Když Spojené státy a Kanada 17. března 2014 v rámci diplomatické odvety za ruský postup na Krymu vyhlásily ekonomické sankce proti nejbližším spolupracovníkům ruského prezidenta Vladimira Putina, objevilo se mezi nimi i dosud nepříliš známé jméno: Jelena Mizulinová.
Znalce ruských poměrů její zařazení na seznam nejvýznamnějších ruských představitelů nepřekvapilo. Světová veřejnost zaznamenala existenci této poslankyně Dumy teprve v souvislosti se zákonem 139-FZ Ruské federace ze dne 28. července 2012, který umožňuje široké omezování svobody slova na internetu.
Zákony drsné JelenyJelena Mizulinová se nepodepsala jen pod ruský zákon o mezeních na internetu. Roku 2010 Dumou prošel Zákon o ochraně dětí před informacemi škodlivými pro jejich zdraví a vývoj, který definuje zakázaný mediální obsah. Další zákon, o sankcích uvalovaných na osoby dopouštějící se omezování základních svobod občanů Ruské federace, přímo definuje zahraniční skupiny osob i jednotlivců, kteří mohou být okamžitě po příjezdu do Ruska zatčeni. Jde především o občanské aktivisty. Její Koncepce rodinné politiky, která se (samozřejmě s výjimkou pedofilní lobby) těší hlasité podpoře, obsahuje například:
V současné době probíhá vyšetřování čtyř osob kvůli šíření pomluvy o tom, že se Mizulinová chystá vyhlásit také tažení proti orálnímu sexu i dalším milostným praktikám, které neslouží k početí dítěte. |
Za Mizulinovou už tou dobou byly tři desítky let veřejné činnosti. Abychom lépe pochopili její současnou činnost, musíme se vrátit o 35 let zpátky do časů Sovětského svazu, toho času pod vládou stárnoucího Leonida Brežněva a jeho gerontokracie.
Všichni jste pedofilové!
Jelena Mizulinová je od roku 2008 předsedkyní výboru pro záležitosti žen, dětí a rodiny. Na této pozici se začala velmi rychle profilovat coby ostrá ochránkyně zejména dětských práv. To je bezesporu chvályhodné, ale značné pochybnosti vyvolává způsob, jakým jich chce v prostředí specifické ruské demokracie dosáhnout. Už zmíněný sporný zákon o omezeních na internetu totiž může sloužit jako efektivní nástroj k provádění cenzury nepohodlných názorů.
„Každý mechanismus, který umožňuje vytvářet černé listiny a omezovat přístup k webům je zpravidla motivován těmi nejlepšími úmysly. Ale jak už víme z mnoha příkladů ve Velké Británii, na podobné seznamy se běžně dostávají weby i stránky, které tam jsou buď omylem, nebo z nějakého zcela jiného důvodu, než byl původní záměr. Za ochranu dětí i filtraci nevhodného obsahu jde vždy schovat cokoliv, co se zrovna hodí jednotlivci, vládnoucí straně, politické garnituře,“ říká odborník na komunikační technologie Daniel Dočekal.
Analytik, publicista a učitel na Vysoké škole ekonomické Petr Koubský je v hodnocení ruského internetového zákona tvrdší. „Ruský federální zákon č. 139-F3 z 28. července 2012 fakticky zavádí cenzuru internetu na území Ruské federace. Definuje, co je závadný obsah. Patří do něj dětská pornografie a dále informace o drogách a návody k sebevraždě, přičemž obě tyto kategorie jsou definovány dost vágně. Závadným obsahem může být dále cokoli, co za něj prohlásí soud, což je asi největší úskalí zákona,“ míní.
Jak cenzurují ostatní diktaturyV Íránu je omezený přístup na polovinu z 500 nejnavštěvovanějších webů. Nejde jen o zpravodajské portály nebo sociální sítě jako je Facebook, Twitter nebo Google Plus. Islámský režim omezuje také informace o medicíně, vědě nebo sportu. Weby podléhají schválení íránského ministerstva umění a kultury, ale hlavní slovo má Nejvyšší rada virtuálního prostoru. Tu ovládá společně s Revolučními gardami nejvyšší íránský náboženský představitel, kterým je ajatolláh Alí Chameneí. S výjimkou Číny je Írán považován za zemi s vůbec nejtvrdší cenzurou internetu. Čína se rozhodla vystavět na internetu virtuální obdobu Velké čínské zdi, kterou nezávislý publicista a konzultant Daniel Dočekal popisuje jako „monstrózní firewall“. Čínská cenzura internetu je dlouhodobým terčem všestranné kritiky, ale nic nenasvědčuje tomu, že by si z toho cenzoři dělali hlavu. Poslední obětí jejich „péče“ se staly televizní seriály Teorie velkého třesku, Dobrá manželka, Advokáti a Námořní vyšetřovací služba. Organizace Reportéři bez hranic na svůj každoroční seznam nepřátel svobody slova na internetu vedle Íránu, Číny a Severní Koreje zařadila také Spojené státy, a to kvůli praktikám Národní bezpečnostní agentury (NSA). |
Podobný názor zastává i otevřená internetová encyklopedie Wikipedia. Ta v reakci na schválení internetového zákona na jeden den vypnula své stránky v Rusku. Mizulinová reagovala tím, že Wikipedii obvinila z pokusu vydírat Rusko a přidala také své oblíbené vysvětlení: „Je vysoce pravděpodobné, že za tímto nátlakem stojí pedofilní lobby.“
Pedofilové se totiž podle ruské političky skrývají za jakýmkoliv náznakem kritiky jejích skutků. Nálepku pedofila mimo jiné získal ruský aktivista Nikolaj Alexejev, který podrobil kritice její záměr odebírat děti rodinám, v nichž je někdo „podezřelý z homosexualismu.“ Pedofilem je podle Mizulinové také někdejší ruský vicepremiér Alfred Koch, který upozornil na fakt, že jejího syna Nikolaje zaměstnává belgická právní kancelář podporující hnutí leseb, gayů, bisexuálů a transsexuálů.
Všichni se musíte zapsat
Dalším „zkaženým jablkem“ v ruském internetovém zákoně je návrh na zápis do registru závadných webů. Ten může podat kdokoli, o jeho oprávněnosti rozhodne Roskomnadzor (Federální služba pro dozor v oblasti telekomunikací, informačních technologií a masmédií). Roskomnadzor poté vyzve k odstranění závadného obsahu ISP, ten musí do 24 hodin informovat provozovatele obsahu a ten musí rovněž do 24 hodin příslušný web odstranit. V opačném případě se web dostane na černou listinu stránek blokovaných pro ruské uživatele a následovat mohou další sankce.
Mizulinová dopředu oznámila, že se na tuto černou listinu dostanou například stránky ruských Pirátů. Měsíčně je v Rusku podle údajů Roskomnadzoru odstraněno na 1 500 stránek. V únoru letošního roku se přitom tento počet v meziročním srovnání ztrojnásobil.
„Zákon řadí Rusko mezi země, které systematicky cenzurují internet a omezují tam svobodu jeho uživatelů. Dětská pornografie je nelegální ve většině zemí světa, další dvě kategorie cenzurovaných informací jsou velmi sporné a především existuje nebezpečí, že jak zákon, tak jeho právní a technická infrastruktura se dá využít k cenzuře čehokoli, co stát v budoucnu uzná za vhodné,“ říká Petr Koubský.
„Zatím je cenzura ruského internetu značně děravá ve srovnání například s Čínou nebo muslimskými zeměmi, ale vláda zavádí opatření která cenzuru zefektivní,“ hodnotí stav svobody slova na ruském internetu bývalý předseda Pirátů Ivan Bartoš. „Nyní má být například na úřadech a institucích zaveden povinný vyhledávač Sputnik. Množství blokovaných stránek je však v Rusku násobně menší než v Číně a arabských zemích, což může souviset i s tím, že cenzura není příliš účinná.“
Co všechno je v Rusku škodlivéPodle ruských cenzorů je závadná například internetová encyklopedie Wikipedia. Rusko začalo cenzurovat internet v roce 2012, už tehdy se na protest proti chystanému zákonu rozhodli provozovatelé Wikipedie svůj web dočasně vypnout. |
Dalším zásahem do svody internetu, realizovaným po vzoru muslimských zemí a Číny, je podle Bartoše nová „regulace“ blogů s denní návštěvností převyšující tři tisíce čtenářů. Každý takový bloger musí projít úřední registrací. Zákon dává úřadům nástroj k postihu blogerů za šíření informací, které stát nepovažuje za hodnověrné. Bloger nesmí zveřejňovat detaily ze soukromého života jiných lidí, musí uvádět věkový limit pro příchozí čtenáře a respektovat ustanovení volebních zákonů o politické propagaci. „Je velice nepříjemné sledovat omezování svobody na internetu, které proniká až k nám,“ shrnuje Bartoš.
Osvícená z Jaroslavle
Jelena Borisovna Mizulinová (Елена Борисовна Мизулина) přišla na svět ve městě Buj v Kostromské oblasti roku 1954. Na univerzitě v Jaroslavli vystudovala historii a právní vědu, v letech 1977 až 1982 na své almě mater pracovala jako vědecká asistentka. Počínaje rokem 1985 začíná její vzestup, spojený zpočátku s vysokou funkcí, kterou zastával její manžel Michail Mizulin. Ten působil jako politický vedoucí Jaroslavlské oblasti a svým vlivem ji protlačil na pozici vedoucí výzkumu tamní pedagogické fakulty.
Mizulinová se stala členkou komunistické strany KSSS, první z jejích mnoha stranických angažmá vydrželo do roku 1991. Mezi lety 1992 až 1995 byla děkankou univerzity v Jaroslavli a pokud můžeme věřit vzpomínkám jejích tehdejších kolegů, „moc, ke které se uměla vždy dostat a která jí velice zachutnala, si v chaotických časech rozkládajícího se Sovětského svazu a v začátcích nového Ruska bez rozpaků užívala.“
V roce 1992 také získala titul doktorky věd. Pozoruhodný je výrok, který prokazatelně pronesla o své doktorské práci: „Je to unikátní práce. Dostalo se mi mnoha poučení od Boha. Bůh mě povolal, abych ji napsala.“
Z vědecké materialistky a profesionální ateistky se obratem ruky stala nábožensky zapálená politička, činná nejprve ve straně Ruská volba a poté v reformním Jabloku. Jako jeho poslankyně se výrazně podílela na neúspěšném pokusu o odvolání tehdejšího prezidenta Borise Jelcina. Jabloko opustila poté, co neuspělo ve volbách. Svůj krok vysvětlila s využitím pozoruhodné argumentace, která výborně dokazuje, jak hluboce je tato vlivná politička oddaná moci: „Stydím se být členkou strany, která ve volbách nedokáže získat ani pět procent hlasů. Ano, s tím mám hluboký mravní problém.“
Další „hluboký mravní problém“ následoval poté, co ve volbách neuspěla další ze stran, ve kterých se objevila, Spojenectví pravých sil. To se psal rok 2003 a neukojitelně ambiciózní právničky si všiml prezident Vladimir Putin. Instaloval ji do vlivné pozice na Ústavním soudu. Mizulinová se Putinovi odvděčila neochvějnou věrností, která jí zůstala i poté, co je jako členka pro změnu ruské sociální demokracie stala opět členkou Dumy. Nastoupila cestu, na jejímž konci jsou zákony, které Rusko vzdalují dál a dál od Evropy.