-
Zakázat tvůrcům webového obsahu, aby odkazovali na novinové články. Americký soudce Richard Posner navrhl na svém blogu rozšíření autorského zákona tak, aby bylo zakázáno parafrázovat a především odkazovat na materiál chráněný copyrightem, a to ve všech případech, kdy s tím jeho majitel výslovně nesouhlasí.
Známý americký právník tak chce organizace, které investují velké prostředky do zpravodajství a seriózní žurnalistiky, chránit před "parazitujícími" médii, především blogy a agregátory zpráv. Vysloužil si však úšklebky i tvrdou kritiku. Námitka je jasná: odkazování je principem hypertextu, který stál za vytvořením webu. Je to základní princip, na kterém dnes stojí internet. Nehledě na to, že by takový zákon bylo technicky i právně velmi obtížné vymáhat.
-
Zavedení placeného obsahu na webu. To je jemnější varianta předešlého. Odkazování sice nebude nezákonné, ale "narazí" na předplatitelské zdi. Americký tiskový institut (API) v tomto smyslu připravil studii, která se klady i zápory zavedení placeného obsahu zabývá. Její autoři poukazují na to, že mediální organizace nepochybně přijdou o řadu webových uživatelů, ale budou to pouze ti, kteří na jejich weby přicházejí víceméně náhodně a tráví na něm minimálně času.
Zavedení placeného obsahu naopak pomůže vytvořit vztah mezi médiem a jeho loajálním publikem. Pomůže také udržet počet předplatitelů papírových novin. Podle výzkumu mezi těmi, kteří předplatné ruší, je nejčastější argument, že všechny texty lze stejně nalézt zadarmo na webu. Experti na nová média však tvrdí, že placený obsah je slepou uličkou, což se mnohokrát předtím ukázalo. Na webu je příliš velká konkurence a většina lidí nedokáže rozlišit mezi kvalitním (rovná se drahým) a nekvalitním obsahem, takže i když zavedou předplatné všichni velcí mediální hráči, přesunou se uživatelé k bezplatné, byť nekvalitní konkurenci.
-
Zpoplatnění obsahu velmi malými částkami, takzvanými mikroplatbami. Tedy ještě jemnější varianta, přímo mikrovarianta. Řeč je o sumách v řádu tisícin jednoho centu až maximálně jednoho centu, tedy o sumách dostatečně nepatrných na to, abychom o jejich utracení nepřemýšleli. Při velké návštěvnosti ale můžou vydavatelé získat významné sumy.
Peníze by se automaticky odečítaly z uživatelova kreditu (Frank Fisher v Guardianu navrhoval, že by platební systém mohl administrovat Google, pro který by to vzhledem ke zkušenosti s ASdSense nebyl problém).
Odhaduje se, že by průměrný konzument on-line obsahu zaplatil měsíčně sumu v řádu desítek korun - konkrétně to lze zjistit s použitím softwaru, který monitoruje na počítači počet navštívených webových stránek. Tento nápad má dva druhy kritiků: pro jedny je nepřijatelný samotný fakt, že by se obsah takto zpoplatnil, a druzí poukazují na to, že by platební systémy znamenaly definitivní konec anonymity a ohrožení soukromí.
-
Zavedení "internetové daně", ze které bude stát takzvaná stará média podporovat. Opět tedy verze předešlého, tentokrát ovšem realizovaná brutální silou zákona. Nejzřetelnějších obrysů dostal tento nápad v Nizozemsku, kde konkrétní návrh předložila "Dočasná komise pro budoucnost tisku" (ano, orgán s tímto až orwellovským názvem existuje!), zřízená při ministerstvu pro média.
Návrh předpokládá zavedení daně v řádu několika eur, kterou by povinně platil každý majitel internetového připojení. To by teoreticky mohlo přinést státní příjmy ve výši 12 milionů eur, které by vláda použila na podporu tisku. Návrh vzbudil nejen v Nizozemsku takovou nelibost, že ho nakonec nepodpořil ani šéf příslušného ministerstva. Vedle odpůrců jakéhokoliv dalšího zdanění má návrh hlavní oponenty v těch, kteří soudí, že by angažmá vlády (jakkoliv v tomto směru pozitivní) nepřijatelně ohrozilo nezávislost tisku.
-
Dočasná pomoc vlády vydavatelům novin, srovnatelná s finanční pomocí automobilkám či finančním institucím. Návrh zákona "na oživení novin" předložil v březnu v USA demokratický senátor Benjamin Carter.
Noviny zařazené do "programu na záchranu" by se fakticky proměnily v neziskové organizace, podobně jako veřejné televizní nebo rozhlasové stanice. Dál by přinášely nezávislé zpravodajství, které by však muselo být ze zákona vyvážené a noviny by nesměly v komentářích přímo podpořit konkrétní politiky ani strany. Návrh kritizovala většina politiků, jako nepřijatelný ho odmítla i Obamova administrativa v Bílém domě.
Myšlenka na pomoc státu pro noviny však v Americe stále žije, například v květnu navrhoval lobbista Tom Cosgrove, aby vláda podpořila deníky velkou inzertní kampaní propagující slavný První dodatek ústavy (týkající se svobody slova).
Sloupkařka Rosa Brooksová, která se v dubnu stala poradkyní v Bílém domě, zase napsala: "Nemůžu si představit nic víc nebezpečného než společnost, ve které novinový průmysl více či méně zkolaboval."
-
Založení veřejnoprávních novin po vzoru veřejnoprávní televize nebo rozhlasu. Stará myšlenka s novým, nyní krizovým obsahem. Dříve byly úvahy ve znamení boje proti bulvarizaci, teď s ambicí zachránit papírové noviny jako takové. V principu jde o stejný směr myšlení jako americký "bail out", v Evropě však inspirovaný spíše existencí silné a renomované BBC, případně dalších lokálních veřejnoprávních stanic (včetně těch českých). V Česku v minulosti vážně navrhoval založení veřejnoprávního deníku bývalý šéf Strany zelených a šéfredaktor Literárních novin Jakub Patočka. Drtivá většina politiků i komentátorů to však považuje za nesmysl.
Máte lepší nápad? Případně chcete o těch výše uvedených diskutovat nebo pro některý hlasovat? Můžete zde.
