouzštině).
Na stole byla i konkrétnější varianta, která přesněji definuje, co si zákonodárci pod oním „kurvítkem“ představují: „Plánované zastarávání je soubor opatření, kterými výrobce zkracuje životnost nebo potenciální použití výrobku od jeho vzniku s cílem zvýšit tempo náhrady zařízení. Tyto techniky mohou zahrnovat úmyslně vytvořené vady, slabou konstrukci, naprogramované ukončení nebo zkrácení životnosti, technická omezení, omezení možností opravy nebo nekompatibilitu.“ Tento návrh však senátem neprošel.
Aktuální znění je vágnější. Překlad níže:
[#LoiRoyal] L'article faisait de l'obsolescence programmée un délit vient d'être voté au @Senat_Info #DirectSénat pic.twitter.com/TKqLwFJacW
Překlad klíčových paragrafů zákona (u nás bychom řekli na ochranu spotřebitele): Naprogramované zastarávání je definováno jako jakýkoliv postup, který záměrně zkracuje životnost zboží už od okamžiku jeho vzniku, a tak z ekonomických důvodů zkracuje dobu jeho užívání. Trestá se trestem odnětí svobody ve výši do dvou let a pokutou 300 tisíc eur.
Součástka, která je všude, ale nikdo ji nikdy neviděl
Žádný výrobce nikdy nepřiznal a samozřejmě ani nepřizná, že jakkoliv předem negativně ovlivňuje celkovou životnost výrobku. A nemusí to být rovnou tím, že by dovnitř montoval nějakou „zlou součástku“ s časovým spínačem, která sepne dva dny po uplynutí záruky. Přímé důkazy o její existenci prostě neexistují. V ruce ji nikdo nikdy nedržel. A skutečně možná ani neexistuje. Zkrátit životnost se totiž dá i jinými, méně nápadnými způsoby. Dokonce primárně ani nemusí jít o úmyslné zkrácení životnosti.
Stačí se například podívat na výrobní proces některých televizorů, při kterém se používá pro zapájení součástek takzvaná proudová vlna. Při ní se vše zahřeje na vysokou teplotu. To samozřejmě vede k požadovanému natavení pájidla, ale i k ohřátí součástek, přičemž některé nemají vysokou teplotu příliš v lásce. Jak přesně se sníží jejich životnost, vám opět nikdo neřekne. Celý proces je však výrobně natolik jednoduchý a levný, že se masově využívá i přes uvedené riziko.
Další možností, jak efektivně ovlivnit celkovou životnost výrobku je poddimenzování jednotlivých klíčových součástek. V některých případech tak výrobci (například kvůli ceně) používají součástky na hranici jejich zatížitelnosti. „Oblíbené“ jsou titěrné „plastové“ západky (zarážky, úchytky, čudlíky, atd.), které po ulomení znemožní používání výrobku a výměna je možná jen s celým šasi.
Na uvedených příkladech chceme ukázat, že ačkoliv je zákon jistě pozitivním počinem, jeho vymáhání (pokud skutečně začne platit) bude velmi obtížné, zdlouhavé a v mnoha ohledech dokonce nemožné.
