Koncem loňského roku uspořádala společnost Canon fotografickou expedici do sultanátu Omán. Do země, kde ropa teče z kohoutků častěji než voda a kde každý rodilý Ománec má právo dostat od státu několik pozemků, aby si mohl postavit dům a založit firmu. Takhle nám to alespoň popisoval náš řidič Masoud. Faktem je, že až v Muscatu na letišti jsem si uvědomil, jak málo o této zemi vím.
Členem výpravy a jejím obrazovým kronikářem byl úspěšný fotograf a cestovatel Václav Šilha. S ním si budeme povídat nejen o Ománu a specifikách fotografování v této arabském zemi, ale i o lovu zvěře beze zbraní na Aljašce a zejména v Africe.
Všechny fotografie Václavy Šilhy z Ománu byly pořízeny digitální zrcadlovkou Canon EOS 400D s objektivy téže značky.  |
Jak se fotí v Ománu?
Pro mě to byla především zajímavá zkušenost a možnost vyzkoušet si témata, která normálně nedělám. Módní přehlídku, architekturu nebo závody aut, tomu jsem se nikdy nevěnoval. Překvapila mě také vstřícnost lidí, kterým focení většinou vůbec nevadilo. Pakliže se člověk zeptal, nebo se alespoň pokusil navázat oční kontakt, nesetkal jsem se nikdy s nevraživostí. Problémem možná byla jejich až přehnaná ochota pózovat. Jakmile jsem naznačil, že budu fotit, dotyčný se s úsměvem postavil do pozoru a atmosféra byla v háji. Většinou tedy bylo nutné chvíli počkat a až pak začít pracovat. Osvědčilo se mi být s těmi lidmi neustále v kontaktu.
To se týká především mužů předpokládám. Fotografovat ženy je v muslimských zemích velmi problematické. Máš jinou zkušenost?
To je pravda. Na druhou stranu, když jsme velmi brzy ráno přišli na místní bazar, přicupitaly k nám tři úplně zahalené mladé ženy. Anglicky pozdravily, podotýkám, že jako první: „Good morning sir“, zachichotaly se a zase šly dál. Takže nějaké striktní zákazy jsem v tomto směru nezaznamenal. Nikdy a za žádných okolností jsem necítil, že bych překážel nebo nebyl vítán.
Co bylo v Muscatu a jeho okolí, kde jsi pobýval, na focení nejzajímavější?
Mě to svádí říct, že úplně všechno... :-) Nicméně nejvíc mě bavilo, když jsme ráno vyrazili na místní rybí trh. Tam jsem viděl ten skutečný místní život, žádná kamufláž pro turisty. Nádherné bylo samozřejmě i focení v poušti, už jen proto, že se tam vyskytují zvířata :-). Navíc tam navečer bylo krásný světlo.
Lišila se práce v arabské poušti od tvých zkušeností například z Afriky?
Trochu byl problém s prachem. Netradičně jsem měl k dispozici pouze jedno tělo a při výměně objektivů v terénu to bylo znát. Často jsem musel prach vyfukovat balónkem. Hadřík používám nerad, protože hrozí riziko poškrábání. Na druhou stranu mě tělo Canonu 400D mile překvapilo svým systémem čištění snímacího senzoru. Na oklepání běžných nečistot to většinou úplně stačilo a balónek nebyl třeba. Ale v poušti toho prachu bylo přeci jen trochu víc...
Fotografie Wild life je z devadesáti procent o strašné nudě
|
O fotografovi: S fotoaparátem v ruce navštívil celou řadu zemí, např. Thajsko, Turecko, Tunisko, Řecko, Korsiku, Sardinii, Kanárské ostrovy, Tahiti, ostrovy Raiatea, Tahaa, Huahine, Bora Bora, souostroví Tuamotu ve Francouzské Polynésii, Aljašku a řadu dalších. Přes reportážní snímky zachycující krajiny, města a každodenní život obyvatel navštívených zemí, se jeho specializace postupně přesunula do oblasti fotografování přírody. V posledních letech se soustřeďuje zejména na snímky zvířat z oblasti Východní Afriky. S fotografiemi Václava Šilhy se veřejnost mohla seznámit například v rámci výstavy 10. jubilejního ročníku soutěže Czech Press Photo 2004 nebo v rámci jeho samostatných nebo společných autorských výstav v Čechách a na Slovensku. K dalším aktivitám Václava Šilhy patří také samostatné prezentace a přednášky. |
Na rozdíl od snímků z Muscatu jsou na všech Tvých fotografiích výlučně zvířata, lidi se tam téměř nevyskytují. Čím to?
Kamarádi občas říkají, že i když vyfotím sebekrásnější dívku, tak na fotce pak vypadá jak hroch. Ale to snad pravda nebude :-). Spíš to bude prostě tím, že zvířata mám opravdu rád již od dětství a tak i můj vývoj ve fotografování se logicky odvíjel tímto směrem.
Fotil jsi alespoň ze začátku nějaká jiná témata, nebo jsi rovnou začal „lovit zvěř“?
Pochopitelně, že úplně první byly snímky rodiny, na profesionální úrovni pak přišly reportáže z cest. Zlom nastal ve chvíli, kdy jsem poprvé navštívil východní Afriku a tam si definitivně uvědomil, že chci fotit hlavně zvířata.
Vyžaduje focení „Wild Life“ nějakou speciální vlastnost nebo přípravu?
Nejpodstatnější je samozřejmě trpělivost. Wild life fotografie je z devadesáti procent nudné a dlouhé čekání, sezení někde v úkrytu na jednom místě. Je to trochu jako rybaření, jen nudnější. I s ohledem na poměrně těžkou fotografickou výbavu (viz rámeček), jakou s sebou vozím, je nějaké šoulání po lese vyloučené. To by se člověk velmi rychle utahal. V mém případě, protože se focením neživím a mám na něj tudíž relativně málo času, je důležité, abych měl alespoň nějakou jistotu, že v době mého příjezdu na dané místo tam ty zvířata vůbec budou. S ohledem na to své cesty i plánuji. Volím místa, kde to znám. Ostatní už záleží také na štěstí. Jaké bude počasí, zda velryby zrovna nebudou plavat u druhého břehu atd.
Štěstí si očividně měl i v případě snímků orlů bělohlavých, které v souboru nazvaném Křídla nad Aljaškou získaly v prestižní novinářské soutěži Czech Press Photo 2006 druhou cenu v kategorii Příroda. Jak se fotí létající dravci?
Věděl jsem, že každou zimu už celých dvacet let přilétají do městečka Homer na jedno místo, protože je tam krmí jedna velmi stará indiánka. Prvních pár let se tam slétalo pouze pár kusů, ale teď je orlů tolik, že to začíná být problém pro celý Homer. Loni se dokonce stalo, že orli napadli malého psíka, kterého nedaleko venčili starší manželé. Je znám i případ, kdy ptáci nízkým přeletem vyděsili pokrývače a ten se zřítil ze střechy. Od letoška tedy platí zákaz krmení orlů s jedinou výjimkou. Ta indiánka je smí krmit dál.
| Václav Šilha používá: |
|
Fotoaparáty
Objektivy
Blesky
Stativy
Další příslušenství
|
Pouhých dvacet stupňů pod nulou…
Jak probíhalo samotné focení?
Největším problémem byla zima. To můžeš být sebelíp oblečenej, ale během těch dlouhých hodin se mráz dostane všude. I když my jsme měli poměrně štěstí a pokud si vzpomínám, bylo pouhých dvacet stupňů pod nulou. To se ještě pořád dalo vydržet. Fotili jsme od devíti od rána do pěti do večera. Vždycky jsme se s klukama těšili, až nám tak za hodinu a půl zmrznou prsty, nebudeme je cítit a tím pádem nás přestanou bolet. Trvalo to jedenáct dní, takže jsme promrzli docela slušně. Ale když má člověk před sebou vidinu fotografie, kterou chce udělat, tak se dá vydržet všechno.
Tím se dostáváme k fotografické výbavě. Jakou používáš ty?
Focení divoké přírody je trochu specifické, protože vzhledem k tématu je nutné být vybaven převážně dlouhými skly (teleobjektivy). Což obecně platí zejména pro focení zvířat. Používám teleobjektivy i kvůli tomu, abych je nestresoval. Není nic horšího než když na savanu do Afriky přijedou turisti s kompaktama a nahání zvěř, aby si ji mohli vyfotit. Při práci s dlouhým sklem je důležité dát si pozor na kompozici, aby kvůli absenci okolní krajiny nevznikaly detaily alá zoologická zahrada. Jako hlavní foťák používám Canon EOS 20D, jako záložní tělo mám Canon EOS 10D. Například na Aljašku jsem s sebou měl teleobjektiv Canon 300 mm se světelností 2,8, na kratší vzdálenosti pak zoomovací Canon 100- 400 a k tomu navíc nějaké konvertory. Pochopitelně a pro jistotu s sebou beru vždy i nějaké základní objektivy (viz rámeček). Nicméně hned jak jsme s naší dokonalou výbavou dorazili na místo, všimli jsme si Japonce, který stál vedle nás a ty orly na tu vzdálenost fotografoval obyčejným mobilním telefonem. To bylo trochu na mrtvici :-).
Co stativ?
Stativ samozřejmě používám. Někdy je, ale lepší použít obyčejný pytel naplněný rýží, který položím na kapotu auta. Tohle řešení se mi osvědčilo především v Africe, kde se většinou pohybujeme jeepem a i když jsme v něm pouze dva, tak práce s monopodem nebo dokonce trojnožkou by byla prostorově neřešitelná. Pytel je mnohem skladnější a mobilnější. Stativ mám však vždy s sebou. Například orly jsem fotil z ruky, ale jsou pochopitelně situace, které bez tripodu snímat nelze.
Nosíš na expedicích nějaké speciální oblečení?
Opravdu speciální oblečení jsem měl s sebou pouze na Aljašku. Goretex a Moiru kvůli zimě. Do Afriky se mi osvědčily košile barvy khaki. Není na nich vidět prach a člověk hned nevypadá jako čuně. I tam s sebou vozím teplejší oblečení, protože v oblasti Masai Mara v Keni, kam nejčastěji jezdím, je po ránu maximálně deset stupňů.
Využíváš při práci fotografické pasti?
Velmi zřídka. Kdybych fotil v Čechách, asi bych je využíval častěji, ale v Africe je jeden zásadní problém, že tam se mnohdy nedají ani nalíčit. Nesmíte tam totiž z důvodu bezpečnosti opustit auto. Některý fotky ale dělám vysílačkou.
Vysílačkou?
Existují už i moderní bezdrátové spouště. Já mám pořád ještě obyčejnou vysílačku, kterou používají letečtí modeláři. Položím foťák na místo kam potřebuji, do jeho zorného pole případně ještě přidám větev, aby si na ní mohl pták sednout a pak celou scénu na dálku vyfotím.
Máš nějaké oblíbené zvíře, které fotíš nejraději?
:-) Mám sen, že si jednou vyfotím psa hyenovitého. Bohužel tato šelma je již na pokraji vyhynutí, ale stále se prý vyskytuje v některých oblastech Serengeti a Tanzanie. Obecně nejraději mám jakékoliv velké kočky, lva, geparda a leoparda.
Co je nejdůležitější při focení těchto šelem?
Je to kombinace několika vlastností. Již zmíněná trpělivost, předvídavost a znalost těch zvířat. Nejdůležitější je vypozorovat určité signály, že se bude něco dít a rychle se podle toho zařídit. Málokdy se stává, ale stává se to, že si vymyslím fotografii a pak ji přesně tak udělám. Zvířata jsou nevyzpytatelná a ani okolní prostředí není vždycky tak, jak si ho člověk vysní. V případě orlů bělohlavých to vyšlo téměř dokonale. Měl jsem dost času odpozorovat, odkud ptáci létají a vybrat si místo tak, aby konečná kompozice odpovídala mým představám.
| Střípky z Ománu |
|
Za čtrnáct dní udělám tisíce fotek
Využiješ při focení ultrarychlé závěrky, které jsou tak častým marketingovým nástrojem obchodníků při lákání zákazníků?
Pochopitelně, že je využívám také, například při útoku leoparda je rychlost závěrky nezbytná. Ovšem, jak kdosi velmi moudrý řekl, dokonalá fotka nemusí být bezpodmínečně ostrá. Rozmazané konce křídel, běžící stádo, kde jsou ostré pouze rohy zvířat, to vše výslednému obrázku jenom přidává na zajímavosti. Například přechod pakoňů přes řeku fotím tak, že střídám krátké a dlouhé časy. Zachytím tak „zmrzlý pohyb“ i máznuté snímky tonoucích zvířat, které dramatickou atmosféru jenom podtrhují.
Dá se říct, kolik při takové akci „vystřílíš“ špatných fotek, abys získal jednu dobrou?
Je jich opravdu hodně, až tisíce třeba za čtrnáct dní. Většinou fotím jednotlivé snímky. Sériové snímání používám až ve chvíli, kdy se skutečně schyluje k akci. Zvíře se například chystá skočit apod. Fotím opravdu rád a digitální technologie mi umožňuje, že nemusím počítat peníze za snímek. Focení si užívám. Navíc ta zvířata se pokaždé chovají jinak a já můžu klidně měnit kompozici apod. Byla by škoda udělat jen pár fotek...
Ostříš ručně, nebo používáš automatiku?
Jak kdy. Pokud fotím například šelmu v trávě, přepínám na ruční ovládání. Automatika totiž bere každé stéblo a v rozhodujícím okamžiku by mohla přeostřit. Naopak orly jsem fotil samozřejmě na automat v režimu All servo.
Jak moc vlastně využíváš automatické funkce foťáku?
Z osmdesáti procent využívám preferenci clony. Manuál zapínám při práci s bleskem, nebo když chci něco záměrně rozmazat apod..
Kterou funkci bys od svého foťáku chtěl, ale on jí nedisponuje?
Ocenil bych absolutní protiprašnost. Ta bohužel u Canonu 10D a 20D chybí.
Jak moc svoje fotky upravuješ v počítači?
Skoro pokaždé. Přiostřuji, měním křivky, sytost a občas i výřez. Pak jde samozřejmě o to, k čemu jsou snímky určeny. Pokud jdou na web, je to jednoduché. Výstavní zvětšeniny řeším s odborníky v minilabu.
Díky za rozhovor
| Omán očima Jan Kužníka |
| V novém seriálu vám budeme přinášet rozhovory s úspěšnými, ale i začínajícími fotografy. Uvítáme vaše názory i tipy. Chcete dát o sobě vědět? Zkontaktujte nás na adrese redakce@technet.cz. |
