Jako patnáctiletou ji museli rodiče přemlouvat, aby přijala nabídku pražského Olympu a vlastně se už v takhle útlém věku přestěhovala z Benešova do metropole. Teď volejbalistka Tereza Vanžurová určitě nelituje. Dostala se do reprezentace, zahrála si na evropském šampionátu i prestižní Grand Prix.
Od loňské sezony navíc jako přihrávající smečařka hájí barvy italského klubu Igor Gorgonzola Novara, jemuž se i díky jejím výkonům podařilo postoupit do nejvyšší soutěže A1. "První měsíce v cizině byly hodně náročné. Sama daleko od rodiny i přátel, stýskalo se mi," přiznává dvaadvacetiletá hráčka. "Ale člověk se s tím nakonec naučí žít, protože mu vlastně ani nic jiného nezbývá."
Jaké jsou hlavní rozdíly mezi angažmá v Olympu a nyní v Itálii?
Dá se říct, že v Olympu jsem byla poloprofesionálka, protože jsem stejně jako všechny holky ještě studovala. Tady v Itálii už je to čistě moje práce. Něco, čím se živím a zároveň mě to baví. Ale i přístup všech tady je úplně jiný. Na zápas nám chodí tři tisíce fanoušků! Když jdu nakupovat do obchodního centra, lidé mě poznávají. Máme k dispozici fyzioterapeuty, doktory, asistenty a dobrovolníky. Troufám si říct, že ten skok mezi Prahou a Itálií byl víc než obrovský. Ve všech směrech.
Tereza VanžurováNarodila se 4. dubna 1991 v Benešově, kde také začala s volejbalem. Už v patnácti letech se stěhovala do Prahy, kde začala studovat sportovní gymnázium a působit v Olympu. Prošla mládežnickými reprezentačními výběry, zahrála si na šampionátech kadetek i juniorek a letos na podzim také na mistrovství Evropy žen. Druhým rokem bojuje za italskou Novaru. |
Chápu dobře, že ve studiu nepokračujete?
Studovala jsem policejní akademii, ale musela jsem školu přerušit. S působením v Itálii to nešlo skloubit. Samozřejmě bych chtěla začít opět něco studovat, protože volejbal nebudu hrát věčně.
Jak často se během sezony dostanete domů?
Těch možností moc není. A když už je čas, tak jsou to maximálně tři nebo čtyři dny. Silvestr i Štědrý den jsem loni strávila v Itálii.
Stěhovala jste se do Itálie sama, nebo tam s vámi putoval někdo blízký?
Nikoho jsem si s sebou nevzala. Jsem tady sama, ale mám obrovské štěstí, protože druhá cizinka v týmu je Slovenka. Takže se necítím tak daleko od domova a vždy si můžu s někým popovídat.
Jak náročné bylo v zahraničí zapadnout do nového týmu?
Mě ze začátku trošku brzdila jazyková bariéra. Anglicky v týmu mluví málokdo a trenér mezi ně nepatří. Naštěstí jsem měla chabé základy z nároďaku. Ty jsem postupně prohlubovala, a co se týče volejbalu, teď už s italštinou nemám problém. Kolektiv holek je tady dobrý, nemůžu si na nic vyloženě stěžovat. Náturu mají Italky maličko odlišnou, ale člověk si na to poměrně rychle zvykne.
Máte čas i na holčičí věci? Nakupování, kavárny, případně i trochu nočního života...
Čas na tyhle záležitosti se vždycky dokáže někde najít. Kafe je tady jednou z nejdůležitějších věcí v životě a nakupovaní vlastně taky. Když zrovna netrénuju, snažím se hodně odpočívat. Jakýmkoliv způsobem. Poblíž Novary se nachází nádherná jezera, centrum módy Milán nebo krásné olympijské město Turín. Aktivitu pro volný den si tady člověk vždycky najde.
Volejbalu se věnujete prakticky odmalička, asi bylo hodně náročné vypracovat se v kariéře až takhle daleko.
Volejbalu se věnuji od sedmi let, takže se dá říct, že jsem mu obětovala celé svoje dospívaní. Za střední školu jsem si vybrala sportovní gymnázium, i když jsem se zaříkávala, že na gympl nikdy nepůjdu. Bohužel to jinak nešlo. Všechno se nakonec podřídilo volejbalu. Celý můj život. Myslím si, že to stálo strašně moc odříkaní, ale nikdy mě nenapadlo, že to tak nemá být.
Představovala jste si v dívčím věku, že to dotáhnete až na současnou úroveň?
Když jsem začínala hrát v Benešově, tak určitě ne. Byla to pro mne jenom zábavná výplň času. Bavilo mě být v kolektivu, jezdit o víkendech na zápasy, v létě na soustředění a prostě se jen neflákat doma u televize. Trvalo mi docela dlouho, než jsem si začala myslet, že bych mohla volejbal hrát opravdu profesionálně. Myslím si, že jsem si to poprvé uvědomila, až když mi přišla pozvánka do národního družstva žen. Byla to úplně nová zkušenost.
Co vám pomohlo při vzestupu více? Vrozený talent, nebo velká píle?
Myslím si, že je potřeba od všeho něco, a když je tam od něčeho maličko víc, tím líp. Moji rodiče volejbal nikdy nehráli, ale u mě se prostě projevil talent, za který jsem neskutečně vděčná. Bohužel to ale neznamená, že si můžu někdy ulevit a spoléhat na něj. Právě naopak. Pak je podle mě nezbytná trpělivost. Volejbal není sport, který se někdo naučí skvěle hrát za týden, měsíc nebo rok. Chce to strašně moc času a úsilí, a stejně to nikdy nebude dokonalé.
Podpora rodiny je tedy asi klíčová.
Strašně důležitá. Ta psychická snad o něco důležitější než finanční. Já můžu mluvit o neuvěřitelně velké podpoře ze strany celé mojí rodiny. Bez nich bych se nejspíš nedostala tam, kde jsem. Když jsem to chtěla vzdát, prostě mě nenechali s tím seknout.
