Filmy na DVD byly komprimované ve standardu MPEG 2. Oproti nekomprimovanému videu to byla obrovská úspora dat, ale i tak měl film v evropském formátu PAL s rozlišením 720 × 576 pixelů velikost kolem 4–7 GB, záleželo na jeho délce a nastavení datového toku.
Pro představu – na tehdejší pevné disky v počítačích se takové filmy vešly maximálně dva a vypalování DVD tehdy bylo velmi nákladné. Navíc, dvouvrstvé DVD (s kapacitou 8,5 GB) přišly na trh o několik let později a tak bylo potřeba překódovat video do nižšího datového toku, aby se vešlo na jednovrstvé (4,7GB) disky.
Zároveň bylo jasné, že MPEG-2 není řešením pro internetové video, protože vzhledem k tehdejším rychlostem datových sítí by muselo mít miniaturní rozlišení i snímkovou frekvenci – a bylo by nepoužitelné.
V roce 1999 vydal Microsoft kodek MPEG-4 ve verzích v1 až v3, který nabízel mnohem účinnější kompresi a díky tomu mělo video při srovnatelné kvalitě mnohem menší velikost souboru. To otevřelo cestu internetového videa ze serverů na monitory, ale pro případné pirátské využití (volné šíření filmů a seriálů) to mělo háček – kodek byl spojen s kontejnerem ASF, který měl implementovanou ochranu autorských práv DRM.
Krátce po vydání se francouzskému softwarovému vývojáři Jerome Rotovi tento kodek podařilo hacknout a upravit tak, že fungoval ve spojení se starším kontejnerem AVI (mimochodem vyvinutý také Microsoftem), který ochranu autorských práv implementovanou neměl. Pojmenoval jej DivX a cesta k filmovému a seriálovému pirátství byla otevřena.
S kodekem DivX bylo totiž možné zkomprimovat film z DVD tak, aby se vešel na 700 MB CD-R (které tehdy stálo jen několik desítek korun) a přitom byla kvalita obrazu stále akceptovatelná. Zejména s přihlédnutím k velikosti a rozlišení tehdejších obrazovek – počítačové monitory byl zpravidla 15" nebo 17", televizory 21" až 32".
S rozvojem P2P sítí a rychlosti internetu se neoficiální distribuce přesunula z CD-R médií na internet.
Rozprostřené výročí
V souvislosti s kodekem DivX a tím co představuje by se dalo jako výročí označit mnoho dat a proto jsme „píchli prstem do kalendáře“ zhruba někde uprostřed. Zároveň se zdroje v některých případech v dataci poněkud rozchází.
- 1999 – Microsoft uvolňuje MPEG-4 v3 jako součást Windows Media Tools
- 1999 – Jerome Rota hackuje kodek a vytváří DivX 3.11 Alpha
- 2000 – Ve verzi 3.22 byly opraveny některé chyby. Stále ale jde o nelegální ukradený kodek.
- 2000 – Probíhají práce na legální verzi kodeku, která nebude obsahovat ukradený kód
- 2001 – Vydání kodeku OpenDivX s enkodérem Encore 2 (Project Mayo)
- 2001 – Část tvůrců se rozhodla, že kodek nebude open source a chtějí na něm něco vydělat
- 2001 – Společnost DivX Networks se dělí, část týmu pokračuje ve vývoji DivX4 (základní kodek zdarma, pokročilý vyžaduje licenci) a část založila projekt Xvid (svobodný software, otevřený zdrojový kód)
- 2002 – Vznik pokročilejšího DivX 5, vydání nového kodeku XviD. Ten se nakonec stává formátem dominantním.
- 2004 – Vychází významně opravená a upravená verze XviD
Videa kódovaná v DivX a XviD se postupně vymanily z počítačů a začaly je přehrávat jak DVD přehrávače, tak různé multimediální přehrávače. Ve spojení se stahováním z internetových úložišť a P2P sítí se staly pro mnoho lidí standardem domácího přehrávání filmů a seriálů.
Osud
V současné době se tyto kodeky již nepoužívají, filmy v nich dříve zakódované stále běžně přehrajete. Podpora v chytrých televizorech se již značně omezila, modely s Tizen a WebOS již tyto kodeky nepřehrávají, v modelech s Android TV/Google TV si můžete nainstalovat přehrávač (například VLC) a bez potíží je přehrát.
Úpadek v zapomnění způsobily nové kodeky H.264, H.265 a VC1, které nabízí mnohem efektivnější kompresi a díky tomu jsou dobře použitelné i s videi v ultravysokém rozlišení 4K. Mimochodem, obraz ve 4K rozlišení má 20× více obrazových bodů, než mělo DVD.
