Jejím autorem je mladý uznávaný spisovatel Alain de Botton. Deset tisíc výtisků knihy distribuuje samo letiště, které si Alaina de Bottona k napsání letos v létě najalo (více informací zde). De Botton strávil v srpnu přesně jeden týden v terminálu č. 5, nejnovější části letiště.
Měl přímo v odbavovací hale stůl s počítačem, kde si mohl dělat poznámky nebo psát samotný text. Měl také přístup do všech prostor letiště a možnost mluvit s kterýmkoliv ze zaměstnanců. Jeho úkolem bylo napsat krátkou knížku zhruba o šedesáti stranách textu.
Za to dostal předem finanční odměnu (nezveřejněné výše) a podle smlouvy mělo knížku vydat nakladatelství Profile Books. To se také minulý týden stalo. Deset tisíc výtisků odkoupilo letiště, čímž knize automaticky zajistilo status bestselleru. Ale mohou ji získat i ti, kteří ji na letišti zadarmo nedostanou.
Prodává se v běžných knihkupectvích za 9 liber. Podle počtu prodaných výtisků pak ještě autor dostane běžný honorář, jako procento z tržby. Je to pozoruhodný projekt a to hned z několika důvodů. Vymyslela ho firma Mischief of London, což je PR agentura pracující pro londýnské letiště.
De Botton tedy od počátku čelil kritice, že je vlastně námezdním pisálkem, který nevytvoří nic jiného než reklamní text. Což samozřejmě odmítal. "Hned na začátku jsem si dal podmínku, že letiště nebude mít možnost text ani vidět před tím, než půjde do tisku," řekl deníku New York Times.
"Řekl jsem: když uvidím v restauraci švába nebo když někdo na letišti zrovna zemře, tak o tom napíšu a pošlu to vydavateli." Letiště prý souhlasilo a podmínky také dodrželo. Schválení podléhaly pouze fotografie (pořízené fotografem Richardem Bakerem), a to z bezpečnostních důvodů.
Nutno ovšem říct, že v textu nic kontroverzního nakonec není: nikdo v letištní hale nezemřel a ani žádného švába autor nespatřil. Podle kritiků i prvních čtenářů vznikl mimořádně čtivý a také literárně hodnotný text. Není to zas takový div. De Botton je po všech stránkách úspěšným autorem.
Alain de Botton sedí a píše na terminálu 5 na Heathrow.
Devětatřicetiletý Švýcar je synem bohatého bankéře, který vychodil anglické školy (včetně filosofie v Cambridgi) a žije v Londýně. Devětatřicetiletý spisovatel si získal uznání už prvním románem Eseje o lásce v roce 1993. Způsobem psaní bývá někdy přirovnáván k Milanu Kunderovi.
Píše však i literaturu faktu. Jeho poslední knížkou (když nepočítáme letištní opus) jsou Radosti a starosti práce (anglicky v dubnu 2009). Do detailu v ní rozebírá deset různých profesí počínaje účetním a konče zaměstnancem v továrně na sušenky. V knížce z letiště de Botton přiznává fascinaci touto institucí.
Letištní terminál můžeme brát coby jakousi metaforu moderní civilizace. Ukrývá složitý a sofistikovaný systém, který si musí poradit s desetitisíci cestujícími a jejich zavazadly, který je esencí civilizační úzkosti (strach z létání či terorismu) a který je zároveň jevištěm, na kterém se odehrávají neskrývané a silné emoce (loučení či vítání se mezi blízkými).
To všechno se prý de Bottonovi podařilo elegantně zaznamenat. Posoudit to nedokážu, protože jsem knížku ještě nečetl. Ale určitě to udělám, protože mě letiště taky fascinují. Ovšem zajímavý je i samotný koncept, kdy si soukromá firma BAA spravující letiště "najala" úspěšného spisovatele, aby o ní napsal.
Splnila se její očekávání? A jaká ta očekávání vlastně byla? Cílem bylo samozřejmě zlepšit povědomí o letišti mezi veřejností. Konkrétně šlo zejména o Terminál č. 5, který byl otevřen teprve loni v březnu, ale provoz nezačal vůbec dobře.
Chaos a zmatky vedly hned na počátku provozu až k několikadenním zpožděním letů, která uvěznila tisíce pasažérů na letišti. Špatná publicita tak jeden z nejmodernějších letištních terminálů na světě provází dodnes. Knížka Alaina de Bottona je jedním ze způsobů, kterým chce správa letišť budovat pro terminál lepší pověst.
A zdá se, že to není vůbec špatný způsob. Už když v srpnu de Botton na letišti pracoval, věnovala se tomu jako kuriozitě snad všechna světová média. Fotografie spisovatele sedícího u počítače v odbavovací hale doslova obletěla svět.
Otázka zní: Jak na takovýto kontrakt mezi soukromou firmou a spisovatelem pohlížet? Není v tom něco nedůstojného a může tímto způsobem vzniknout hodnotný literární text? Ale proč by nemohl? Mnoho profesionálních spisovatelů i novinářů se v posledních letech cítí stále ohroženěji "nástupem amatérů".
Ten samozřejmě souvisí s možnostmi moderních technologií, které otvírají cestu k publikování každému, kdo chce psát a kdo má zájem něco sdělit ostatním. Každý si může založit blog, zveřejňovat texty na Facebooku nebo Twitteru, ale i vydat v malém nákladu papírovou knížku.
Ano, nepatrné procento autorů jako Rowlingová nebo Brown stále vydělávají psaním knih desítky milionů dolarů, ale mnoha profesionálům berou amatéři práci. Na webu je dnes k dispozici zadarmo takové množství textů, že prodej novin, časopisů i knih dlouhodobě klesá. Lépe řečeno možná zůstává v absolutních číslech stejný, ale rozděluje se mezi mnohem víc konkrétních titulů.
To je jeden z efektů onoho "dlouhého ocasu", tedy distribuční křivky, kterou popsal novinář Chris Anderson (pro více informací klikněte zde). Ukázal, že vedle nepatrného zlomku bestsellerů s ohromným prodejem roste počet titulů, které mají prodej třeba jen několik stovek nebo i desítek výtisků.
V knihkupectví Amazon se dnes prodávají knížky, které se vytisknou až v momentě, kdy si je někdo objedná. Každý autor najde v éře internetu své publikum, i kdyby to měli být třeba jen dva nebo tři čtenáři. Ale může se tak uživit? Samozřejmě ne.
I tak slavný autor jako John Updike vyjádřil úzkost ze světa, ve kterém žádný spisovatel nebude placen za svou práci. Smutné. Jenže se zároveň chce napsat: Ale proč by to vlastně mělo být jinak? Psaní knížek se pro malou část autorů stalo lukrativním povoláním až ve dvacátém století. Přivedly milionové honoráře do horních pater literatury více talentovaných autorů?
To těžko můžeme posoudit. Ale pravdou je, že dlouhá staletí bylo psaní především vášní a potřebou. I ti nejlepší spisovatelé obvykle neměli psaní jako zdroj obživy: živily je jiné profese, případně mecenáši. Obloukem se možná vracíme k takovým dobám.
Alain de Botton je se svým opusem o Heathrow víc než spokojený. A jak napsal na Twitteru (pro Bottonův článek na Twitteru klikněte zde), neměl by nic proti dalšímu podobnému angažmá. Lákalo by ho být "námezdním pisálkem" třeba v takové jaderné elektrárně. Nechci se ČEZu vnucovat, ale mám pocit, že by mě to taky bavilo. Ozvěte se a podepíšeme smlouvu. Budu ve velíně sedět s notebookem tiše jako myška.
