Lidé nevědí, jak na internetu argumentovat, varuje zakladatel Wikipedie

Exkluzivně aktualizováno 
Jak na zelené louce vytvořil internetovou encyklopedii, kterou může psát kdokoli a která přitom nabízí spolehlivé informace? A proč mají dnes lidé problém racionálně diskutovat? O historii a budoucnosti internetu i vzdělávání jsme si povídali s Larrym Sangerem, spoluzakladatelem Wikipedia.org.

Larry Sanger, filosof, spoluzakladatel Wikipedia.org | foto: Pavel Kasík, Technet.cz (koláž)

„Pojďme udělat Wiki! Myslím to vážně. Je to takový nápad, jak vylepšit naši encyklopedii Nupedia,“ napsal v lednu 2001 americký filosof Larry Sanger na diskusní fórum Nupedie.

Založení Wikipedie v lednu 2001

Založení Wikipedie v lednu 2001

Připomeňme, že Nupedie byla projekt internetové encyklopedie, kterou psali experti z různých oblastí. Wikipedie měla být její mladší, méně populární sestřičkou, takovou Popelkou. Zatímco Nupedia měla nabízet ověřené informace od odborníků, na Wikipedii mohl psát naprosto kdokoli, prakticky o čemkoli.

Larry Sanger, tehdy doktorand a dnes profesor filosofie s důrazem na epistemologii a etiku, také sepsal základní pravidla pro Wikipedii: nezaujatý úhel pohleduověřitelnost. A na vyvážení také uklidnění pro začátečníky: „Pokud jste z těch pravidel nervózní a pravidla by vám bránila účastnit se tvorby Wikipedie, tak ta pravidla ignorujte a pokračujte.“

Wikipedia v roce 2001

Wikipedia v roce 2001

Jak se na Wikipedii dívá její otec zakladatel s odstupem téměř dvou desetiletí? Na Future Port Prague jsme si s dnes padesátiletým profesorem etiky a internetovým vizionářem povídali bezmála tři hodiny. Nejen o Wikipedii, ale o debatách na internetu obecně...

Na internetu bývali jen nadšenci, teď jsou tam všichni

Rád bych začal rokem 2000. Je to sotva 20 let zpátky, ale z pohledu dnešního webu to jsou celé věky. Jak tehdejší web vypadal? 
Mám dojem, že se změnilo úplně všechno. Řekl bych, že největší zlom přišel v roce 2006 s příchodem toho, co dnes označujeme jako sociální sítě. Tehdy se tomu říkalo Web 2.0. Už tehdy jsme tušili, že přichází něco zajímavě nového.

Dobové video s popisem toho, co to je Web 2.0:

V devadesátých letech nebyl web místem, kde by lidé mluvili o sobě nebo sami sebe nějak propagovali. Ne že by to vůbec neexistovalo, byly různé osobní webové stránky, třeba na Geocities. Připomínalo to trochu profil na sociálních sítích. Ale bylo to dost neohrabané. Dnes je snadné věci sdílet, hlasovat, odebírat feedy RSS, sdílet knihovny API, to je dnes běžné, ale v 90. letech to prakticky nikdo nepoužíval.

Web býval společenský, ale vše se točilo kolem skupin a konverzací

Web byl i tak celkem společenský, ale všechno se točilo kolem skupin, a skupiny měly svůj jasný cíl. Skupiny spolu komunikovaly skrze sítě Usenet, e-mailové diskuse nebo webové diskuse. A samozřejmě se také diskutovalo jeden na jednoho, vzpomínám si na dlouhé diskuse, kdy nám třeba moderátor diskuse řekl „to si vyřiďte mimo vlákno“. Nebo jste na síti potkali někoho zajímavého, začali jste se bavit častěji… tak jsem poznal svou ženu, přes e-mail.

Ten koncept prezentace sebe sama, prezentace vlastní značky, to na prvotním webu nebylo tak běžné. Jistě, všude existují narcisté, ale sociální sítě jsou na nich skoro postavené, zatímco web byl postavený na společném zájmu.

Sociální sítě takové jednání odměňují…
Ano, přesně tak, povzbuzují a odměňují sebepropagaci. Sociální sítě jsou plné debat o „těch správných názorech“ a musíte být „v té správné skupině“, je to trochu jako na střední škole. Dříve to bylo na webu více geekovské.

Mezi lety 2000 a 2006 se na web dostal prakticky každý. Do té doby byl web vlastně skoro jen pro geeky. Do roku 1996 byli online jen ti, kteří o to skutečně stáli. Deset let poté byl online prakticky každý. Skoro vše prostoupila komerce. Celý web se díky tomu hodně změnil.

Začátky Wikipedie, otevřené encyklopedie

Role spoluzakladatele Larryho Sangera

„Jimmy Wales si myslí, že dost lidem se ta myšlenka bude příčit, ale já si to nemyslím,“ napsal při zakládání otevřené encyklopedie Larry Sanger, který také vymyslel jméno Wikipedia a sepsal základní pravidla a principy, kterými se měly úpravy na Wikipedii řídit.

Během roku bylo jasné, že na internetu uspěje spíše radikálně otevřená Wikipedia, nikoli experty psaná Nupedia. Za první rok nasbírala Wikipedia přes patnáct tisíc článků, za další rok to bylo více než padesát tisíc. To, co začalo jako „bláznivý projekt s bláznivým jménem“, se brzy stalo jednou z nejdůležitějších stránek na internetu.

Spoluzakladatel Larry Sanger byl dlouho jediným placeným editorem Wikipedie. S přibývajícím počtem editorů jej ale začaly unavovat diskuse. „Stránku do značné míry ovládli anarchisté a trollové, kteří odmítali jakákoli pravidla a jakoukoli autoritu,“ vzpomíná dnes Sanger na důvody, proč roku 2002 z Wikipedie odešel a nadále se tvorby Wikipedie účastnil stejně jako každý jiný wikipedista.

Poté, co v roce 2005 Jimmy Wales začal Larryho vynechávat z historie Wikipedie, sepsal Sanger svou verzi událostí. Wales poté napsal, že nemá problém připustit, že s nápadem na Wikipedii přišel Larry Sanger. Sanger po svém odchodu z Wikipedie kritizoval tuto encyklopedii za to, že se jí nikdy nepodařilo vyřešit problém s nesmyslnými a špatně vynucovanými pravidly, která ztěžují editaci expertům i běžným čtenářům.

V roce 2006 jsem napsal svůj první článek o Wikipedii. Nenapadlo mne tehdy, že budu o dvanáct let později zpovídat jejího zakladatele. Wikipedia byl od začátku projekt vás a Jimmyho Walese. Jak na ty začátky vzpomínáte?

Začínali jsme s Nupedií, což byla encyklopedie psaná experty. Je asi dobré připomenout, že v prvních šesti nebo devíti měsících jsme si mysleli, že Wikipedia bude jen zdroj článků pro Nupedii. Nenapadlo nás, že se zrovna Wikipedia tak ujme. Na konci prvního roku nám ale všem bylo jasné, že Wikipedia je zcela samostatná a na Nupedii je nezávislá.

Nupedia.com v roce 2001

Nupedia.com v roce 2001: Dole je nenápadná zmínka o novém projektu jménem Wikipedia...

Nemůžu ale říci, že mě to překvapilo úplně. V té době už jsme viděli ostatní weby postavené na uživatelském obsahu, Wikipedia rozhodně nebyla první wikistránkou. Existovaly i další online zdroje, které rostly velmi rychle, možná si vzpomenete na Everything2. Takže jsme měli radost, že náš web je na tom podobně. Co nás poněkud zaskočilo, to byla křivka růstu. Byla exponenciální, a zůstala exponenciální několik let.

Bylo to vzrušující. Cítil jsem velkou zodpovědnost. Věděl jsem, že musíme začít se správnými principy a zásadami. Hodně jsem na to dbal a zpětně myslím, že jsem byl na některé nováčky možná až moc přísný. Třeba když lidé vkládali do článků názory, tak jsme psali, takové věci do encyklopedie nepatří, a to samozřejmě vyvolávalo konflikty. Výsledkem těch konfliktů byl podle mého lepší obsah, ale na popularitě to mně osobně nepřidalo. Chci zdůraznit, že to štvalo menšinu editorů, většina z nich naopak byla ráda, že někdo upozorňuje na porušování pravidel. Ale byla to hlasitá menšina.

Pravidla Wikipedie v roce 2002

Pravidla Wikipedie v roce 2002

Dnes, když už mám s komunitami větší zkušenosti, mohu říci, že to byli v podstatě levicoví anarchisté. Wikipedia pro ně bylo prostředí, které funguje na dobrovolné bázi a nemělo by tedy mít žádná pravidla. Já jsem libertarián. Nejsem zastáncem velkého množství pravidel. Dokonce jsme na začátku zkusili pravidlo „ignorujte všechna pravidla“, ale to je zvrácené. Může to fungovat u malého projektu, kde jsou všichni na jedné lodi a všem jde o stejnou věc. Ale nelze ignorovat základní principy.

Řekl bych, že je důležité dodržovat principy, a při porušení pravidel brát v úvahu kontext. Neslovíčkařit, nedělat z malé neúmyslné chybky aféru, nebýt zbytečně přísný a kritický k nováčkům. Ale bohužel Wikipedia se postupně stala místem, kde se právě toto děje.

Na začátku tomu tak nebylo. Je to zajímavé. Prvních šest měsíců se takové věci neděly. Později ale začaly vznikat třecí plochy. Největším problémem se staly zaujaté články, a bylo čím dál těžší bojovat za neutrální obsah.

Jak psát nezaujatě a pravdivě

Jak byste definoval „neutrální obsah“, tedy NPOV, řečeno slangem Wikipedie?
Tím se hodně zabývám, a můj pohled na to se pořád rozvíjí. Neutralita je pro mne důležitá, a neexistuje jednoduchá definice, která by obsáhla každý případ. Základní princip je ale prostý: každý významný pohled by měl být v encyklopedickém článku férově zastoupen, a to takovým způsobem, který rozsahem odpovídá rozšířenosti tohoto pohledu. U vědeckých témat to například znamená dát prostor dominantním i alternativním vědeckým proudům.

Je důležité, aby byl reprezentován minoritní pohled. A nejen reprezentován, ale reprezentován tím nejlepším možným způsobem, stejně jako ostatní pohledy na věc. Jako zjednodušené vodítko se dá použít poučka: neinformovaný čtenář by při čtení neměl poznat, jaký je názor autora/autorů daného textu.

Na Wikipedii se mi líbí, že místo toho, aby se třeba u článku o trestu smrti všichni hádali o to, co by mělo být v prvním odstavci, tak mohou příznivci trestu smrti vylepšovat sekci popisující argumenty pro a odpůrci mohou rozšiřovat sekci vysvětlující argumenty proti trestu smrti. Čtenář z toho těží a oba tábory jsou tím motivovány k tomu, aby co nejlépe prezentovaly svůj pohled. To je ale podle mého něco trochu jiného, než neutralita… Je to spíše informace o kontroverzi a argumentací.
S tím souvisí další pravidlo, které jsem napsal. Kdykoli dojde ke konfliktu, měl by se konflikt řešit tím, že se text článku rozšíří o vysvětlení, nikoli tím, že se text smaže. Jsou samozřejmě různé způsoby, jak prezentovat konflikt názorů. Článek může popisovat historii a vývoj tohoto konfliktu nebo může pohledy prezentovat jeden po druhém. Nemyslím si, že je jeden nebo druhý přístup z hlediska neutrality lepší nebo horší.

Dalším pravidlem na Wikipedii je ověřitelnost z nezávislého zdroje…
To je zajímavý případ. Potřeba tohoto pravidla se ukázala až v roce 2002. Na Nupedii, a tedy i na Wikipedii, jsme chtěli po autorech, aby využívali poznámky pod čarou. Pokud si dobře vzpomínám, tak to původní pravidlo, které jsem napsal, znělo: kdykoli je v článku zmíněno něco, co není obecně známé v rámci daného oboru, mělo by to být podpořeno odkazem na zdroj toho tvrzení. Naopak nebylo potřeba dokládat věci, které jsou pro jakéhokoli experta v dané oblasti zjevné.

Toto pravidlo se ale později změnilo. Není mnoho pravidel, která se po mém odchodu změnila, většinu těch stávajících pravidel jsem psal já, ale toto je jedna z těch změn. Teď Wikipedia vyžaduje zdroj pro úplně každou jednotlivost. Podle mého je to špatně. Jde to proti logice, jde to proti akademickým zvyklostem. A tato posedlost ověřitelností – pamatuji si na to, že jsme se o tom v roce 2002 a 2003 hodně dohadovali – se zneužívá k selektivní kritice, je to jako obušek proti všemu, co se vám nelíbí. Editace Wikipedie je kvůli tomu zbytečně únavná. Je to únavné pro odborníky, kteří tak musejí dohledávat reference pro naprosto základní, zjevná fakta. Mohli by sáhnout po učebnici, ale editoři Wikipedie nevidí odkazy na učebnice rádi.

Při argumentaci bychom měli prezentovat i protistranu

Nemohlo by to pravidlo být, že ověřitelnost z nezávislého zdroje má být vyžadováno až ve chvíli, kdy někdo danou pasáž zpochybní?
Ano, to je jedna z možností. Jinak si za tím stojí autor dané úpravy. Ale to byla v prvním roce další debata, která myslím začala už v prvním roce a dodnes se o tom vedou spory. Je ten editor, který jako poslední editoval článek, zodpovědný za to, že článek je neutrální? Nebo je v pořádku, když to „vyváží“ někdo další? Já jsem tehdy říkal, že pokud bychom povolili to druhé, tak vlastně otevíráme cestu pro nevyvážené články.

Někdo si řekne, vysvětlím lépe tento pohled, ale ten druhý pohled rozšiřovat nebudu. Tím vlastně editor narušil vyznění článku ve svůj prospěch. Ale když jsem se snažil prosadit, že by lidé měli článek rozšířit celkově, tedy férově prezentovat i druhou stranu pohledu, tak jsem se setkával s nechápavými pohledy. Cože? To mám jako vysvětlovat něco, s čím nesouhlasím? Vždyť s tím nesouhlasím.

Tato ochota vysvětlovat názor, se kterým nesouhlasíte, mi něco připomíná. Nebyl jste náhodou na střední škole členem debatního týmu?
Ano, se spolužákem jsme byli jedni z nejlépe hodnocených debatérů ve státě Aljaška. Byli jsme fakt dobří, bavilo nás to. A na univerzitě jsem pak studoval filosofii, takže není překvapivé, že mám rád racionální argumentaci.

Zmiňuji to proto, že ne každý se dokáže při vysvětlování oprostit od svého názoru, ne každé je ochoten vysvětlovat názor protistrany stejně pečlivě, jako názor svůj.
Na filosofických oborech, a do jisté míry všech humanitních oborech, se tato schopnost učí, nebo alespoň dříve učila. Je to naprosto zásadní nástroj, bez kterého je obtížné racionálně debatovat. Když existuje jiný pohled na věc, než ten, který zastáváte, musíte tento jiný pohled dostatečně prezentovat. A musíte tento argument, se kterým nesouhlasíte, prezentovat v jeho nejsilnější verzi, nikoli vytvořit si užitečného fackovacího panáka (v angličtině: strawman, tedy strašák). Filosofové a právníci se to dlouho učí, a máte pravdu, pro většinu lidí to není přirozené.

Mám pocit, že se to zhoršuje. Pamatuji si, že v 90. letech se na internetu debatovalo slušněji a věcněji. Možná to bude tím, s kým jsem tehdy debatoval. Ale podle mého jsou tam i jiné vlivy. Bývalo běžné říci: Takže, jestli to chápu správně, váš argument je, že… Je to fér takhle říci?

Dodnes se snažím to takto dělat, ale musím říci, že už to zdaleka nedělám vždycky. A ani nevidím, že by někdo na webu takto pečlivě argumentoval.

Přičítáte část viny na zhoršení stavu internetových debat sociálním sítím?
Rozhodně. Začíná to už tím, že diskuse jsou stručnější, a stručnost často znamená, že není čas vysvětlit názor někoho jiného. Navíc se v diskusích hodně zjednodušuje. Lidé jdou rovnou k jádru konfliktu a nezdržují se argumenty. Často na sebe jen štěkají protichůdné názory.

Protože jsem z filosofie zvyklý posuzovat sílu různých argumentů, obvykle mám představu o tom, zda můj argument za něco stojí. Nejsou to vždy propracované argumenty, ale obvykle jsou alespoň nějak rozumně podložené. Na tom mi hodně záleží: nepronášet tvrzení, zvláště ne kontroverzní tvrzení, která nemám podložené a které nepodložím rozumnou argumentací.

Takže dobrá argumentace by měla zahrnovat i protiargumentaci?
Rozhodně to vašemu argumentu pomůže. Pokud můžete ukázat, že tomu opačnému názoru rozumíte a rozumíte tomu, proč ten názor někdo zastává, tak pak můžete mnohem účinněji prezentovat svůj názor. Napíšete pak „A i přesto, že rozumím...“ a ukážete, že znáte silné argumenty protistrany, zvážil jste je a máte na ně odpověď. To je podle mého nejsilnější druh argumentu.

Znalost a porozumění není to samé

Jsou některé oblasti informačního prostředí, které jsou často špatně pochopeny a jejich dopad není plně doceněn?
Mohl bych jmenovat celou řadu jednotlivostí, které jsou důležité. Lidé si například často neuvědomují, jak snadné je na internetu vytvořit a šířit nepravdivou informaci. Myslím ale, že taková věc se dá vysvětlit, dokonce i dětem.

Jsou ale věci, které se vysvětlují těžko, a to i lidem, kteří mají celkem dobré vzdělání. Je nesmírně těžké vysvětlit rozdíl mezi znalostí a vědomostí, mezi znalostí a porozuměním. Na webu můžete najít různé podklady, ale to neznamená, že dané věci rozumíte.

V čem spočívá ten hlavní rozdíl mezi znalostí a porozuměním?
Lidé často nerozumí tomuto rozdílu. Aby člověk porozuměl nějaké znalosti v kontextu, musí vědět, jak ta znalost vznikla. Musí znát podklady, důkazy, důvody, musí znát argumenty pro a proti. Každý argument je navíc sám o sobě „znalostí“, která vyžaduje zasazení do kontextu. Pokud chcete porozumět čemukoli komplexnímu, musíte nastudovat velké množství souvislostí.

Právě souvislosti mezi fakty jsou důležité pro získání porozumění, pochopení. Věci jsou obvykle složitější, než se na první pohled zdá. Pokud chcete něčemu porozumět, nestačí si jen vyhledat nějaké znalosti, i kdyby to třeba bylo v dobrém a důvěryhodném zdroji. Pro skutečné porozumění potřebujete znát argumenty pro a proti, a to takovým způsobem, abyste mohli zodpovídat za to, jak argumentujete. Získat takový komplexní náhled není jen tak, na to je potřeba vzdělání. Podle mého je proto důležité ukazovat tento rozměr společenských věd, společenskovědního vzdělání.

Ke skutečnému porozumění nevedou žádné zkratky. Je potřeba číst knihy a mít přehled o souvislostech...

Ve svém článku Individuální vědomosti v internetové éře jsem se snažil ukázat, že žádná z nových technologií nenabízí zkratku ke skutečnému porozumění, ke skutečnému vzdělání. Ty základní věci se nemění. K tomu, abyste nějakému tématu porozuměli, o něm musíte nejen číst, ale také o něm psát rozsáhlejší eseje, abyste si vytříbili schopnost vysvětlit různé aspekty daného tématu. K takovému tříbení může pomoci i psaní podrobného encyklopedického článku, třeba na Wikipedii. Ale ani v digitálním světě se nevyhnete nutnosti číst knihy. Bez toho, abyste získali širší rozhled, nemůžete tématu porozumět. A dobrý rozhled získáte od někoho, kdo té oblasti zasvětil svůj profesní život. Musíte číst dlouhé texty napsané historiky, vědci, výzkumníky, kteří umí fakta zasadit do kontextu.

Když si přečtete něco krátkého, můžete získat základní fakta, ale neporozumíte jejich struktuře, jejich souvislostem, nezískáte argumentační zázemí. A proto jsou lidé tak snadno manipulovatelní kýmkoli, kdo má zájem manipulovat. Nechci tu mluvit jen o politice, i když řada lidí by asi jako příklad uvedla Donalda Trumpa. Já mluvím o každém člověku na internetu, který má větší základnu příznivců a kdo jim předává předpřipravené názory ve formě, která se snadno šíří a která zní dostatečně důvěryhodně.

Ne každý má ale čas a trpělivost přistupovat k informacím takto akademicky. A nikdy nemůže takto zodpovědně přistoupit ke všemu, co ho zajímá nebo co potřebuje vědět.
Existují poučky, které jsou jednoduché na pochopení: nevěřte všemu, co čtete. Dávejte pozor na to, abyste nehledali jen informace, které potvrzují váš názor. To můžete vysvětlit i sedmiletému. Ale pak jsou aspekty, které se těžko vysvětlují, nejen dětem, ale i dospělým.

Vědomosti jsou navzájem provázané a k tomu, abyste nějaké oblasti porozuměl, potřebujete proniknout do těch souvislostí. To není jen filosofický rozdíl. To má významné praktické dopady. Lidé potřebují mít přehled o společenských vědách a o tom, jak spolu věci souvisejí, jak jsou provázané.

Abychom něco znali, abychom něčemu skutečně rozuměli, musíme mít znalost podloženou dalšími znalostmi a znát jejich vzájemné souvislosti. A to je podle mého podstata vzdělání – proniknout do struktury znalostí a souvislostí. Jen tak pochopíme, jak jsou fakta provázána, jak spolu souvisí různé výroky, jak se navzájem podporují a v čem jsou v rozporu.

Jak tomuto pochopení pomáhá – nebo naopak škodí – internet?
To je jedno z mých oblíbených témat. V éře internetu potřebujeme více humanitního vzdělání (filosofie, historie, literatury, společenských věd), nikoli méně. Lidé mají často pocit, že jsou to nepraktické obory. Ale lidé, kteří mají takové humanitní zázemí, jsou lépe vybaveni k tomu, aby se orientovali v systému vzájemně provázaných faktů. Řada lidí se obává politizace vzdělání, ale fakta zasazená do souvislostí nejsou politická.

Měli bychom si více cenit vzdělání a knih, ne lajků a retweetů

Měli bychom si jako společnost cenit vzdělání, cenit si dlouhých a podrobných knih, cenit si kontextu. A naopak by nám méně mělo záležet na tom, jak lidé „lajkují“ a retweetují naše zkratkovité výroky na sociálních sítích. Když dostaneme lajk, neznamená to, že jsme dobře pochopili souvislosti, jen to, že jsme se strefili do názoru někoho jiného.

Jak může člověk sám pro sebe lépe rozlišovat mezi znalostí a porozuměním?
Jak víme to, co víme, je jedna ze základních otázek filosofie a epistemologie. Podle mého je vhodné hledat případné zdroje chyb a zkreslení. Třeba když přebíráte nějaký názor od přátel nebo z nějakého zdroje, vystavujete se riziku, že s ním přebíráte i nějaké chyby, o kterých nevíte.

Nemyslím si, že hlavním problémem lidí je neznalost. Kdyby problémem byla neznalost, tak si s tím umíme poradit snadno. Někdo něco neví, tak mu ukážu příslušná data, třeba pošlu odkaz na Wikipedii, a už to ví. Co lidem skutečně brání v poznání, to je podle mého iluze vlastní poučenosti. Lidé mají pocit, že věci vědí, mají pocit, že je mají podložené. Lidé mají pocit, že mají dostatečné znalosti a dostatečné pochopení. To je podle mého důležitý zdroj chyb.

Kdo skutečně hledá pravdu, ten si musí přiznat svou omylnost

Jak by se měl člověk s těmito častými omyly vypořádat?
Člověk by si měl vážit pravdy. A kdo si váží pravdy, ten zachází opatrně se slovy jako „vím“ nebo „věřím“. Když mi bylo 16, dospěl jsem k tomu, že nikdy nemůžu něčemu skutečně věřit, dokud skutečně nerozumím souvislostem a protiargumentům. To bych mohl nazvat slabou formou skepticismu. Pak existuje karteziánský skepticismus, který říká, že můžeme věřit pouze takovým věcem, o kterých není možné pochybovat bez evidentního porušení zásad logiky.

Jak by lidé měli přistupovat ke svým vlastním chybám a nedostatkům, když přijde na hledání pravdy?
Vlastní omyly by si měl člověk přiznat. Když už omyl nedokážeme přiznat veřejně, měli bychom svůj omyl připustit alespoň sami pro sebe.

Má veřejný charakter internetu a sociálních sítí vliv na to, jak se stavíme ke svým chybám?
To je ten typ problému, který znají akademici už dlouho. Mezi nimi se veřejné přiznání k chybě považuje za velmi chvályhodné, protože tím akademik ukazuje, že si více cení pravdy než vlastního ega.

Je jednodušší přiznat si chybu, když už od začátku víme, že se můžeme mýlit

Je jednodušší přiznat si svou chybu, pokud už od začátku víme – a říkáme – že se můžeme mýlit. Takže třeba když mluvíme o něčem, o čem nemáme dostatečně ucelené povědomí, můžeme svá prohlášení kvalifikovat. Můžeme říci něco ve smyslu „Pokud vím“ nebo „Zdá se mi“ nebo „Mohu se mýlit“. Už jenom taková maličkost může zlepšit celkovou atmosféru online debat.

A kdykoli můžeme uznat, že jsme se v něčem mýlili, měli bychom to udělat. Měli bychom být schopni uznat svůj omyl veřejně, ale pokud tomu atmosféra nenahrává, měli bychom chybu přiznat alespoň sami sobě.

Při vzniku Wikipedie jste sepsal pravidla a principy, které pomohly wikipedistům držet se faktů. Jaké principy by mohly pomoci racionálnější debatě na sociálních sítích?
Myslím, že první věc je, že bychom měli být otevřenější delším textům, a být ochotni číst delší texty. Žádné poctivé zvažování argumentů a protiargumentů se nemůže odehrát na délce 140 nebo 280 znaků. Přitom je zjevné, že sociální sítě dělají vše proto, aby naše vyjadřování zestručnily. Na Facebooku se třeba po stisknutí klávesy Enter neudělal nový odstavec, ale příspěvek se poslal. Je to maličkost, ale ukazuje to, na co je Facebook stavěný.

Na druhou stranu, kratší texty umožňují více lidem zapojit se do debaty. Ne každý je schopen a ochoten číst dlouhé texty, o psaní nemluvě…
To je možné. Ale já bych řekl, že lidé, kteří se nezapojují do debat, se nezapojují proto, že se zapojit nechtějí, že o debatu nemají zájem. Chci ale zdůraznit, že to neříkám nějak opovržlivě. Nechci rozhodně říci, že kdo nedebatuje podle mých představ, neměl by debatovat vůbec. Ale už dlouho si všímám, že řada lidí na internetu debatuje velmi špatně, velmi neobratně.

Debaty na sociálních sítích jsou plné argumentačních omylů a faulů. Jistě, to se dá říci skoro o každé debatě, ale na sociálních sítích je to znát mnohem více. Počet těch argumentačních faulů a nehoráznost těch argumentačních faulů je podle mého čím dál horší. Dopouštějí se jich už i profesionálové, novináři, akademici. Je zjevné, že je to často důsledek emocionálního zaujetí, a je zjevné, že tito lidé by se mohli tak zásadním prohřeškům proti racionální debatě vyvarovat, kdyby si dali záležet. Sociální sítě jako Facebook a Twitter situaci zhoršují. V tomto ohledu to má lepe nastavené třeba sociální síť Quora, která dává důraz na racionální a civilizovanou debatu.

Ale komerčně až tak úspěšná není… Facebook a Twitter osloví mnohem více lidí.
Ano, to je asi pravda. Ale mně jde spíše o tu kvalitu než o ten zisk. Kdyby mi šlo o zisk, byl bych asi bohatší, než jsem, ale to není moje priorita.

Autor:
 

Nejčtenější

Ochranka prezidenta Putina mate GPS. Lodě se přemístily na pevninu

Obrázek ukazuje pozice rušených lodí na letišti ruského města Gelendžik, ležící...

Americká nezisková organizace C4ADS si všimla, že když se ruský prezident Vladimir Putin přiblíží k přístavu, satelitní...

Hodinky, které zachránily astronautům život, když vše ostatní selhalo

Budoucí legenda. Omega Speedmaster za nedlouho těmto hodinkám nikdo neřekne...

Před čtyřiceti devíti lety se ve vesmíru odehrála jedna z nejnapínavějších událostí. Havárie Apolla 13 mohla lehce...

Neuvěřitelné množství chyb! Jako zázrakem většina lidí havárii přežila

Pohled na kokpit, patrný je splasklý skluz. Boeing 707 společnosti BOAC...

Piloti letu BA712 společnosti BOAC udělali koncem šedesátých let jednu fatální chybu. Neaktivovali hasicí zařízení...

OBRAZEM: „Největší“ letadlo světa se vydalo na svůj první let

První let stroje Stratolaunch (13. duben 2019)

Speciální letadlo Stratolaunch, které bude sloužit jako platforma pro vypouštění kosmických raket, absolvovalo v sobotu...

Přistál, ale neudržel se. SpaceX přišla o centrální stupeň rakety

Falcon Heavy u startovní rampy LC-39A

Společnost SpaceX přišla o prostřední stupeň rakety Falcon Heavy. Incident se stal až po návratu z kosmu, když nosič...

Další z rubriky

Automat YouTubu vyhodnotil některé zprávy o požáru Notre-Dame jako falešné

Požár katedrály Notre-Dame v Paříži (15. 4. 2019)

Pondělní požár katedrály Notre-Dame ukázal jednak sílu sociálních médií, ale také omezené možnosti, které mají jejich...

Facebook už nebude upozorňovat na narozeniny zesnulých

Jak to bude po smrti s vaším Facebookem

Provozovatel sociální sítě Facebook se chystá zastavit zasílání upozornění o narozeninách zesnulých jejich dosud živým...

Facebook ukáže, podle jakého klíče řadí zprávy na hlavní stránce

Facebook prozradí, jak řadí příspěvky a zprávy na hlavní stránku.

Facebook hodlá poodhalit algoritmus, který řadí zprávy a příspěvky na hlavní stránce. Nová funkce je součástí snahy o...

Najdete na iDNES.cz