Tisk displeje hodně připomíná klasický tisk na papír. Nad podkladem jezdí tisková hlava a z trysek přesně vystřeluje drobné kapičky inkoustu tak, aby dopadly na předem přesně určenou pozici. V případě displeje nevystřeluje kapičky inkoustu, ale rozpuštěného organického materiálu tvořícího budoucí zobrazovací panel.
Zatímco na papíru pak inkoust jednoduše uschne, takto nanesený organický materiál OLED panelu je potřeba vysušit a zapéct – a to vše bez přístupu kyslíku (tedy v atmosféře tvořené především dusíkem) a samozřejmě ve zcela bezprašném prostředí.
Netiskne se celý panel, ale tři jeho vrstvy.
Klíčová je hlavně takzvaná EML (Emitting Layer), tedy vrstva která přímo vyzařuje světlo a tedy tvoří obraz. Tisknou se také dvě podpůrné vrstvy, HIL (Hole Injection Layer) a HTL (Hole Transport Layer), které jsou nezbytné pro rozsvěcení jednotlivých obrazových bodů.
Naopak zatím nelze produkčně tisknout vrstvy elektrod a vrstvy pro transport elektronů do děr. Ty se dále vyrábějí technologií napařování materiálů přes masky, tedy tak, jak zatím vznikaly všechny vrstvy OLED panelu.
Výsledkem by měla být mnohem levnější výroba panelů, zejména proto, že technologie napařování je poměrně nehospodárná – veliké množství materiálu přijde vniveč, zatímco u tisku je odpad relativně malý. A také je procesně složitější.
Tištěné OLED panely by měly mít kvalitativní výhodu přesněji nanesených pixelů, které navíc mohou být uspořádány do klasické pravidelné vertikální RGB struktury, jaká je i u LCD displejů, se kterou třeba Windows počítají.
Jaké Ink-jet OLED panely a monitory jsme potkali na veletrhu IFA 2026, se podívejte do galerie.
