Ilustrační snímek

(ilustrační snímek) - Žena s notebookem | foto: Profimedia.cz

Místo, kde najdete nekonečné množství filmů, hudby a software: P2P

  • 44
Přečtěte si, jak fungují takzvané P2P sítě. Hudební a filmové společnosti je nenávidí a nejraději by je zakázaly. P2P však neslouží pouze pro nelegální sdílení nejnovějších filmových trháků.

Peer-to-peer se stalo synonymem pro nekonečné množství softwaru, videa a hudby, které je možné zcela zdarma stáhnout „odněkud z Internetu“. Avšak jmenované součásti jsou jen "špičkou ledovce". V následujících řádcích se vám pokusíme přiblížit, co vše a proč spadá do této jinak zprofanované kategorie.

V souvislosti se stahováním z P2P ihned přicházejí úvahy na téma legálnosti či nelegálnosti takového počínání, tedy co se vlastně smí a co už ne, kdy se to smí a kdy ne, kdo to hlídá či nehlídá, zda je takové stahování anonymní či nikoli a jak se případnému odhalení bránit.

Výsledkem je zmatek, věčná debata, kde se přímo bijí a přebíjejí právníci, vedou se plamenné projevy „pro ve jménu svobody a práva“ (ať již na cokoli, hlavně že…) nebo naopak „proti pirátství, krádeži a porušování“ (ať již čehokoli, hlavně že…). Do toho tu a tam mediální kauza nebo výnos soudu, případně žaloba nebo domovní prohlídka.

Co tak zůstává zcela bez povšimnutí je fakt, že P2P v pravém slova smyslu není jen „ten software“. P2P jako typ vzájemných vztahů.

Rovný s rovným

P2P je odvozeno od anglického „peer-to-peer“ čili „rovný s rovným“. Jak již název napovídá, o P2P můžeme obecně mluvit všude tam, kde neexistuje přesně daná hierarchie a rozdělení funkcí, tam kde „se každý stará o všechno“.

V jistém slova smyslu opakem k P2P je v oblasti IT tzv. model „client-server“, tedy takový vztah, kdy jeden (server) přebírá část funkcí od druhého (client), tj. kdy server „obsluhuje“, „má na starosti“ několik klientů. A jak je vidět, pro praktické příklady nemusíme ani chodit do oblasti IT. Faktem je, že tyto principy platí stejně dobře v každodenním životě.


Na tomto schématu můžeme vidět oba typy sítě – P2P (velká kolečka; servery) a client-server (malá kolečka-velké kolečko). Převzato z článku: Minar, Nelson. Distributed Systems Topologies: Part 1. 2001. Dostupný zde.

Nezničitelná síť?

Pokud se ptáte, co je na P2P tak zajímavé, odpověď je jednoduchá. Jednou z možností, kterou P2P sítě nabízejí, je jejich „nezničitelnost“ nebo alespoň odolnost vůči zásahům zvenčí, a to díky decentralizaci.

V P2P síti totiž neexistují (v ideálním případě) žádné jiné prvky, jiné uzly (v angličtině „nodes“), než ty, které jsou právě aktivní, např. tedy spuštěné programy. Počet aktivních uzlů pak přímo ovlivňuje aktuální velikost sítě jako takové, a s tím i objem přenesených dat nebo dostupných souborů stylem „jeden spuštěný program navíc = jeden uzel navíc“.

Teoreticky, pokud by byly v jeden okamžik všechny uzly neaktivní, programy nebyly zapnuté, síť by přestala existovat – ale stejně rychle by pak opět vznikla v okamžiku, kdy by byly alespoň dva uzly aktivovány.

Zničit takovou samo-vypínací a samo-zapínací síť složenou z nezávislých uzlů je tedy nemožné, zejména pokud digitální obsah, který vygeneruje konkrétní uzel, existuje dál nezávisle na svém původním zdroji.

Koneckonců, síť internet je ve své podstatě také P2P sítí, která umožňuje pomocí různých pravidel, tzv. protokolů, neomezeně rozšiřovat počet uzlů/počítačů v síti. A teprve na základě této schopnosti komunikace každého (počítače) s každým je následně možné mluvit o softwaru se specifickými funkcemi, třeba „stahovacích“ aplikací typu P2P.

P2P sítě a realita

V současné době existuje několik desítek sítí typu P2P, které jsou postaveny na různých protokolech, pravidlech a konkrétních postupech, jak s daty pracovat, jak usnadnit jejich předávání, vyhledávání, komunikaci mezi uzly apod. Tyto můžeme rozdělit do dvou základních skupin:

  • „čisté“ nebo-li decentralizované P2P sítě

Byly zmíněny výše, tj. jsou to ty, které vznikají opravdu jen propojením jednotlivých aktivních uzlů/programů. Výhodou je (teoreticky) nekonečné množství aktivních uzlů, nezničitelnost a odolnost vůči chybám ve spojení, v síti.

K záporům patří zejména delší doba prohledávání sítě z důvodu nutnosti projít všechny dostupné uzly, resp. jejich část. Příkladem může být velice známá Gnutella nebo Freenet.

  • „hybridní“ nebo-li centralizované P2P sítě

Kromě uzlů využívají i samostatně stojící servery, a to především za účelem zefektivnění prohledávání. Využívají při tom např. porovnání indexů požadavků přicházejících ze sítě s databázemi uložených souborů jednotlivých uzlů, čímž urychlí propojení uzlů samotných (tj. chovají se jako „směrovače“).

Nevýhoda je pak jasná – stačí takový server vyřadit z provozu popř. poškodit data na něm uložená a celá síť je ochromena.

  • Příkladem jsou sítě OpenNap jako volně přístupný nástupce známého Napsteru
  • Dále sem patří FastTrack protokol, který používá síť Kazaa a byl základem i pro sítě Morpheus, Glokster ad. Protokol používá jen částečně centralizovaný model s cílem využít co nejefektivněji volné datové kanály.
  • Dále je tu eDonkey nebo Direct Connect (známý pod zkratkou DC nebo v nové variantě jako DC++), které jsou postaveny na možnosti uzlů libovolně vytvořit vlastní server a dále fungují na principu cíleného připojování k těmto serverům.
  • Mezi tento typ můžeme zařadit i BitTorrent, který používá pro jednoznačnou identifikaci souborů v rámci své sítě soubory metadat (s příponou .torrent) a mechanismus serverů nazývaných „seeds“ („zárodky“ či „semena“), které slouží k primárnímu rozesílání částí souborů do sítě; následně již probíhá stahování mezi uzly samotnými.

Stejně jako je možné vyhledávat přímo v P2P aplikaci, lze použít i webové rozhranní, které „monitoruje“ síť zvenku.

Pokud vyhledáváte .torrent, můžete si soubory s touto příponou přímo uložit na disk a použít později. Na TorrentSpy.com navíc uvidíte, jestli je vámi požadovaný soubor k dispozici celý či např. jen část (ukazatel tzv. „zdraví“).

Shareaza používá pro sdílení několik různých sítí – na obrázku jsou barevně odlišeny: Gnutela2 (modře), Gnutela1 (šedofialová) a eDonkey (žlutě). Textové informace v dolní části jsou informace o právě připojeném serveru v rámci sítě eDonkey.

Proč P2P?

Pokud se budeme ptát po vzniku aplikací a vůbec protokolů P2P, tak pokud přeskočíme protokoly, na kterých stojí Internet jako takový, musíme udělat velký krok zpět, a to do doby, kdy byl Internet rozsahem menší a hlavně, jednotlivé spoje v síti byly kapacitně nedostatečné.

Jakékoli stahování z jediného zdroje „napřímo“ bylo tedy velice pomalé a v neposlední řadě také rizikové s ohledem na možnost přerušení spojení během dlouhého přenosu velkého množství dat.

Zároveň se vynořila otázka, proč by se měl soubor, který má již staženo např. několik desítek či stovek osob na celém světě na své lokální počítače, stahovat stále z jednoho serveru – proč ne přímo od nich?

A související otázka – proč stále od začátku, bylo by přece jednodušší stahovat vždy tu část, která je k dispozici, a nakonec je všechny poskládat dohromady…

Takže zbývalo jen vymyslet, jak si dají počítače navzájem vědět, že „něco nabízí“, tj. jaký obsah právě mají k dispozici, a následně jak si tyto fragmenty předají.

Zakázané ovoce chutnalo i tentokrát

Boom P2P sítí ale přinesl až přelom tisíciletí a popularitu mezi širokým publikem si získaly zejména v souvislosti s aktivitami Napsteru, který jako první přišel s jasným návodem: „stahujte a šiřte hudbu“, což bylo nakonec i podnětem k několika soudním přím a následnému nucenému odstavení této služby v roce 2001.

Po zaplacení vysoké pokuty Napster přešel na formu placené registrace, tj. na zpoplatnění vyměňovaného obsahu, a zdá se, že je v současné době opět v krizi.

Během stále trvajících sporů o legálnost či nelegálnost P2P sítí jako takových se původní myšlenka usnadnění stahování velkých souborů – zejména softwaru – poněkud pozměnila do současného populárního stavu, kdy se nejvíce stahují filmy, hudba a aplikace všeho druhu, od her po balíky grafických programů nebo operačních systémů.

Došlo tedy k posunu od cíle „usnadnit tok dat sítí“ k cíli „najít a stáhnout“. Zároveň by ale nemělo být zapomínáno na fakt, že stahování je jen jedna z možných činností napojených na P2P sítě – mnohem zajímavějším fenoménem je sdílení (zpřístupňování) elektronických dokumentů a využití P2P sítí jako specifického komunikačního nástroje.
 
Nad rámec P2P – soukromí, komunikace a odpovědnost

Jak jsem již zmínil v úvodu, P2P není jen o stahování, ale je o zpřístupnění obsahu a o jeho sdílení. Z toho důvodu asi nepřekvapí, že se kolem „stahovacích“ softwarů každé sítě vždy dříve či později vytvořila komunita nadšenců, která – pokud byly zdrojové kódy aplikací volně přístupné – postupně software vylepšovala a rozšiřovala o další funkce.

Je tedy např. celkem běžné, že je možné skrze P2P sítě chatovat, zejména pomocí protokolu IRC (Internet Relay Chat).

Hra na schovávanou 

Na straně „odvrácené“ ale najdeme snahy o ochranu vlastního soukromí a anonymity. V této souvislosti se používá zkratka I2P (původně „Invisible Internet Project“, ale vyskytují se i paralely s P2P jako „invisible-to-peer“).

V podstatě jde o souhrn nástrojů a technik, jak maskovat svou aktivitu, a to nejen na úrovni IP adresy počítače v síti, ale např. i maskování přenesených dat tak, aby nemohla být dodatečně analyzována. Používají se tak různé metody jako je šifrování, vytváření „tunelů“ (které data např. přenášejí do počítače nepřímou cestou) nebo stahování „šumu“, dat bez významu.

Za zmínku v této souvislosti stojí např. Filetopia, MUTE nebo již zmiňovaný FreeNet. Často jsou tyto funkce implementovány i do nových verzí již existujícího softwaru (více zde).

P2P jako nástroj teroristů?

Kromě zatajování sama sebe je ale stejně dobrou metodou „řízené“ sdílení jen mezi důvěryhodnými zdroji, pro které se vžila zkratka F2F čili „friend-to-friend“.

P2P spojení je pak navázáno jen s přesně vybranými uzly a tedy v mnohem menší míře hrozí např. nebezpečí nekvalitních audio a/nebo video souborů, virů, spyware apod. za cenu užšího výběru.

Tyto většinou silně šifrované sítě jsou ale v současné době trnem v oku různým vládním orgánům a asociacím, které se (zejména za zástupným cílem boje proti terorismu) snaží získat kontrolu nad veškerými sdílenými daty od emailů po P2P sítě. V mnoha zemích je jejich používání dokonce trestné.

Hlavně nesdílet vše

Na straně druhé, není tomu tak dávno, co se objevily na internetu i v oficiálních dokumentech (např.: „United States House of Representatives Committee on Government Reform. File-sharing Programs and Peer-to-peer Networks Privacy and Security Risks, May 2003.) informace o úniku dat skrze P2P sítě prostě proto, že uživatel nebyl o jejich používání dostatečně poučen nebo si prostě nedával pozor, jaké části svého disku „dává v šanc“.

V této souvislosti byla například odstraněna webová stránka www.seewhatyoushare.com poté, co na ní byly vystaveny americké přísně tajné materiály, osobní údaje aj. dokumenty posbírané po P2P sítích.

A nemohu nezmínit i další P2P sítě, které nejsou primárně určeny k výměně souborů – je to např. Skype spadající do kategorie „telefonování přes Internet“ čili VOIP, a leckdy i již zmíněné protokoly pro chatování, tzv. „instant messaging“ („okamžité posílání zpráv“; běžně se nepřekládá).

To je ale kapitola sama pro sebe o které snad někdy příště.

Konkrétní software

Výše zmíněné principy fungování sítí nejsou pro běžného uživatele tolik zajímavé, jako jejich uživatelská přívětivost a především užitečnost pro jeho konkrétní potřeby – jinými slovy, zda uživatel přes tyto sítě bez problémů získá, co potřebuje. 

V následujícím přehledu na Wikipedii najdete seznam sítí a programů, které jich využívají. Dále pak ke k dispozici užitečný seznam softwaru, který používá více sítí najednou, jako je např. Shareaza.



Rozhraní aplikace StrongDC++ sítě Direct Connect vyžaduje větší znalost této sítě zejména proto, že klíčem k úspěchu je nalezení a připojení se ke konkrétním serverům s konkrétním obsahem a splnění podmínek, které mohou mít servery nastaveny (zejména objem sdílených dokumentů). Jak je vidět, i zde o sobě server po připojení sděluje základní informace (uprostřed modré obrazovky); vpravo právě připojení další uživatelé.


Autor je redaktorem časopisu Ikaros.