Slavíte hodně?
Jako každý rok vůbec není čas. Z letiště jsme jeli rovnou autobusem na náměstí, kde čekali fanoušci, ale pak jsem si doma dal večeři a hned šel spát. Deset dní v Kataru bylo namáhavých.
Čím je pro vás tento turnaj výjimečný?
Má náboj: zahrát si třeba proti nejlepšímu týmu Brazílie je výzva. Navíc letos jsme byli v těžší situaci, po prohrách na startu sezony byly slyšet řeči, že už to není to Trento jako dřív, měli jsme sezení s trenérem. I já se trápil s technikou, proto jsem za vítězství moc rád.
Jsou v Kataru pořadatelé štědří?
Za triumf je prize money 250 tisíc dolarů (cca 5 milionů korun) a vedení je tak v pohodě, že když se vyhraje, všechno jde mezi tým.
Trentino je tak trochu Barcelonou volejbalu, ale loni jste vyhráli "jen" domácí pohár a superpohár. Před jaké cíle vás vlastně v klubu každý rok stavějí?
Byli by nejradši, kdyby se vyhrálo všechno – fanoušci i vedení jsou na vítězství zvyklí. Ale je to těžké, letos jsme v Lize mistrů byli třetí, to je taky medaile, o zlato v Itálii jsme se připravili sami. Jeden špatný moment může pokazit celou sezonu, snad jsme si to letos už vybrali.
Loni jste vyhrál Ligu mistrů, máte další trofeje, co národní tým? Nedávno Češi postoupili na ME, může tam přijít úspěch?
V nároďáku je to jiné. Ač jsme do olympijské kvalifikace nešli v nejsilnějším složení, tým makal a nechybělo mnoho – kvalifikaci o Evropu jsme si pak užívali. Jenže když vidím naši skupinu, v níž jsou tři top týmy (Rusko, Bulharsko a Německo), a srovnám ji s jinými, je to trochu výsměch. Ale stát se může cokoli.
Cokoli? Dá se udělat i medaile?
Dá se, nedá... V tomhle jsem realista, špička Evropy je někde jinde. Cesta je, aby hráli co nejvíc mladí kluci, to je správný směr.
Je těžké v klubu jen vyhrávat a pak jet reprezentovat s vědomím, že špičku tvoří jiné týmy?
Taky se vaši chlebodárci nedívají s nadšením, když přijedete z nároďáku unavený, a člověk slyší, jestli není lepší se soustředit jen na klub... Ale já za sebe říkám, že na Evropu jet chci.
