Dvacet let poté je z toho zážitku jen bizarní vzpomínka. Pamatuju si překvapivě málo, vlastně pouze útržky. Jak brzo ráno vstupuju s dalšími dvanácti dobrovolníky do podzemní štoly a připadám si jako hrdina filmu Kozoroh Jedna (to je ten hollywoodský film o přistání Američanů na Marsu, které se natáčí ve filmových ateliérech).
Pamatuju si, jak sedmý nebo osmý den sedím hodinu u klece se slepicí, dělám na papír čárky, kolikrát klovne do písku, a přitom si zpívám písničku Karla Kryla. Nebo jak na chemickém záchodě slyším helikoptéru, která přistává kousek od štoly a kterou - jak se dozvím až později - pilotuje bývalý "záložní" československý kosmonaut Oldřich Pelčák.
Konec osmdesátých let byla zvláštní doba. Studoval jsem vysokou školu. Stále jsem nevěděl, jestli chci být zneuznaný spisovatel (jaký také jiný než zneuznaný?), nebo uznávaný vědec. Mým vysněným oborem byl kosmický výzkum. A tehdy jako mnohokrát později v mém životě se ukázalo, že mám štěstí na "krásné magory".
Ten v roce 1988 se jmenoval Jaroslav Sýkora. Je to jeden z nejúžasnějších lidí, které jsem poznal. Koncem osmdesátých let řídil vědecké pracoviště s názvem Laboratoř pro výzkum stresu (při Fyziologickém ústavu ČSAV) a umožnil mi v něm dělat diplomovou práci. Jejím tématem bylo počítačové modelování uzavřeného biologického systému. Například takového, který by zajistil životní podmínky pro lidi na dlouhém kosmickém letu. Tak jsem se dostal k experimentu Štola 88.
Ani na vteřinu mě nenapadlo, že bych mohl být jedním ze čtrnácti "pokusných králíků", kteří se jednadvacet dní dlouhého experimentu v bývalé štole měli zúčastnit. Samozřejmě že ne, já jsem chtěl být výzkumníkem v řídicím středisku, který bude "pokusné králíky" pečlivě pozorovat a večer chodit na pivo do hospody na náměstí. Případně také flirtovat s dietoložkami, které měly pro účastníky pokusu připravovat pečlivě kaloricky proměřená jídla.
Ale nakonec jsem ty jejich blafy musel i jíst. To když se dva dny před začátkem ukázalo, že se dobrovolníků nedostává, a na "palubu" kosmické lodi musel kde kdo. Mimo jiné i já jako "pomvěd" (zkratka pro "pomocnou vědeckou sílu", něco na úrovni "pomocníka veřejné bezpečnosti"), řidič z Fyziologického ústavu ČSAV a také jedna dívka. To je zvlášť pikantní.
Účastníky experimentu měli být původně jen muži, ale pár dní před začátkem už organizátorům tak teklo do bot, že změnili původní pravidla. Myslím, že se jmenovala Renata a že stejně jako já pro ústav pracovala. Její angažmá bylo tím, čemu se říká "z nouze ctnost". Ale účast jedné ženy v mužské posádce se později ukázala být jedním z nejcennějších momentů celého experimentu. A stejně naše skupina nebyla kompletní, "pod zem" nás šlo šest místo sedmi.
Bylo to v září 1988. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Každá měla obývat jednadvacet dní polovinu štoly. Byly to upravené podzemní prostory, které vznikly údajně po testování razicích štítů určených ke stavbě podzemní dráhy. Nevím, jestli je to pravda, ale prostory štoly opravdu vzdáleně připomínaly kosmickou loď.
Jedna skupina byli takzvaní "operátoři", jejichž pracovní náplní bylo sedět u terminálu počítače a plnit jakési úkoly. Šéfem téhle skupiny byl novinář Pavel Toufar. Já jsem vedl druhou skupinu, takzvané "chovatele". Měli jsme v naší části štoly slepice, křepelky a ryby v akváriu. Naším úkolem bylo se o zvířata starat. Krmit rybičky, sbírat snesená vajíčka anebo plnit nesmyslné úkoly - například pozorovat slepice a zapisovat, co přesně dělají. Jestli budete mít někdy čas, vyzkoušejte si to. Je to fakt pakárna.
Byli jsme ve štole zavření jednadvacet dní, naše "dny" tam dole ovšem byly kratší, měly jen osmnáct hodin. Změna biorytmu byla součástí experimentu. Ale nemyslím si, že by to představovalo nějaký zvláštní problém. Nemám z té doby žádné výraznější vzpomínky. Myslím, že jsme to všechno zvládali celkem v pohodě.
Pamatuju se, že jsme tam měli osobní počítač. Psal se rok 1988 a tím počítačem bylo PC IBM, model XT. Pamětníci si vzpomenou, že tahle první pécéčka neměla harddisk. Operační systém byl na jedné disketě, data se ukládala na druhou. Byly pět-a-čtvrt palcové. S kamarádem Skipákem jsme tam za těch jednadvacet dní napsali v jazyce Turbo Pascal vlastní počítačovou hru.
Jmenovala se Westman a byla to taková hodně primitivní střílečka ve městě na Divokém Západě. Měla minimalistickou, prakticky žádnou grafiku, ale byla celkem dobře "hratelná". Pamatuju si, že když experiment skončil, tak si několik lidí pořizovalo kopie. Já ne. Později jsem se po ní pídil, ale marně. Kdyby se čirou náhodou kopie našla, vyvážím ji zlatem.
No a pak to skončilo a vyšli jsme ven. To už bylo počátkem října, bylo sychravo a zima. V areálu Štoly natáčel štáb Televizních novin, přijeli novináři z různých médií. My "pokusní králíci" jsme absolvovali různé testy, zdravotní i psychologické. Dietoložky nás vážily a medici zase odebírali vzorky krve. Dva muži se zajímali o naše psychické zdraví.
Jeden byl student psychologie a jmenoval se Jiří Doležal. Dobře si ho pamatuju, protože říkal, že je marxista. To bylo v osmdesátých letech poměrně nezvyklé. "Marxista ... jako komunista?", zeptal jsem se ho nejistě. "Ne tak přesně," odpověděl. "Shoduju se s marxisty v tom, že cílem lidstva by měla být beztřídní společnost. Ale liším se v názoru na to, jaká cesta k ní vede. Komunisti tvrdí, že je to revoluce. Ale podle mě je tou jedinou cestou LSD."
Ano, možná správně tipujete, že se ten člověk stal později reportérem Reflexu a své jméno obohatil písmenem X. Jiří X. Doležal.
Druhý psycholog měl na krku malou píšťalku a občas na ni zničehonic zapískal. Všichni jsme se vždycky hrozně lekli. Omlouval se: "Promiňte, ale já se tak zbavuju tenze." Šílenec. Tihle dva byli odborníci, kteří měli zjistit, jestli jsme po absolvování experimentu psychicky v pořádku. No není to komické? Jestli byl někdo tehdy v Tišnově duševně zdravý, tak jsme to byli my, kdo vylezli z té štoly.
Odjeli jsme domů. Byl podzim roku 1988 a nikdo z nás netušil, jak důležitý a zajímavý bude v našich životech ten rok následující. Nemohli jsme to tušit. Já jsem v poklidu pokračoval v práci na své diplomce, kterou jsem nakonec i dokončil a s kterou jsem absolvoval v roce 1991 školu. Ale kosmickému výzkumu jsem se nikdy nevěnoval.
Doktor Sýkora měl možná víc energie než atomová bomba svržená na Hirošimu, ale ani to nemohlo konkurovat dějinám. Zahodil jsem své vzdělání a začal se věnovat novinařině. Možná proto si z tišnovské štoly tak málo pamatuju. Byla to jiná doba. Skoro jako by se to i stalo na jiné planetě. Možná na Marsu. Té červené planetě, na kterou lidé určitě jednou doletí.
Miloš Čermák, Technet.cz
Narozen 1968, komentátor a autor. Vystudoval biokybernetiku na FEL ČVUT (1991) a když si po státnicích koupil v Londýně knížku "Jak blafovat o počítačích", měl před sebou kariéru počítačového odborníka. Na zpáteční cestu do vlaku si však koupil ještě knížku "Jak blafovat o médiích", takže se nakonec rozhodl pro žurnalistiku.
V letech 1991 až 2003 byl reportérem v Reflexu, v letech 2003 až 2005 šéfkomentátorem Lidových novin, pak se na půl roku vrátil zpátky do Reflexu a svou oficiální novinářskou kariéru zakončil jako strategický ředitel časopisu Respekt. Zjevně však zvolil strategii špatnou, takže po třech měsících ho vzbouřená redakce této pozice zbavila. Od té doby je Miloš Čermák komentátorem, sloupkařem, blogerem, konzultantem, vysokoškolským učitelem a vydavatelem.
Většinu času však nedělá nic.
Blog Miloše Čermáka najdete na Extra.cz.
