„Vidím, jak z tlustého bodla sundává prodavač děravý rohlík, teplý párek namáčí do hořčice, vsouvá ho do rohlíku obaleného ubrouskem a podává zákazníkovi,“ zapsal si později do deníku a ihned, neb to byl duch nečekaně
podnikavý, začal přemýšlet, jak tento osobní gastronomický zážitek zprostředkovat i socialistickému Československu.
Velký test |
Dobře si vědom toho, že o úspěchu rozhoduje i výstižné jméno, začal ještě ve Španělsku dumat nad úderným názvem. „Když jsme byli na koridě, kde vidím býčí zápasy, matadora, pikadora, jak zapíchává kopí do hrudi býka, jsem rozhodnut a doma podám zlepšovák a nazvu to Pikador,“ zní další deníkový zápisek, jenž koluje internetem.
Václavu Masopustovi se nakonec skutečně podařilo madridský sen zhmotnit. Stalo se tak v říjnu 1972. Tehdy se začaly pikadory prodávat v provozovně českobudějovického závodu Potravin v Krajinské ulici, která se jmenovala U zlatého lva a kde přičinlivý řezník působil jako vedoucí.
Jak napovídají historické snímky, které je možné objevit na webu, jedna porce teplého párku s nahřátým rohlíkem a hořčicí stála 2,40 Kčs. Popravdě, žádná láce, přesto se na pikadory stojí fronty – v Českých Budějovicích, pak v dalších okresních městech Jihočeského kraje, dokonce v Praze. „I dederoni ze Suhlu se k nám chodí na něj dívat,“ těšila závist sousedů z východního Německa českého vynálezce párku v rohlíku – pardon, pikadoru – který si sestrojil i první přístroj na jejich výrobu.
A bylo to dílo dokonale promyšlené: v uzavřené hliníkové vaně zahříval propan horkou vodu, z níž unikala pára, aby nahřála rohlíky nabodnuté na děravé špici, vedle se v hrnci hřály párky. Nechyběla čtyři kola, aby bylo možné s vozíkem vyrazit mezi lid, či držák se stříškou proti slunci i dešti.
Milado, párek do rohlíku musíš zasunout celý!
Ačkoliv za socialismu neměli řezníci a zelináři dvakrát dobrou pověst, ctihodný pan Masopust dbal na to, aby jeho budějovické pikadory byly prostě perfektní. „Já radím prodavačce Miladě a chci, aby párek byl do rohlíku zasunut celý, a ne, aby ho jedna čtvrtina byla nad rohlíkem. Mám kvůli tomu potíže s pekárnou, chci, aby rohlíky byly větší, neboť stávající jsou úzké, trhají se, a nám tak vzniká problém, co s tím,“ stěžuje si vedoucí potravin do deníku.
Naštěstí ho pekaři vyslyšeli, takže mu v půli listopadu začala pekárna
dodávat dostatečně solidní pečivo, jež vydrželo nápor bodce i uzenky. „Když se vše udělá tak, jak já si to přeji, je to chutná, poměrně levná, rychlá a hygienická svačinka,“ libuje si muž, který na jihu Čech s požehnáním soudruhů prodával pochoutku, která v sobě měla krapet západního šarmu.
Sukces, jenž nápad sklízel, dokonce přiměl Masopustovy nadřízené uvažovat o tom, že by všichni budoucí uživatelé strojů na párek v rohlíku platili jeho českému vynálezci 10 haléřů za prodaný pikador. To by byla suma! Inu, na to nakonec nedošlo, i tak si Václav Masopust za zlepšovací návrh vysloužil slušnou odměnu 1 000 Kčs, ocenění pro nejlepšího zlepšovatele Jihočeského kraje za rok 1972 a týdenní cestu do Sovětského svazu.
Především však obohatil jihočeský dialekt o nový význam slova pikador a jídelníček českých studentů o důležitou položku.
