Naposledy mě vytočila prodavačka z mé oblíbené trafiky, když mě ráno nechala čekat před zavřenými dveřmi s cedulkou: Přijdu hned. A když po skoro deseti minutách konečně přišla, tak na mou uštěpačnou poznámku odpověděla: "Nebuďte nepříjemnej. Jako by nestačilo, že je ta krize."
Respektuji to, pochopitelně. Ale zároveň mě unavuje to nekonečné naříkání a fňukání. Skoro mám pocit, že spousta z nás jako by v krizi ožila. Jsou to ty typy lidí, kteří fňukají vždycky, ale když je to v dobách prosperity, tak působí legračně. Krize jim naproti tomu sluší mnohem víc. Teď mají pro svou nemohoucnost objektivní vysvětlení. Mohou hořekovat třeba do aleluja.
Ekonomie není exaktní věda jako třeba chemie nebo fyzika. Procesy se v ní neodehrávají podle předem daných zákonitostí nebo vzorců. Ekonomie je věda společenská a psychologie v ní tudíž hraje důležitou roli. Když budeme všichni deprimovaní, otrávení a zoufalí, tak se z krize nevyhrabeme nikdy.
Netvrdím, že krizi způsobili politici a média. A nemám nijak zvlášť rád ani narcistní názorový extremismus Václava Klause, ale když říká, že krizi zhoršují ustarané tváře politiků, tak přibližně rozumím, co tím myslí.
Líbí se mi reklama s námětem finanční krize od obuvnické firmy Bianco Footware (pro shlédnutí videa na Youtube klikněte zde). Vystupuje v ní blondýnka, která poslouchá zprávy v rádiu a po každé zmínce o krizi si zacpe uši a dělá pitomé obličeje. Mám často chuť dělat něco podobného.
Víte co? Politici a novináři tu krizi ve skutečnosti milují. Politici proto, že jejich existence najednou jakoby dostala vyšší smysl. Za normálních okolností považují lidé politické tanečky za nedůležité a banální. Ale když politici bojují proti krizi, najednou se jim dostává respektu. Lidé v nouzi jsou náchylní uvěřit ve vyšší moc a do této kategorie také mylně řadí stát.
Krize dává křídla důležitosti i novinářům. Mají "velkou věc", o které mohou referovat, a navíc negativní. Noviny jsou založené na negativních zprávách. Mám doma kopii manuálu firmy Reuters z roku 1892, která obsahuje seznam událostí, kterým by se měli reportéři věnovat. Je to od začátku do konce seznam pohrom, jako jsou požáry, povodně či srážky vlaků.
Na seznamu najdeme i vraždy, byť ne ledajaké, kvalifikují se pouze "vraždy známých osobností" nebo "vraždy obzvláště zvrhlé povahy". O "globální ekonomické krizi" není sice zmínka, ale bezpochyby tu má také místo. Je falešná představa, že krize je jako bouřka nebo přeháňka, před kterou se musíme schovat a počkat, až skončí.
Jenže to by taky nemusela skončit nikdy. Ekonomika není počasí, které neumíme ovlivnit. Ekonomika je naopak těsně spojena s našimi skutky, emocemi a náladami. Kdo nad krizí naříká, ji tím zároveň zhoršuje. A kdo se jí směje, pomáhá ji naopak zaplašit.
Začal jsem minulý týden sbírat vtipy o krizi. Napsal jsem jeden z nich na svůj blog, kde jsem se zeptal, jestli čtenáři vědí, proč je krize horší než rozvod. Odpověď: Protože taky o všechno přijdete, ale ještě vám zůstane manželka. Dostal jsem jako odpověď záplavu vtipů.
Další dobré: "Jaká je definice optimisty? Bankéř, který si žehlí v neděli pět košil." "Krize dolehla i na mě. Jím plesnivý sýry, piju stará vína a jezdím v autě bez střechy." Případně: "Vzhledem ke globální ekonomické krizi bylo zhasnuto světlo na konci tunelu. Váš Bůh."
Smích je dobrý začátek, pokud se na nějaký problém chcete podívat jinak, než ho vidí ostatní.
A to je zase dobrý start vzít krizi ne jako boží trest (byť bůh zhasnul to světlo na konci tunelu), ale jako příležitost. V krizi je možné být úspěšný stejně jako v době prosperity. Ale chce to být kreativní, flexibilní a mít štěstí. Třikrát v posledních čtyřiceti letech přispěly ekonomické krize k tomu, že se objevily nové technologie, které změnily svět víc než kdy předtím.
A ve všech třech případech to byly právě technologie, které pak ekonomiku pomohly zase nastartovat. V sedmdesátých letech to byly mikroprocesory, v osmdesátých letech osobní počítače a v devadesátých letech Internet, lépe řečeno web.
Četl jsem v předposledním BusinessWeeku, že dnes je krize zdaleka největší, a navíc žádné nové a převratné technologie nejsou v dohledu. Nemyslím si to. Vzpomeňme na všechny ty slavné citáty jako "Nevidím důvod, proč by někdo měl chtít mít doma počítač." (zakladatel firmy Digital Equipment Ken Olson v roce 1977), "Proboha, k čemu je to dobré?" (šéf IBM Robert Lloyd o mikroprocesoru v roce 1968) či "Myslím, že na světě je trh asi pro pět počítačů." (zakladatel IBM Thomas J. Watson v roce 1943).
Převratné technologie jsou právě ty, které se nedají předpovědět v novinových článcích. Právě proto, že jde o něco nového a nečekaného, co si většina lidí vůbec nedokáže představit. Kdo by si třeba v roce 1992 představil dnešní web?
Dnešní krize je začátkem další revoluce, nejspíš opět technologické. Jsem o tom přesvědčen. Ale neptejte se mě, co konkrétně to bude. Kdybych to věděl, neztrácel bych čas psaním tohoto sloupku.
| Miloš Čermák na Technetu |
|
Narozen 1968, komentátor a autor. Vystudoval biokybernetiku na FEL ČVUT (1991) a když si po státnicích koupil v Londýně knížku "Jak blafovat o počítačích", měl před sebou kariéru počítačového odborníka. Na zpáteční cestu do vlaku si však koupil ještě knížku "Jak blafovat o médiích", takže se nakonec rozhodl pro žurnalistiku. V letech 1991 až 2003 byl reportérem v Reflexu, v letech 2003 až 2005 šéfkomentátorem Lidových novin, pak se na půl roku vrátil zpátky do Reflexu a svou oficiální novinářskou kariéru zakončil jako strategický ředitel časopisu Respekt. Zjevně však zvolil strategii špatnou, takže po třech měsících ho vzbouřená redakce této pozice zbavila. Od té doby je Miloš Čermák komentátorem, sloupkařem, blogerem, konzultantem, vysokoškolským učitelem a vydavatelem. Většinu času však nedělá nic. Blog Miloše Čermáka najdete na Extra.cz. |
